Vážená paní předsedající, vážená sněmovno, i při vědomí, že tento návrh neprošel podvýborem pro přípravu návrhů na státní vyznamenání, jehož jsem členem, byl bych rád znovu a veřejně vyzval Sněmovnu, aby mezi svými návrhy na státní vyznamenání, konkrétně medaili Za hrdinství, postoupila prezidentu republiky i jména členů odbojové skupiny ve složení Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Ctibor Novák, Zbyněk Janota a Václav Švéda - tři poslední jmenovaní in memoriam.
        V odůvodnění tohoto návrhu se nechci zastavovat u samotného příběhu skupiny, který je víceméně všeobecně známý, ale rád bych zmínil několik souvislostí a pohledů. Souzeno pohledem dnešní doby, nacházíme na případu bratří Mašínových nejeden kontroverzní moment. Oni ale tehdy přemýšleli, rozhodovali se a konali v úplně jiných podmínkách, ve zcela jiném kontextu doby a za jiného vnímání tehdy bolestně čerstvých historických událostí. Avšak i my, obohaceni o dalších 50 let odstupu a poučeni nesčetnými peripetiemi národního osudu, můžeme vyjádřit úctu a uznání jejich boji proti komunistické chobotnici roztahující svá chapadla nad celou zemí. Ano, viděno optikou dneška byl to boj nerovný a marný. Oni to tak tehdy nevnímali, ani vnímat nemohli. Na rozdíl od velké části národa nepodlehli dvojímu znásilnění a pokoření duše národa, neohnuli páteř po psychologicky zničujícím účinku Mnichova 1938, ale ani okupace, ani Února 1948, a neváhali se aktivně postavit nastupující totalitě. (Hluk ve sněmovně.) Jako vězeň odsouzený k smrti shnitím v komunistickém koncentráku rozhodli se i tváří v tvář popravčí četě zvolat "Svobodu, nebo smrt!" a jako zázrakem pak unikli z obrovského vězení, kterým se tehdy naše země na dlouhá léta stala.
        Kdo chce šermovat násilným charakterem jejich postupu, měl by také uznat nade vši pochybnost násilný charakter komunistické diktatury. Čím jiným než hrubým násilím byly justiční vraždy či jen prachsprosté mordy lidí jako Heliodor Píka, Milada Horáková nebo třeba množství obyčejných a dnes již polozapomenutých nevinných lidí, zastřelených třeba bez milosti pohraničníky jen za to, že chtěli využít svobody pohybu do svobodného světa. Nemluvě už o takových absurdnostech, jako bylo násilné vyřizování si účtů mezi tehdejší komunistickou sebrankou navzájem či dlouhodobé věznění a mučení lidí, kteří s bojem proti režimu, podobně jako často zmiňovaný Mašíny zabitý pokladník, původně neměli nic společného. Mezi jinými připomeňme naše poválečné mužstvo hokejových mistrů světa, například. Tváří v tvář těmto skutečnostem se nelze divit, že bratři Mašínové a jejich spolubojovníci jednali tak, jak jednali, chtěli-li mít aspoň nějakou šanci na přežití. A někteří z nich také nepřežili.
        V polovině června proběhlo v Senátu veřejné slyšení ke kontroverznímu návrhu na vyznamenání skupiny bratří Mašínů, kteří počátkem padesátých let vedli osamělý boj s komunistickou diktaturou.
        ***
        Převážná většina přítomných se vyjádřila pro jejich ocenění, zejména s ohledem na platný zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. V něm se uvádí, že KSČ, její vedení i její členové jsou plně odpovědni za způsob vlády v Československu v letech 1948 až 1989, za porušování lidských práv vlastních občanů, za ničení tradičních evropských hodnot, za justiční vraždy a vykonstruované procesy, za porušování zákonů a mezinárodních závazků státu atd. V paragrafech 3 a 4 tohoto zákona se přímo uvádí, že odpor občanů proti tomuto stylu vlády byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hoden úcty. Platí-li tedy v naší zemi zákony a jsme-li právním státem, musím platit i tento zákon.
        Diskuse o uznání zásluh bratří Mašínů a spol. se tak opět stává diskusí o faktickém uznání třetího odboje a jeho hrdinů. Je samozřejmě také pokračováním diskuse o komunistickém režimu samém, o jeho reflexi v našem národním vědomí. Nedivím se, že tato diskuse budí nevoli KSČM, která podle toho, jak se jí to hodí, jednou přiznává své ideové nástupnictví po dřívější KSČ, jindy se k němu nezná. Každopádně dluží našemu národu obrovskou omluvu za to, co za více než 40 let svého nedemokratického panování komunisté napáchali.
        V neposlední řadě je případ bratří Mašínů i dalším dílem ze seriálu úvah o naší národní povaze táhnoucí se již od dob Bílé Hory či snad ještě déle. Jsme národem slouhů, kteří poslušně ohnou hřbet, jakmile někde zapráská bič? Nebo chceme být zdravě sebevědomým národem s rovnou páteří, ovšem i s rizikem, že přes ni občas můžeme nějakou tu ránu schytat? To je dilema, které v průběhu dějin musely opakovaně řešit všechny národy, a vypořádávaly se s tím samozřejmě různě.
        Dovolte mi, abych závěrem citoval autentická a stále aktuální slova bratří Mašínů z jejich dopisu, který zaslali svým domácím přátelům v listopadu roku 1995: Děkujeme vám za projevy vašich sympatií a za vaše osobní zasazování a za to, abychom se po 42 letech mohli vrátit do naší vlasti, kterou jsme opouštěli s jediným cílem - napomáhat jejímu osvobození z pout komunismu.
        Zločinecký komunismus, který vyhlásil bezpodmínečný boj všem jinak politicky smýšlejícím, zanechal přes 70 milionů lidských obětí včetně tisíců Čechů a Slováků zavražděných komunisty a jejich pomocníky, leží v troskách. Svoboda a demokracie Československé republiky byly zaplaceny krví českých legionářů, vojáků, partyzánů a civilistů v domácím odboji, bojujícím proti nacistům všemi prostředky. Po boku spojenců, jejichž synové padli v Normandii i u Stalingradu. Po druhé světové válce, po krátkém období svobody komunismus, třídní boj a diktatura proletariátu velice rychle převzaly roli nacismu. V nevyhlášených válkách proti komunistům v Koreji, ve Vietnamu a na desítkách horkých i studených bojišť padlo přes sto tisíc Američanů. Převaha západního demokratického systému přispěla ke zhroucení komunismu. Takzvaná sametová revoluce byl dárek, který nic nestál. Sametová revoluce dala lidem jistá zlepšení, o něž se sami nepřičinili. Budou si jich vážit a nebo je hájit?
        Dále mi dovolte, abych ještě navrhl na stejné vyznamenání, tedy medaili Za hrdinství, pana doktora Jaroslava Šedivého, kandidáta věd, který se narodil v roce 1929. Po absolvování historie a slavistiky na Univerzitě Karlově působil v ČSAV, od roku 1970 v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii. V tomtéž roce zatčen, vězněn, odsouzen na 18 měsíců. Prezidentskou milostí dostal podmíněný trest. Poté v dělnických profesích, 17 let čistič oken.
        Pardon, pan navrhovatel Václav Nájemník mě upozornil, že to je medaile Za zásluhy. Omlouvám se vám.
        Od konce roku 1989 na Ministerstvu zahraničních věcí, pak v diplomatických službách, velvyslanec ve Francii, Belgii, Lucembursku. Od roku 1997 do 1998 ministrem zahraničních věcí, velvyslanec ve Švýcarsku. Zasloužil se o odchod sovětských vojsk a přijetí do OECD. Měl výrazný podíl na přijetí do NATO.
        Jenom se zase omlouvám, je to tedy medaile Za zásluhy.
        Vzhledem k tomu, že jsem podal tyto dva návrhy a vím, že jeden z nich je pro mnohé z vás velmi kontroverzní, si dovoluji navrhnout, aby vyznamenání, která se týkají Řádu bílého lva a Řádu Tomáše Garrigua Masaryka, byla hlasována v blocích, tak jak navrhuje organizační výbor, ostatní aby byla všechna po jménech. Děkuji za pozornost.