Vážený pane předsedající, členové vlády, kolegyně, kolegové, zákon, který dnes projednáváme, přináší potřebnou změnu pro lidi pečující o osobu blízkou, zejména o nezletilé děti. Posouvá ústavní péči blíže moderním standardům. Je to tedy zákon, na který se dlouho čekalo. Změny, které jsou navrhovány, jsou krokem vítaným směrem, ale je třeba se podívat na některé detaily. Později se také budu věnovat části, která se týká podmínek používání omezujících prostředků v ústavní péči, ale nejprve se vyjádřím k otázce limitu přivýdělku osob pečujících o osobu blízkou a k problematice příspěvku na osobní potřeby při péči o nezletilé a zletilé děti.
        Chtěla bych zmínit dva důvody, proč není dobré držet rodiny pečující o osobu blízkou omezenou možností přivýdělku na nízké životní úrovni. Limitem přivýdělku na úrovni minimální mzdy drží stát rodiny pečující o osoby blízké v chudobě nebo na její hranici. Činí z nich osoby obtížně zaměstnavatelné a v dlouhodobém horizontu zcela závislé na další státní pomoci.
        ***
        Neautorizováno !
        Například starobní důchod pro celoživotně pečující osoby bude opět na hranici minima.
        Vedle tohoto praktického pohledu jsou tímto přístupem pečující osoby společensky degradovány. Místo ocenění jejich postoje a podpory jejich rozhodnutí neodevzdat dítě do ústavu jsou vlastně celoživotně omezeny ve společenských vztazích, v možnostech kulturního vyžití a v prožití důstojného stáří. Proto je těžko pochopitelné omezení na úroveň minimální mzdy, jak navrhuje předkládaná novela.
        Není třeba zdůrazňovat, že každý, kdo je v domácí péči a v domácím prostředí, zůstává člověkem, ať již jde o jeho přání, vztah ke světu, o jeho pomoc druhým, jakkoliv limitovanou vlastním postižením. Takový člověk je přínosem pro své okolí a může mít také vlastní sociální kontakty v rámci různých stacionářů anebo chráněných dílen.
        Řešením by tedy podle mne bylo úplné odstranění limitu možnosti přivýdělku, protože pokud si pečující osoba vydělá víc peněz, zároveň z nich odvede do státního rozpočtu daň a pojištění. Z toho vyplývá, že ve stáří bude mít důchod a nebude příjemcem sociálních dávek. Současně pak stát vždy domácí péče vyjde levněji než umístění bezmocné osoby do ústavu. Jsem si ovšem vědoma také toho, že takovýto krok, jakkoliv je žádoucí a lidsky i z dlouhodobého hlediska ekonomicky opodstatněný, by pravděpodobně vedl k nárazovému nárůstu výdajů státu v této oblasti. Proto jsem se rozhodla předložit návrh, který se týká pouze ekonomicky nejohroženějších, tedy rodin s jedním rodičem.
        V mé kanceláři mě navštívilo několik matek samoživitelek, které pečují o osobu blízkou, a jejich příběhy často vypovídají o zcela beznadějné situaci. Pro osamělou matku bývá tento příspěvek jediným zdrojem příjmů do rodiny. Pokud si matka vydělá o pár korun víc nad hranici povolenou státem, o stejnou částku se dávky sníží. Myslím, že bude dobré nechat mluvit ty, o nichž rozhodujeme, a proto mi dovolte několik citací z dopisů, které jsem dostala.
        Příběh první. Paní Kláře je 48 let a pečuje o dvě nezletilé děti, z nichž mladší je postižené. Při rozvodu jí bylo soudem určeno výživné jak pro děti, tak pro matku. Celkový příjem rodiny je na úrovni životního minima, vydělávat nemůže ani příležitostně, jinak by přišla o své výživné. Vzhledem k tomu, že její výživné je vyšší než příspěvek při péči o osobu blízkou, žádný příspěvek nedostává, a tím pádem roky strávené v péči o postiženého syna se jí nezapočítávají jako odpracované pro nárok na důchod. Zákon na ni pohlíží jako na běžnou ženu v domácnosti.
        Příběh druhý. Jistou možností, jak si legálně přivydělat, je vlastnictví živnostenského listu. Avšak zákonné úpravy platné pro tento druh výdělečné činnosti opět matkám postižených dětí komplikují život. Pokud si matka vydělá méně než zákonem stanovené minimum, pro výpočet sociálních dávek se počítá právě toto minimum, a sociální dávky jsou opět nižší. Pokud se však matce podaří naopak vydělat více než povolený násobek životního minima, nejen že je jí příspěvek odebrán, ale vyplacené dávky musí vrátit bez ohledu na to, o kolik povolenou hranici překročila.
        A poslední dopis v této oblasti dokládá, že ani tento zákon neřeší celou situaci matek samoživitelek s postiženým dítětem a že by bylo dobré na to pamatovat i při projednávání dalších zákonů. Cituji: "Jsem matka samoživitelka a o svou dvanáctiletou mentálně i zdravotně postiženou dceru pečuji od jejího narození sama, tedy již 12 let dobrovolně žiji na hranici životního minima. Dobrovolně proto, že pokud chci o svou dceru pečovat opravdu odpovědně a záleží mi na jejím rozvoji, tuto péči musím a chci vykonávat celodenně. Chtěla bych poukázat na nelogičnost chystané změny, kdy zvyšování příspěvku při péči o osobu blízkou se dotkne jen těch, kteří žijí na vyšší životní úrovni, resp. nežijí pod hranicí životního minima a nejsou do této hranice dopláceni sociálním odborem. My ‚doplácení‘ budeme navýšený rozdíl vracet, abychom opět byli dorovnání na částku životního minima. Nám se tedy podmínky pro péči o naše postižené děti nezlepší."
        Z těchto důvodů předložím v podrobné rozpravě pozměňovací návrh, který umožní skupině osamělých rodičů samoživitelů pečujících o osobu blízkou možnost přivýdělku bez limitu.
        Dále dovolte několik slov k části návrhu zákona, která nově zavádí rozdílnou výši částky na osobní potřeby v případě péče o zletilé a nezletilé.
        Je známo, že péče zletilé osoby je ještě náročnější a více zatěžující pro celou rodinu. Změna zákonem navrhovaná jako by tuto skutečnost nevnímala. Pro ilustraci cituji z dalšího dopisu: "Jmenuji se Martin a je mi 21 let. Od narození trpím dětskou mozkovou obrnou a moje maminka se o mne musí celodenně starat, neboť vyžaduji neustálou péči. Jediné, co dovedu bez pomoci, je najíst se. Všechny ostatní činnosti, jako je oblékání, koupání, nošení na toaletu, musí obstarávat maminka. Jistě dokážete pochopit, jak moc náročné to pro ni je. Proto se zájmem sleduji i jednání týkající se zákona o sociálním zabezpečení a s tím snad související i výraznější zvýšení příspěvku péče o blízkou osobu. Pokud vím, tak se tato dávka už několik let na rozdíl od jiných sociálních příspěvků nenovelizovala. Až před dvěma dny přišlo mamince rozhodnutí o tom, že jí příspěvek zvyšují o 60 korun. Nejdřív jsem si myslel, že se jedná o vtip, ale byla to pravda. Pokud bychom navýšili příspěvek u osob starších 18 let na stejnou úroveň, jaká je nyní navrhována pro pečující osoby do 18. roku věku, činily by roční náklady zhruba 480 milionů korun. A asi mi dáte za pravdu, že ústavní péče stojí stát mnohonásobně víc."
        Rozumím argumentu, že státní rozpočet není neomezený a že nejde o zlou vůli, ale o to, jaké máme možnosti. Zároveň se domnívám, že toto je rozhodně oblast, kde bychom rozhodně šetřit neměli, protože podporujeme a oceňujeme obětavost, samostatnost a rodinné vztahy. Proto podporuji přijetí pozměňovacího návrhu, který přijal výbor pro sociální politiku a zdravotnictví.
        A dovolte mi ještě na závěr, jak jsem avizovala na začátku, se zastavit u nově navrhovaného ustanovení § 89a. Jedná se o nově zavedenou zákonnou definici pro užití prostředků omezujících pohyb osob v ústavech sociální péče. Myslím si, že diskuse o přípustnosti a podmínkách pro použití těchto prostředků ve společnosti probíhá již delší dobu, a dovolila bych si její převládající tón shrnout takto.
        Mohlo by to být přípustné pouze za určitých přesně stanovených podmínek a pouze po omezenou dobu. Klíčové pro náš pohled na uvedený paragraf je, že se týká pouze ústavů sociální péče, kde jsou všichni klienti dobrovolně, tedy oproti psychiatrickým léčebnám zde neexistuje žádná nařízená ústavní léčba. Tento fakt staví celou úvahu o přípustnosti omezujících prostředků do nového světla. Z toho vyplývá, že v ústavech sociální péče by použití omezujících prostředků nemělo být přípustné vůbec.
        Ze zkušeností domácích špičkových ústavních zařízení i ze zahraničí je známo, že agresivitu klientů zvládá především kvalifikovaný personál. Dokladem toho je, že i u nás jsou ústavy, kde síťová lůžka vůbec nemají a nepoužívají ani další omezující prostředky. Omezení projevů agresivního chování je hlavně záležitostí prevence. Kvalifikovaný personál může značně ovlivnit spouštěcí mechanismy těchto projevů u klientů. Je to samozřejmě otázka přístupu, postojů k člověku s handicapem, znalostí potřeb klienta a souboru dovedností, které by personál v zařízeních sociální péče měl mít. Proto v podrobné rozpravě navrhnu vypuštění celého § 89a.
        Děkuji vám za pozornost a hlásím se tímto do podrobné rozpravy.