Vážený pane místopředsedo, vážený pane premiére, vážená vládo, vážené kolegyně a vážení kolegové, dříve než se budu věnovat tématu, kterým je vládní prohlášení, dovolte mi, abych využila tohoto vystoupení také k jedné faktické poznámce.
        Chci reagovat na slova předsedy Poslanecké sněmovny. Mně se dobře poslouchalo to, že chcete ctít princip opozice a koalice s tím, že opozice má v demokratické společnosti mít garantovány kontrolní funkce. Pak byste mi ovšem musel ale, pane předsedo, vysvětlit, proč jste v uplynulých dvou letech bránil tomu, aby se těchto funkcí opozice, tím myslím Občanskou demokratickou stranu, mohla ujmout. Přece to mělo být vaší ambicí. Neměl jste nečinně přihlížet tomu, že není zvolen prezident Nezávislého kontrolního úřadu a tento post dlouhodobě není obsazen. Přece jste neměl přihlížet tomu, aby Občanská demokratická strana svou opoziční funkci nemohla plnit například z pozice předsedy rozpočtového výboru. Jestliže nám tyto kontrolní funkce byly nabídnuty až ve chvíli, kdy vláda potřebovala získat nějakou většinu v Poslanecké sněmovně, nezlobte se na mne, to už opravdu korupčním jednáním zavání.
        Tolik jsem potřebovala dodat k vaším velmi plamenným slovům. (Tleskají poslanci ODS.)
        Nyní se tedy budu věnovat tomu, proč zde dnes všichni zejména jsme, tedy projednávání vládního prohlášení, které máme tu čest projednávat už podruhé, protože podruhé v tomto volebním období se Poslanecká sněmovna tímto tématem zabývá.
        To, že padají vlády, to je obvyklé. To, že svou vládu po vleklých a hlubokých krizích rozmetá nejsilnější koaliční strana, je jistě raritou, ale připusťme, že i to se stává. Aby však vítěz parlamentních voleb sám uznal, že vládl naprosto katastrofálně, svedl přitom všechnu svou vinu na svého premiéra, přinutil ho odstoupit, odmítl další spolupráci s KDU-ČSL a Unií svobody a vzápětí sestavil vládu právě s těmito stranami, jenom s jiným premiérem a několika novými tvářemi, to je silná káva, dámy a pánové, i na české poměry. Měli jsme dost času během léta o všech těchto zvratech přemýšlet. Je jasné, že více než problémy programové řešila sociální demokracie problém personální. Opustit svůj program pod nátlakem lidovců či unionistů, jak často zaznívalo, věru nemusela. Programem byly nereálné sliby a jen zvláštní umanutostí a sveřepostí představitelů sociální demokracie se této virtuální samoobsluze i nadále volební program říkalo.
        Padlá vláda Vladimíra Špidly neustupovala od svého programu, pouze bylo každým dnem jasnější, že její opravdové volební heslo v minulých letech nebo v minulých parlamentních volbách bylo "Sliby se slibují a blázni se radují". Bála se, že to na ni praskne. Lidem to prostě docházelo, byli uraženi a podvedeni. V evropských volbách to také jasně sociálním demokratům řekli.
        To, že pádem vlády řešila sociální demokracie svou personální krizi, vyplývá z předloženého prohlášení této staronové vlády. Zajímavé rozdíly mezi nápady Vladimíra Špidly a představami Stanislava Grosse a jejich týmů zde nenajdeme. Vláda předem ustoupila od toho, co naši zemí pálí nejvíce. Selský rozum to přece musí vidět jasně. Pokud bylo nutno starou vládu sesadit, způsobit otřes a nejistotu v celé zemi, musí to stát za to. Musí následovat zcela jiný recept řešení našich problémů. Ne nějaký recept, ne chabý recept, ne nevymáhatelný a ne nereálný recept vratkých slibů, na které nejsou peníze. To zde bylo, a proto přece padla vláda. Musí přece přijít něco zgruntu jiného. Ale nová vláda se od staré liší pouze zvnějšku. Mladá fronta dnes přinesla zprávu o tom, jak slavný návrhář vozu Ferrari vytvořil novou láhev pro jednu firmu minerálek. List píše: "Převléknout kabát, tedy změnit obal, je známá a úspěšná strategie. Za design však bude muset zákazník připlatit. Minerálka v nové lahvi bude totiž dražší." Co bude lepší? Bude jenom dražší, bude mít nový obal - a to je i případ této staronové vlády.
        Protože nejde o obsah, ale pouze o obal, pojďme se podívat nejprve na její personální obsazení. Začněme premiérem. Ten starý, neschopný, nekomunikativní, škodící své straně i České republice, byl novým sesazen a poté vyzván, aby z politiky neodcházel a svůj talent uplatnil na nejvyšším postu, kterým je naše republika reprezentována v Evropské unii. Čestný a poctivý, tehdy nazývaný úředník, Vladimír Špidla neprotestoval ani formálně a nastoupil do úřadu komisaře. Pavel Telička, který mu kdysi vytrhl trn z paty, měl smůlu. Ale já si myslím, že nějaké místo se pro něj stejně v rámci proběhlých nebo chystaných rošád uvolní. Pan Telička je populární ve veřejnosti a Stanislav Gross ví, že když mu nějaké místo najde, u veřejnosti získá i on.
        Další místa ve vládě mají také zajímavou historii a popisuje ji sám nynější premiér. Cituji jeho výroky ze zasedání předsednictva sociální demokracie. Nejprve co si myslí o obsazování koaličních partnerů. Cituji: "Součástí nepsané ústní dohody s Unií svobody, kterou veřejně extra nebudeme prezentovat, je to, že musí být nominován jeden nestraník, který nebude spojen s Unií svobody. To aby nám ve vládě nestrašili tři unionisté."
        Záměr se panu premiérovi nepodařil, ale nevím, co na to říkají členové jeho strany. Pravda je však taková, že ve vládě - jak on říká - tři unionisté straší.
        Druhý citát, tentokrát o lidovcích. "Na lidovce musí být člověk tvrdý. I ten Kalousek, který vypadá, že je bouchač, když je malá pozice, zaleze pod zem." Zda opravdu předseda KDU-ČSL pod zem zalézá, si já netroufám posuzovat a nebudu posuzovat. Do nové vlády však - slovy pana premiéra - nevlezl. Asi ví proč.
        V tom, čím jsou přínosem ministři jeho vlastní strany, má pan premiér také jasno. Říká: "Nabídl jsem Pavlovi Dostálovi, jestli má chuť pokračovat na Ministerstvu kultury. Na veřejnosti přináší kladné body, i když je bez šály. Petře Buzkové jsem řekl, že půjde do vlády až v okamžiku, kdy v ní bude energie a bude z ní vyzařovat, bude spát ve stranickém tričku." Na rozdíl od těchto dvou pan ministr zdravotnictví Kubinyi o své křeslo přišel. Chtěl žalovat svoji stranickou předchůdkyni Marii Součkovou za to, že neoprávněně platila milionové honoráře právníkovi, který nás měl hájit v prožluklé kauze Diag Human. Pravdu nikdo z nás nemá a pan kolega Kubinyi byl označen za strůjce evropské porážky sociální demokracie.
        O některá ministerstva byla rvačka, o místní rozvoj největší. Tak dlouho ujišťovala Unie svobody, že držení tohoto ministerstva je pro ni absolutní prioritou, až je najednou Pavel Němec ministrem spravedlnosti, a to devátým ministrem tohoto resortu od roku 1992. Také obsazení Ministerstva obrany bylo velmi zajímavé. Pan premiér říká, že toto ministerstvo sprostě prodal. Další problém má sociální demokracie s naší zahraniční politikou. Proto si ohlídá ministra Cyrila Svobodu a s pomocí náměstků chce mít také větší vliv na politiku resortů, které vedou ostatní koaliční ministři.
        Může se zdát, že těmito větami zlehčuji vznik nové vlády, do smíchu mi však není. Nemuselo by mě zajímat, že premiér nemá v elementární úctě své koaliční partnery, že mu je jedno, co se o sobě v tisku dozvědí. Taková vláda však nic dobrého nevěstí. Početní slabost v parlamentu je umocněna neloajálností koaličních stran vůči sobě navzájem. Je tedy jasné, že vláda se vysílí na tom, aby vydržela pohromadě, a nemůže stačit na velké a energické kroky reforem. Proto se omezila na bezzubé, takzvaně programové prohlášení, které ji má udržet co nejdéle.
        Aby vláda co nejdéle vydržela a moc si to u nikoho nerozházela, musí jít od jednoho kompromisu k druhému. Respektuji to, co zde řekl předseda KDU-ČSL, že kompromis není sprosté slovo. Zvláště v poměrném volebním systému je nutné, aby vláda vyvažovala každý svůj krok nesmírným množstvím kompromisů. Ale právě proto, aby to zvládla, v programovém prohlášení nenalezneme žádné konkrétní body, kterých bychom se mohli chytit a na základě nichž bychom mohli potom vládu kontrolovat. Programové prohlášení je proto velmi nekonkrétní, protože potřebuje, aby koalice měla prostor pro všechny dohadovací systémy, pro všechny možné budoucí kompromisy.
        ***
        Veřejnost však chce vědět, kam která vládní strana míří, co je pro ni zásadní, co méně a co přenechá jiným. Veřejnost má znát názor vlády na hloubku na časování reforem důchodového systému, zdravotnictví či například justice. Chceme znát hlavní priority vlády a zřetelnou cestu, která k jejich uskutečnění povede.
        Co tím myslím? Uvedu jediný příklad. Kompromis kompromisů v tématu smlouvy se Svatým stolcem. Co vlastně obsahuje věta vládního prohlášení, že vláda si je vědoma potřeby existence smlouvy s Vatikánem? Znamená to, že ji připraví? V jaké podobě? Kdy nám ji předloží? Jak mohu já jako opoziční politik nebo i vy, koaliční politici, vědět, že nám bude smlouva vyhovovat? Jak máme dát vládě důvěru? Nevíme, zda to bude podobný text, který sněmovna před rokem zamítla, nebo to bude text úplně jiný, a nevíme, v čem bude jiný. Co je cílem vlády v této větě? Jenom to, že si je vědoma potřeby existence smlouvy? To je velmi malá ambice.
        Nyní několik poznámek k některým pasážím vládního prohlášení. Nechápu, proč vláda pomíjí největší současné téma, proč slibuje referendum o přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu, a vůbec se přitom nezabývá myšlenkou na naši ústavu a na změnu volebního systému. Je přece nad slunce jasné, že právě volební systém brání vzniku silných vlád, které mohou po vyhraných volbách důsledně prosazovat svou představu o životě v naší zemi. Bez této změny budou dál pokračovat slabé kompromisnické vlády a sebelepší program prosazen nebude.
        Nevím také, proč vláda slibuje podporu malého a středního podnikání a ani nenaznačí, jak by měla vypadat. Jak jí mám věřit, když na ústředním výkonném výboru sociální demokracie pan premiér prohlašuje: "Jsme sociální demokraté a naším úkolem je podpora odborářů stokrát či tisíckrát víc než podnikatelské sféry." Pan předseda KDU-ČSL Kalousek řekl, že stojí za tím, že podpora podnikatelské sféry je dostatečně zřetelně a jasně ve vládním prohlášení popsána a že je jedním z cílů této vlády. Zajímalo by mě, jak se vyrovná s konstatováním premiéra, které jsem mu právě přečetla.
        Ve vládním prohlášení v kapitole Veřejné finance nalezneme větu: "Vláda dokončí harmonizaci zdanění tabákových výrobků na úroveň minimální sazby platné v Evropské unii." Harmonizace sazby rovná se zdražení, přeloženo do češtiny, ale zdražení není pěkné slovo. Harmonizace, to je takové příjemné, libě znějící. Odvážná vláda by se však harmonizací neoháněla.
        V téže kapitole najdeme další nástrahu. Krajům a obcím vláda vzkazuje, že posílí monitoring jejich hospodaření, ale tento monitoring a regulace nenaruší rozpočtovou autonomii krajů a obcí. Jak bude stát regulovat kraje a obce a zároveň dokáže nechat jim volné ruce? Tak co bude regulovat? Jak? Proč to tam vláda vůbec píše?
        Kapitola Rodinná politika přichází se starým trikem. Vláda se zavazuje, že prosadí bezplatný pobyt dětí ve věku nad pět let v mateřských školách. Jak to bezplatný, když evidentně dítě ve školce něco stojí a někdo to musí zaplatit? Nebudou to platit rodiče přímo, ale rodiče nepřímo, z daní. Vláda má snížit daně, a rodiče by měli na školku. Bezplatné není nic a vláda, která něco takového tvrdí, vládnout nemá.
        V kapitole Bydlení vláda neřeší, jak se postaví k velké vlně žalob na Ministerstvo financí, které vlastníci domů s regulovanými nájmy spouštějí, a se státem se chtějí soudit i ve Štrasburku. Nyní je podána zhruba stovka žalob a i Ústavní soud kritizuje stát, že přenáší svoji odpovědnost na vlastníky domů. Vláda se tváří, jakoby nic.
        Kapitola Zaměstnanost. Čteme blábolivou větu: "Dosažení plné efektivní zaměstnanosti je strategickým cílem vlády ve smyslu evropské strategie zaměstnanosti." Nezaměstnanost za vlády sociální demokracie, tedy za vlády, jejímž významným členem vždy byl současný premiér, zlomila všechny rekordy. Recept na tuto bolest programové prohlášení nepřináší. Opravdové a viditelné snížení daní a zlepšení podnikatelského prostředí, které jediné může vytvářet nová perspektivní pracovní místa, se nechystá. Jestli vláda zavírá oči před tím, že poprvé po deseti letech klesl počet živnostníků, že počet nezaměstnaných je na konci druhého čtvrtletí letos o 35 tisíc osob vyšší, než tomu bylo vloni, že vláda zvyšuje cenu práce, a tím snižuje její nabídku, cesta k vyřešení tohoto ambiciózního cíle je zavřená.
        Cenu práce v této zemi drží vláda v nejpřísnější tajnosti. Návrhy ODS, aby všechny daňové a pojistné odvody byly uvedeny na výplatních páskách, vláda odmítá. Ví, proč se bojí - nemohla by i nadále dělat ze zaměstnavatelů krvavé upíry, kteří do systému platí nejméně. Nikdy totiž nemluví o tom, že podnikatelé platí obrovské částky také za své zaměstnance a ne pouze za sebe. Kdyby každý zaměstnanec viděl jasně na výplatní pásce, kolik si z jeho práce stát bere, začal by se více starat, co s těmito penězi stát dělá. A to vláda nepotřebuje!
        V kapitole Školství se nedovíme nic o tom, jak posílit tuto kapitolu, když podle informací ministryně školství chybí našim vysokým školám zhruba deset miliard korun. Přesto vláda zásadně odmítá možnost školného v jakékoliv formě. Dosavadní politikou je už nyní vysokoškolské vzdělání pro velký počet uchazečů nedostupné. Pro naši konkurenceschopnost je to zásadní překážka. Vláda ji vyřešit neumí.
        Do oblasti justice se promítá časté střídání ministrů a to ji samozřejmě na nohy postavit nemůže. Naše justice je nemocná a vedle příčin, jakými jsou soudní průtahy, přehazování případů mezi soudy, platí i kritika do vlastních řad. Přijímáme nesmyslné množství nedokonalých a stále se měnících zákonů. ODS na tento stav dlouho upozorňuje a hledáme u vás pochopení a snahu po změně. Jinak justici ani vymáhatelnosti práva nepomůžeme. Prázdná gesta si již naše země dovolit nemůže.
        V oblasti vnitřní bezpečnosti postrádám pokus vlády o nápravu jevu, který je nebezpečný. Jde o odposlechy. V roce 1999 bylo našimi soudy schváleno 3000 odposlechů, v roce 2003 to již bylo třikrát tolik, tedy 9000. Vláda říká ve svém prohlášení, že pokládá za svůj úkol zdokonalování existujícího systému koordinace zpravodajských služeb. Bude-li mít vláda ve svých službách další specialisty, jako je odvolaně-odstoupivší šéf úřadu vlády Přibyl, mám vzkaz pro všechny, kteří telefonují: vláda vám naslouchá.
        Vážené kolegyně a kolegové, na závěr zopakuji, co mi ve vládním prohlášení chybí a co musí chybět každému, kdo touží po zlepšení života v naší zemi.
        1. Chybí mi závazek vlády na změnu volebního systému, tedy vyřešení politického patu, ve kterém se dlouhodobě nacházíme a který brzdí veškerý náš budoucí rozvoj.
        2. Vadí mi, že těžké, ale nutné reformy chce vláda pouze připravit k diskusi či pro vládu příští.
        3. Vadí mi způsob uplatněný v obsazování postů. Nikoliv soutěž myšlenek, ale hledání trafik pro ty, kteří se budou hodit nebo naopak by mohli dělat problémy.
        4. Vadí mi vágní sliby podpory rodiny a pokračování korumpování našich občanů vládou. V červnu tisícovka pro důchodce a něco pro děti, nyní tisícovka na pastelky. Podle propočtů ekonomů by vláda na část svých slibů musela mít dalších nejméně 20 miliard korun ročně. Neříká nám, kde je chce vzít.
        5. Vadí mi, že Ministerstvo financí i Ministerstvo pro místní rozvoje nezvládly přípravu na čerpání peněz z evropských fondů. Přitom letos odvedeme do evropské pokladny téměř 17 miliard korun.
        6. Vadí mi, že vláda nemluví jasně o privatizacích státních podniků a o tom, jak s prostředky hodlá naložit. Pan premiér zde zmínil, co chce udělat s případnými penězi z prodeje ČEZu, ale o dalších prodejích nepadlo ani slovo.
        7. Vadí mi zkrátka to, co ve svém provolání v červnu napsali členové sociální demokracie svému vedení. Cituji: "Kritizujeme ústup vlády od reformy důchodové a reformy zdravotnictví, systémové chyby v reformách státní správy a veřejných financí, prudký růst státního dluhu a růst nezaměstnanosti, nerovné podmínky pro tuzemské a zahraniční investory.
        ***
        Postupná likvidace drobného a středního podnikatelského stavu."
        Pane předsedo, dámy a pánové, to jsou důvody, které mě přesvědčují, že nemáme vládu novou, ale staronovou, že nemáme nový program, ale staré sliby, že naše země se nepřibližuje prosperitě, ale vzdaluje se jí, že bezohledně ničíme budoucnost nastupující generace těžko dostupným vzděláním na vysokých školách a obrovskými daněmi, kterými se budou muset platit důchody. Politika této vlády vypudí mladé a schopné lidi z naší země. Střední a starší generace nemá jistotu, že bude zvládnuta důchodová reforma. Podnikatelé nemohou dlouhodobě plánovat svůj rozvoj a vytvářet nová pracovní místa. Beznaděj nezaměstnaných se prohloubí.
        Proto ODS nemůže takové vládě dát svou důvěru. (Potlesk poslanců ODS.)