Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, omlouvám se sněmovně, jestli vás zdržím poněkud delším projevem, nicméně některé záležitosti týkající se těchto tří sněmovních tisků mě tak trápí, že mám pocit, že bych se s vámi o ně měl v každém případě podělit.
        Sněmovní tisky 602, 603 a 560, tedy návrhy tří nových školských zákonů - budu o nich mluvit v celku, neboť spolu věcně souvisejí - si údajně kladou za cíl zásadně změnit podmínky v oblasti tzv. regionálního školství. Je to oblast, která se přímo anebo nepřímo týká nemálo významným způsobem většiny občanů tohoto státu. Je to záležitost, která je podle mého názoru velmi důležitá, velmi zásadní. Nějaká širší diskuse o těchto návrzích, do které by se mohly zapojit i koaličně nezapojené subjekty, bohužel neproběhla. Až na výjimky cíle těchto návrhů, kabinetní způsob jejich přípravy a efekty, které lze očekávat po jejich přijetí, unikly ke škodě věci i pozornosti médií. Tedy snad až na prezentaci účelových nesmyslů o tom, že zákony odstraní tradiční školní biflování nebo zajistí prestiž učitelského stavu. Jsem přesvědčen o tom, že prvořadou ambicí při přípravě návrhu bylo evidentně co nejrychleji vyhovět přání paní ministryně, aby byl přijat nový školský zákon. Bohužel nový školský zákon je zde, ale je to bez nové školské vize.
        O výsledku lidé z praxe a představitelé školských asociací říkají, že staré zákony jsou sice špatné, ale to, co ministerstvo vyplodilo dnes, je ještě horší.
        Poprosím pana kolegu Kühnla prostřednictvím předsedajícího, aby mě nerušil. Chápu, že teď jsou sice důležitější věci na pořadu dne než školský zákon, nicméně rád bych se s vámi podělil o své pocity z těchto sněmovních tisků.
        Zákony, o kterých mluví školská asociace, resp. představitelé školských asociací, říkají, že staré zákony jsou sice špatné, ale to, co ministerstvo vyplodilo dnes, je ještě horší. To ale evidentně není pro paní ministryni žádný argument, a tak s využitím stojedničkové koalice se rozhodla prosadit tento svůj záměr, ať to bude stát cokoliv. Zřejmě paní ministryně utrpí politický úspěch, ale školství a šance, jak zajistit dobrou veřejnou vzdělávací službu, dostanou další ránu. V případě nekompetentního vedení Ministerstva školství mě takový přístup ani moc nepřekvapuje.
        Zcela nepochopitelný je ale náhlý názorový obrat dřívějších zásadních odpůrců podobného sociálněinženýrského charakteru návrhu školských zákonů ze strany unionistických liberálů. Maně si vzpomínám na debaty s bývalým panem kolegou, dnešním panem místopředsedou vlády Marešem v době, kdy býval ještě opozičním poslancem. Dnes navrhovaný způsob financování mu tehdy připadal stejně zásadně nepřijatelný jako byrokratický charakter tehdy i dnes navrhovaných legislativních změn. Mimo jiné jsme se tehdy shodli i v názoru, že vlastní příčinou chyb v konstrukci zákona je jen kuloárový přístup jeho přípravy a odmítání jakýchkoliv nesouhlasných připomínek ze strany zřizovatelů škol a školských asociací. Nic z toho se při přípravě tohoto nového zákona nezměnilo. Mně je velmi líto, že pan kolega Mareš nebyl tak hlasitě slyšet jako v minulém volebním období a při přípravě tohoto školského zákona se neozval. Plýtvavý a neefektivní způsob v zásadě nákladového financování už mu možná nevadí. Nevadí ani byrokratem podvázaná autonomie školy nebo to, že kvalita práce učitele a výše jeho mzdy má být posuzována nikoliv podle užitečnosti a výsledků práce, ale podle délky praxe a počtu certifikátů z různých školení.
        Ano, dámy a pánové, charakter zákonů, o kterých teď máme rozhodovat, je principiálně špatný. Je odmítán těmi, kteří by se jím měli posléze řídit, a hrozí vážnými negativními důsledky. Je založen na apriorní nedůvěře v rodiče žáků, že pro své děti dokážou zvolit správný způsob vzdělávání, a je založen rovněž na nedůvěře v ředitele škol a učitele, že bez dohledu úředníků dokážou vzdělávání vhodně a ku prospěchu dětí zorganizovat. Tato symptomatická nedůvěra v občana a přesvědčení v neomylnost úředníka, který jediný ví, co je pro občana správné a vhodné, se prolíná celým tímto textem. To jen paní ministryně nám a občanům bude donekonečna vykládat své účelové pohádky o tom, co nového a pěkného nám její návrhy přinesou a že ve školství po jejím přijetí nastane divné obecné blaho.
        Samozřejmě žádné obecné blaho nenastane. A tak jen pro demonstraci toho, jaké vzdělávací blaho nás může přijetím těchto návrhů zákonů čekat, uvedu několik praktických ukázek důsledků aplikace těchto dvou předložených návrhů zákonů - k návrhu zákona školského a zákona o pedagogických pracovnících.
        ***
        To aby se ti, kteří i přes vážná upozornění, zaznívající zejména od praktiků ze školských asociací nebo zástupců samosprávných orgánů, obcí a krajů, pro ně nakonec zvednou ruku, nemohli za rok vymlouvat, že nevěděli, nebo že netušili, nebo neměli dostatek informací o tom, co schvalovali; tak pojďme si tedy všimnout jen několika vybraných oblastí a důsledků, které je možné od eventuálního přijetí školských zákonů očekávat.
        Ukázka první. S trochou nadsázky bych to nazval paradox nechtěného. Předpokládejme, že zákon podle tisku 602, tedy školský zákon, bude přijat v navrhované podobě. Den po nabytí účinnosti vstoupí do školy inspekce a chudák ředitel se možná nebude stačit divit. V inspekční zprávě se mu dostane poučení, že nedostál zákonným povinnostem, neboť nemá zpracovaný školní vzdělávací program pro školní jídelnu, která je součástí školy. Totéž se může stát například i řediteli školského zařízení, které se nazývá služba škole, které do škol dodává učebnice, sešity a školní pomůcky, nebo se totéž může stát řediteli pedagogicko-psychologické poradny.
        Teď vidím z tváře některých kolegů, že se na mě dívají poněkud nedůvěřivě, kroutí hlavou a usmívají se. Že bych mluvil úplné nesmysly? Ale samozřejmě že něco podobného může být evidentní hloupost, nicméně při troše právního fundamentalismu právě takový nesmyslný požadavek lze ze zákona vyčíst. Školský zákon totiž v § 1 vymezuje vlastní působnost výslovně jen pro předškolní, základní, střední, vyšší odborné a některé vzdělávání ve školách a školních zařízeních. O nějakých jiných činnostech, nazvaných například školské služby, se paragraf vymezující působnost zákona nezmiňuje. Pravda, v textu se o takzvaných školských službách, a to v souvislosti se školskými zařízeními, dočteme. V § 7 jsou školská zařízení definována tak, že poskytují služby a vzdělávání. Zdůrazňuji spojku "a". Služby a vzdělávání. A opakuji také, že podle zákona musí zařízení poskytovat právě služby a vzdělávání.
        Nějaké vzdělávání musí tedy poskytovat i ta školní jídelna, služba škole i pedagogicko-psychologická poradna. Jinak by nemohly být školskými zařízeními. Jaké vzdělání mají ale poskytovat? To je velká otázka. Prostě nějaké vzdělání tato zařízení budou poskytovat. Hlavně je ale podle § 7 musí zajišťovat pedagogičtí pracovníci. Nelze to tedy chápat jinak, než že i v případě školních jídelen, školských účelových zařízení nebo pedagogicko-psychologických poraden je nutné trvat na tom, že vedle svých tzv. školských služeb, poskytovaných ovšem mimo oblast působnosti zákona, poskytují předmětná školská zařízení i vzdělávání, pro které musí být zpracován speciální školní vzdělávací program, a jejich vzdělávací činnost musí být zajišťována pedagogickými pracovníky. Jsme teď u  inspekce a divení se ředitele školy, že je mu vytýkána neexistence vzdělávacího programu zpracovaného pro školní jídelnu.
        Ukázka druhá. Bianko šek na tvorbu vzdělávacích dokumentů. Předmětem onoho problému nejsou ani tak nějaké konkrétní obsahové nedostatky v tzv. rámcových vzdělávacích programech, které zákon předpokládá - tedy ne že by takové problémy neexistovaly. Tím, co mám na mysli, je okolnost, že o rámcových programech coby nových závazných učebních dokumentech sice zákon mluví, ministerstvo a jeho výzkumné ústavy nad nimi dobře už alespoň šest let bádají, ale dosud je nikdo v nějaké definitivní podobě, a to pro všechny oblasti a obory vzdělávání, neviděl. A to minimum, co zatím bylo představeno, navíc jen v pokusném tvaru, je všechno jiné než něco, co by se dalo nazvat normativním rámcem podmínek pro zajišťování vzdělávání. Ale možná to, že zákon předjímá něco, co reálně neexistuje, není náhodou. Možná je ona představa jen rámcově vymezených podmínek pro vzdělávání něčím, co ministerstvo ve skutečnosti ani nezamýšlí. Vždyť nikoliv mnohotvárnost a možnost samostatného rozhodování škol a občanů, ale uniformita z moci úřední je to, co ministerstvo zřejmě v posledních dvou letech praktickými kroky prosazuje.
        Nevysloveným záměrem tedy může být nejdříve přijmout zákon, nechat si vyplnit bianko šek na tvorbu učebních dokumentů, a teprve potom je prosadit v podobě, aby si ti různí Waldorfové či jiní pedagogičtí alternativci ani neškrtli. Samozřejmě to myslím ironicky, nechci zpochybňovat waldorfské školy ani alternativy - právě naopak, mám velkou obavu z toho, že ministerstvo prosadí něco, co tyto alternativy zahubí.
        Ukázka třetí. Malotřídky kontra požadavek výchovy v kolektivu a pro kolektiv. Jednou z mnoha kauz, kterým dnes ministerstvo čelí, je povolování výjimek pro takzvané malotřídky, neúplné nebo málo početné školy. Přitom důvody, pro které má být i v takových školách s ohledem na dostupnost povinné školní docházky vzdělávání umožněno, nebo alespoň nemá být omezováno zbytečnými administrativními překážkami, jsou nasnadě. Je to jasné rodičům dětí, je to jasné učitelům a je to jasné i zastupitelům obcí, kteří s ohledem na potřeby občanů zvýšené náklady na provozování školy v místě hradí ze svého obecního rozpočtu. Jen Ministerstvo školství si myslí, že ono jediné má onen správný patent na rozum. Paní ministryně v této věci dokonce vydala svůj speciální pokyn, podle kterého ministerský úředník má mít právo rozhodnout, zda si obec smí dovolit za své peníze provozovat školu. Jeden by řekl, že když už podobnou nesmyslnost paní ministryně provedla, že už jí někdo škodlivost tohoto podobného počínání vysvětlil a zákon věc napraví, ale bohužel, opak je pravdou.
        Po přijetí zákona může být paradoxně ještě hůře. V § 23 je takový nenápadný text o tom, že ministerstvo vyhláškou stanoví nejnižší počty žáků ve třídách a v jednotlivých typech škol. Výjimku z uvedených počtů sice může nově povolit samotný zřizovatel, ale jen v rozsahu čtyř, resp. 20 % žáků. Pod tuto hranici nelze jít. Dostane-li se škola pod uvedený limit, musí nejspíše přestat existovat, a to přestože ministerstvo mluví o normativním financování podle počtu žáků a zvýšené náklady jsou vždy na vrub zřizovatele. Státní rozpočet to tedy nestojí ani korunu navíc.
        Již při prvním představení návrhu zákona jsem se ptal, proč vlastně ministerstvo s nějakými minimálními počty operuje. Reakce ministerstva byla přinejmenším pozoruhodná a stojí za citaci. Stanovení minimálních počtů dětí, žáků a studentů ve třídě a omezení kompetence zřizovatele snížit tuto hranici pouze o 20 % vychází z toho, že vzdělávání ve škole je vzděláváním kolektivním. Dále následuje obava ministerstva, že jinak by se vzdělávání mohlo stát vzděláváním individuálním. Napadaly mě sice různé důvody, které možná na podporu svého návrhu ministerští uvedou, ale musím se přiznat, že něco podobného bylo pro mne opravdu silnou kávou.
        Ukázka čtvrtá. Důsledky navrhovaného staronového způsobu financování školství. Jeden by řekl, že je-li vzdělávání veřejnou službou, měla by pro možnost jejího využívání platit zásada stejných šancí. Při stejném oboru vzdělávání by nemělo záležet na tom, ve které obci se vzdělávám nebo ve které škole se vzdělávám. A pokud stát navenek říká, že v rámci veřejné služby je zajišťováno i respektování tzv. speciálních potřeb hendikepovaných, talentovaných nebo nadaných žáků, mělo by i pro tento případ platit totéž. Takto by to mělo být - ale text zákona navrhuje něco jiného.
        Především stát ze svého rozpočtu ve skutečnosti nehodlá podporovat uhrazení ceny vzdělávání, ale jen takzvaných přímých vzdělávacích výdajů - tím mám na mysli zejména platy učitelů - a to nikoliv normativně podle počtu žáků, ale podle takzvaného limitu počtu zaměstnanců.
        ***
        Zbytek ceny má uhradit zřizovatel, škola samotná nebo ti, co se vzdělávají. Záleží tedy na jejich solventnosti, jaké podmínky mohou pro poskytování veřejné služby vytvořit. A aby to nebylo tak jednoduché a přehledné, výpočet částky peněz, které nakonec škola na zajišťované vzdělávání od státu dostane, může být v souladu se zákonem upravován na krajské úrovni podle názoru tamních úředníků.
        Vy, dámy a pánové, kteří budete pro tento zákon hlasovat, tedy vězte, že svým hlasem mj. podpoříte i paradoxně právě sociální demokracií navrhované nesociální a nesolidární chování státu, který se zříká ekonomické odpovědnosti za to, co vyhlašuje za službu ve veřejném zájmu.
        Praktické důsledky vašeho rozhodnutí ponese například handicapovaný žák, který se vzdělává v běžné škole a je v praxi nižší dotací trestán za to, že nevyužil státem preferovanou možnost navštěvovat školu speciální. Důsledky ponesou i kraje a obce, neboť na ně zejména jsou přenášeny stále rozsáhlejší povinnosti zajistit podmínky, které si stát pro poskytování vzdělávání vymýšlí, aniž by za ekonomické zajištění těchto podmínek stát hodlal nést jakoukoliv odpovědnost. Neblahé důsledky ponesou i školy, neboť rozsah vzdělávací služby je učebními dokumenty stanovován stále maximalističtěji, ale peníze na zajištění požadovaného rozsahu jim nikdo nepřidá. V konečném důsledku na podobnou ekonomickou politiku doplatí každý občan v tomto státě. Z jeho daní sice do školství poplyne stále větší peníz, ale bude se mu za to dostávat stále skromnější a stále méně nárokované poskytované služby.
        Ukázka pátá. Kdo je a kdo není pedagogický pracovník. Deklarovaným cílem návrhu zákona podle tisku 560 je údajně přispět ke zlepšení prestiže učitelského stavu a definovat možnosti jejich kariérního postupu mimo tzv. věkový automat. Všimněme si tedy, koho se vlastně zákon týká, jak závazná jsou uvedená zákonná ustanovení a jak může být aplikace zákona v praxi prospěšná.
        Na rozdíl od školského zákona se tento má z nějakého důvodu týkat i zařízení sociální péče a jejich pracovníků, nicméně ne úplně všech, ale jen těch, kteří vykonávají tzv. přímou pedagogickou činnost, a tou je podle § 2 jen taková činnost, která se - a teď si dovolím odcitovat - "uskutečňuje na základě zvláštního právního předpisu". Tím je, s odkazem na poznámku pod čarou, školský zákon. Zákon o pedagogických pracovnících se tedy může týkat jen těch zaměstnanců zařízení sociální péče, kteří zajišťují vzdělávání podle školského zákona. To například znamená, že pro svou vzdělávací činnost mají zařízení sociální péče zpracovaný školní vzdělávací program. Navíc nelze dovodit, že i jejich činnost není kontrolována a hodnocena školní inspekcí.
        Bez ohledu na výše uvedené je ale jasné, že jako pedagogický pracovník vykonávající tzv. přímou vzdělávací činnost může být označen jen ten, který získal tzv. odbornou kvalifikaci. Ta je pro jednotlivé činnosti zákonem specifikována. Nemá-li tedy například učitel takovou zákonem předpokládanou odbornou kvalifikaci a působí-li už jako učitel více než pět let, lhostejno, jak dobře dosud pracoval, pedagogickým pracovníkem podle § 3 a § 32 není a přímou pedagogickou činnost potom nesmí vykonávat.
        Že by se v důsledku přijetí zákona náhle do škol začali hrnout jen kvalifikovaní učitelé, tak to bych se odvážil velmi pochybovat. Striktní dodržení tohoto zákona proto nakonec může v řadě škol způsobit i vážné problémy, jak vzdělávání personálně zajistit.
        Ukázka šestá. Kariérní perspektiva pedagogických pracovníků. Zákon o  pedagogických pracovnících je také někdy nazýván zákonem o kariérním řádu pro učitele, a právě od nových kariérních perspektiv si učitelé mnoho slibovali. Všimněme si tedy, o co tady v podstatě jde. Především se část o kariérním systému, tedy i možnost pověřit učitele určitou činností, vztahuje jen na učitele škol zřízených státem nebo orgány veřejné správy. Nejspíš existuje nějaký zvláštní a jen ministerstvu známý důvod, který nám nesdělilo, proč ve školách jiných zřizovatelů, rovněž poskytujících veřejnou vzdělávací službu, nejsou nároky na práci učitelů stejné.
        Druhým aspektem, který stojí za povšimnutí, je to, že se sice hovoří o jakémsi kariérním systému a o kariérních stupních, ale co to pro kariéru konkrétního učitele prakticky znamená, není jasné. Jedna z klíčových otázek, na kterou ovšem zákon nedává odpověď, může například znít: Je splnění podmínek pro zařazení do jistého, takzvaného kariérního stupně například nárokem na vyšší plat? Odpovědí bude nejspíš konstatování, že u někoho ano, ale u někoho ne. Čili orwellovský přístup. Jedni jsou si rovni, druzí jsou si rovnější.
        Jaký tedy mohou učitelé od navrhovaného kariérního systému požadovat efekt? Vidím to asi tak, že sice přibude byrokracie, ale příležitost schopných být za svou nadstandardně užitečnou práci nadstandardně odměněni zůstane stejná jako dnes, tedy minimální. O zhruba 90 procentech platů totiž budou rozhodovat tarify.
        Dámy a pánové, já se sněmovně omlouvám, pokud jsem byl poněkud dlouhý. Měl jsem pocit, že zmínit tyto připomínky k zákonu je důležité, neboť, dámy a pánové, budete rozhodovat o tak zásadní normě, jako jsou tyto tři sněmovní tisky představující školské zákony.
        Přestože původní vládní návrhy školských zákonů byly opravovány více než stovkou pozměňovacích návrhů, výsledek těchto pozměňovacích návrhů a výsledek této práce, podle mého názoru, je nevalný. A budou-li přijaty, lze se nadít nejen toho, co jsem právě nastínil. Těch vad na kráse je nepočítaně a jejich vlastní příčinou jsou chybné základy, na kterých se celá legislativní konstrukce postavila.
        Při setkání s řediteli škol nebo starosty, a připomínám, že to nebyli jenom příznivci ODS, jsem téměř vždy slyšel tento názor - dnes platné školské zákony jsou sice zastaralé a špatné, ale to, co předkládá ministerstvo, je výrazně horší a ke zhoršení stavu ve školství by přijetím předložených návrhů evidentně došlo. Měli by to mít na paměti všichni ti, kteří z neznalosti nebo jen z důvodů prostých politických kalkulací budou pro přijetí takto fundamentálně špatných návrhů hlasovat. Já osobně ani klub ODS pro takovéto návrhy zákonů hlasovat nebudeme. Z toho důvodu jsme se také nepodíleli na pozměňovacích návrzích, neboť nelze opravit dům, který je postaven na špatných základech, kosmetickými úpravami.
        A proto jménem klubu ODS navrhuji zamítnout sněmovní tisk 560, sněmovní tisk číslo 602 a sněmovní tisk číslo 603.
        Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost. (Potlesk v pravé části sálu.)