Tak nyní bych mohl jít rovnou k věci. (Zkuste.)
        Jednáme s odstupem dvou let už poněkolikáté, tentokráte uprostřed řádného volebního období, o důvěře vlády, kterou sestavily strany koalice ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody-DEU. Dříve než se zaměřím na konkrétní reálie a širší souvislosti předkládaného programového prohlášení a cílů vlády, považuji za nutné předeslat základní problém nynějšího kabinetu. Není to vláda nová a není to vláda, která by se programově odlišila, byla jiná na rozdíl od své předchůdkyně. V srpnu před dvěma lety předstoupil před Poslaneckou sněmovnu se žádostí o důvěru koaliční kabinet přítomného Vladimíra Špidly. Byla to vláda té stejné koalice a převážně i stejného složení jako ta, která se dnes uchází o naši podporu.
        V médiích jsme mohli zaznamenat hry vládních politiků na city občanů a do jisté míry se to promítá přímo do našeho jednání. Prý abychom této vládní koalici pomohli a vypárovali její nemocné poslance. Musím se tedy ptát, když po nás média a někteří vládní politici žádají soucit s vládou a bezmála nás obviňují z poškozování zdraví koaličních poslanců, kdo vypáruje půl milionu nezaměstnaných, kdo jim dá práci, důstojné podmínky lidské existence a kdo jim vrátí smysl života. Vlády, jejich ministři a předsedové přicházejí a s tučným odstupným odcházejí tu do Českých aerolinií, tu do výnosné funkce evropského komisaře v Bruselu.
        Dovolím si s plnou odpovědností prohlásit, že kabinet, který před nás předstupuje a jehož zdraví a nemocní poslanci, jedno, zda sociálně demokraté, lidovci nebo unionisté, nemají sebemenší právo dovolávat se naší lidské podpory. V uplynulých dvou letech byly typickými rysy vládnutí této koalice sociální cynismus, nekompetence a přehlížení vážných ekonomických a sociálních problémů. Stará koalice podporující jen málo obměněné složení vlády nedává v podstatě žádnou naději, že tomu bude ve zbytku volebního období jinak. Považuji za pohrdání voliči a za výsměch občanům, že koaliční vláda, která se uchází nyní o důvěru Sněmovny, nalezla chybějící hlas u poslance Kotta, který byl zvolen na kandidátce Občanské demokratické strany. Cosi významného to vypovídá o tom, jakým způsobem zacházejí koaliční strany s mocí a jak nízký respekt mají k těm, kteří je volili. Ano, v době vládní krize po pádu premiéra Vladimíra Špidly jsme se stali svědky handlu o ministerská křesla. Mohli jsme zaznamenat i velmi vážná obvinění a leckdy i zatím ničím nepodložená nařčení, kdo si koho kupuje. Zdá se, že nezbývá nic, co by nemohlo být zpochybněno, a není už nic, čemu by mohl volič stran koalice věřit.
        To, co se odehrálo kolem pádu vlády, co odstartovaly pletichy uvnitř České strany sociálně demokratické, a celý způsob, jakým se koalice pokouší řešit krizi vládnutí, vyvolává nejvážnější pochyby o schopnostech a kompetenci nové vlády. Jestliže nebyl důvod věřit trvalosti a spolehlivosti předchozí stojedničkové koalice před dvěma lety, tím méně je možné uvěřit tomu, že na pevných základech spočívá staronová vláda premiéra Špidly bez Vladimíra Špidly dnes. Výchozí podmínky, které měla před dvěma lety při nástupu vláda Vladimíra Špidly, se v mnoha směrech nezlepšily a v řadě aspektů dokonce zhoršily. Ne vždy zásluhou aktivní činnosti vládní koalice, ale skoro vždy za přispění její pasivity nebo neschopnosti či neochoty vnímat, analyzovat a překonávat hrozící problémy ekonomické, sociální i politické. V hlubokém deficitu jsou veřejné finance. To předem podvazuje veškeré kroky kabinetu, který má zřejmě podle naznačených záměrů být pokračováním minulého. Deficit sloužil předchozímu kabinetu jako pseudoargument pro podvazování veřejných výdajů, pro útok na prvky sociálního státu.
        Neschopnost vládní koalice nastartovat zdravý ekonomický růst pak při všech úsporných opatřeních neumožňuje České republice uvažovat o splnění maastrichtských kritérií a dosažení cíle, který si dává i tato vláda - zavedení eura do roku 2010. Přesto koaliční seskupení počítá se zvýšením státního dluhu pro příští rok v rozsahu obvyklých sto miliard korun.
        Pro zastavení nepříznivého vývoje typického pro poslední čtyři roky vláda nenavrhuje nic konkrétního. Škrty v rozpočtu a snížení sociálních výdajů logicky snižují spotřebu, brzdí tvorbu hrubého domácího produktu a v konečném důsledku snižují příjmy státního rozpočtu. Žádná nová konkrétní opatření k intenzivnímu rozvoji ekonomiky kabinet nenabízí. Samotné manipulace s vykazováním hrubého domácího produktu, který zdaleka není kritériem výkonnosti, jen málo vypovídají o stavu reálné ekonomiky.
        ***
        Katastrofálně vysoká nezaměstnanost, která v posledních dvou letech dále trvale roste, je tím, co dokumentuje efekty koaličního vládnutí. Tříprocentní roční nárůst hrubého domácího produktu navrhovaný vládnou nestačí k zastavení propadu ve financování státu, samosprávy, podniků, ale i domácností.
        V programovém prohlášení vlády chybí přesvědčivá koncepce ekonomické politiky, která by překročila dosavadní limity. Problémy spojené s nezaměstnaností nelze řešit dosavadními přístupy, na kterých setrvává i staronová koaliční vláda. Nejde o to, abychom se dostali z vyššího procenta nezaměstnanosti na průměr Unie nebo lehce nad průměr, jde i o to, aby český stát dokázal koncepčně založit efektivní tvorbu pracovních míst a humánně se vším důrazem řešit existenční problémy minimálně 550 tisíc lidí a jejich rodinných příslušníků.
        Ještě v počátku srpna, dáte mi asi za pravdu, uvažovali autoři programového prohlášení vlády o vytvoření 100 tisíc pracovních míst v příštích dvou letech, o 50 tisících nových bytů ročně, o prodloužení placené mateřské dovolené. Kalkulačky předsedy rozpočtového výboru parlamentu, a jeho názory jste mohli na půdě Sněmovny před chvílí slyšet, ale i podobně zaměřených ekonomických znalců v řadách sociálně demokratického týmu prý dokázaly, že to nejde. Ano, nelze rozdávat neexistující hodnoty. S tím lze souhlasit.
        Nelze posílit pozici chudých, když jiné finanční zdroje jsou tvrdě hájeny baštami zahraničního kapitálu a jejich souputníků z řad vládnoucí elity. Zaměstnanci jsou ve vztahu k zaměstnavatelům stále více zatlačováni do slabé pozice a tato vláda chce dál rozšířit smluvní volnost v pracovněprávních vztazích a rozmělnit odpovědnost za stanovení pracovních podmínek ze závazných norem přesunem do jednání o kolektivních smlouvách.
        V době, kdy zaměstnanci řádně platí daně a sociální a zdravotní pojištění, v době, kdy jim tato koalice seškrtala nemocenské dávky, se ptám, jak je možné vyplácet manažerům miliony a dokonce desítky milionů, poskytovat majetným celou škálu úlev na daních a výhod a přitom tvrdit, že není nutné zvýšit daňovou progresi a kontrolovat placení daní a nabytí majetku u nejbohatších skupin obyvatelstva.
        Sociální demokracie zjevně nechce plnit předvolební sliby. Nemůže a nechce prosazovat svůj volební program, když jej nechává naplňovat těmi, kteří mají zcela odlišné ekonomické i politické zájmy. Pravice bije na poplach falešnou notou, když tvrdí, že vláda chce zvýšit daně střední třídě a ulevit chudším. Vždyť současný režim tzv. střední třídu téměř zlikvidoval. Copak kvalifikovaní dělníci, živnostníci, učitelé a mnozí lékaři nebo úředníci jsou na tom dnes lépe než většina populace? Majetkové rozdíly se tak prohloubily, že dnes dvě třetiny obyvatelstva žijí pod průměrem. Pokud se mají zvýšit daňové příjmy, musí to být z konkrétních výkonů. Také tam, kde unikají desítky miliard mimo kontrolu státu.
        V programovém prohlášení vlády jsou bohužel slova, stejně jako tomu bylo před dvěma lety; skutky a výslednost vládní politiky budou pak, vše tomu nasvědčuje, jiné. Před dvěma lety jsme nastupující vládě vytýkali, že její programové prohlášení deklaruje jen ty nejlepší úmysly a cíle, ale v drtivé většině se vyhýbá konkrétním závazkům, které by bylo možné poměřovat skutečnými výsledky. Byla řeč o tom, že vláda hýří všemožnými sliby. Pokud se v programovém prohlášení dnešní vlády pozorněji věnujeme kupříkladu pasážím výzkum, vývoj a inovace, zdravotnictví nebo třeba kultura, opakují se také letos obecné fráze, zatímco praxe vypadá zcela jinak a jde bez ohledu na vládní úmysly po svém vlastní cestou.
        V celé řadě pasáží také letos nechybí množství slibů, jen se nedostává konkrétních čísel. U školství a vzdělání při množství záměrů se vytratil někdejší opakovaný příslib, že dojde k posílení výdajů na úroveň šesti procent hrubého domácího produktu. Není už snad zájem posílit finančně kvalifikační předpoklady pro ekonomický růst a zvrátit nepříznivý trend podvyživeného školství? Stručná pasáž Děti, mládež a sport pak podobně vzbuzuje dojem, že nejsou problémy, jen chvályhodné cíle a pokračování v úspěších. Realita na ulicích a stav a dostupnost sportovišť, podmínky pro dobrovolné pracovníky a rozvoj zájmových aktivit volného času vypadají ale příliš často úplně jinak.
        Mohl bych ve výčtu formalit a hluchých míst předloženého dokumentu pokračovat. Je to ale vůbec nutné pro ty, kdo se s tímto vládním konspektem záměrů a proklamací dobrých úmyslů podrobně seznámili? Stejně jako před dvěma lety, také dnes jde o to, věcně střízlivě posoudit, jaké předpoklady a možnosti má vláda v existujícím složení vládnout. Máme se znalostí věci posoudit, zda je tato vláda rozumnou alternativou pro Českou republiku. Oni sami - strany koalice a jejich představitelé - nám namlouvají, stejně jako před dvěma lety, že jsou alternativou jedinou. Přitom průzkumy veřejného mínění ukazují, jak silně je veřejnost nespokojena se současným stavem politiky, s chováním a s poklesky těch, kdo vládnou.
        Voliči, kteří rozhodovali na počátku léta ve volbách do Evropského parlamentu - a někteří z vás, vážení kolegové a kolegyně, už na to upozorňovali - jasně varovali nejsilnější vládní stranu, důrazně jí připomněli, že se domáhají změny způsobu vládnutí. Stále platí, že 111 mandátů ve Sněmovně volilo levicové spektrum našich spoluobčanů. V případě České strany sociálně demokratické bohužel hlasy levicových voličů vycházejí nazmar. Sociální demokraté už dva roky provádějí asociální politiku doma a militaristickou proamerickou politiku navenek, umožňují vládnout silně doprava směřujícím lidovcům a dnes k zániku směřující Unii svobody - DEU.
        Sečteno a podtrženo - dva roky tu byla pravicová vláda vedená Českou stranou sociálně demokratickou. Ti, kdo čekali po pádu vlády Vladimíra Špidly podstatnou změnu kursu, se nedočkali. Není nejmenší důvod věřit, že koalice ve starém složení a jen nepodstatně obměněná vláda budou postupovat jinak než doposud.
        Chci-li být poctivý k vlastním voličům a ke spoluobčanům, pak jménem Komunistické strany Čech a Moravy jednoznačně prohlašuji: To, co předváděla po dva roky koaliční vláda vedená Vladimírem Špidlou, rozhodně nebyl ekonomický úspěch. Byla to pravicová politika, to staré známé rozdělování prebend a trafik vyvoleným na straně jedné a ořezávání sociálních práv a nároků lidem průměrných a nižších příjmů na straně druhé. Byly to enormní výdaje na zahraniční vojenská dobrodružství odporující Chartě OSN a vedle toho škrty v oblasti kultury a podfinancovaná věda a školy.
        Co nám tedy nabízí, pokud rekapituluji, nový kabinet jako celek? Stejné strany a až na výjimky stejné lidi a stejnou politiku bez srozumitelné a racionální strategie zajištění ekonomického růstu a bez záruk existujících sociálních práv a jistot v jejich komplexu.
        ***
        Navenek také bez garancí důsledné mírové politiky založené na odmítání agresí a porušování norem mezinárodního práva ze strany velmocí.
        Občané dali ve volbách do Evropského parlamentu zřetelně znát, a nadále to potvrzují průzkumy nálad a názorů veřejnosti, že této koalici nevěří a že ji nechtějí. Nově přeskládaný starý obsah, oprášené staré sliby, které budou, což je víc než pravděpodobnější, znovu zapomenuty. A za tím vším faktická snaha udržet se u moci za každou cenu. I za cenu podvodu na těch, kdo by podle ústavy měli být zdrojem moci. To je staronová vládní koalice, která se uchází, ryze formálně, bez jakékoli racionality věcného dialogu, o naše hlasy.
        Otevřeně říkám: Tento koaliční kabinet ČSSD, Unie svobody - DEU a KDU - ČSL je opakovaný pokusem popřít výsledek voleb roku 2002 do Poslanecké sněmovny. Každou vládu České strany sociálně demokratické s pravicovými stranami si mohu a musím vykládat jedním způsobem: Takové vládnutí dává možnost neplnit řadu slibů volebního programu pod záminkou ohledu na pravicového partnera. Ze strany ČSSD jde o pokračující snahu manipulovat s občany, kteří ji před dvěma lety volili. Programově neslučitelný účelový slepenec koalice ani dnes, po dvou letech od voleb, se nestal pro občany a především pro voliče přijatelný. Právě naopak. Taková vláda si vyslovení důvěry nezaslouží. Nic na tom nemění skutečnost, že mezi členy vlády jsou i respektované osobnosti, jejichž přirozenou autoritu nehodlám snižovat.
        Pokračování vlády České strany sociálně demokratické, nyní již vlády Stanislava Grosse, v tandemu s pravicí nemohu považovat za šťastné rozhodnutí. Rozumím těm, kdo takový postup označují za pokračování handlů, na které doplácí republika a doplácí většina těch, kdo dosud nesli hlavní tíhu zpackané privatizace a výprodeje národní suverenity i národních ekonomických zájmů.
        Poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy je vázán rozhodnutím voličů a tuto vládu s jejím pro nás nepřijatelným programovým prohlášením v žádném případě nepodpoří.
        Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)