Vážený pane místopředsedo, kolegové, kolegyně, téma ústavního zákona o obecném referendu není na půdě této Sněmovny poprvé, a když si vzpomenu na atmosféru po volbách v roce 1996, když jsem předkládal jménem poslanců sociální demokracie první návrh ústavního zákona o referendu, tak Sněmovna byla plná a atmosféra byla zcela jiná. Hovořím o tom proto, abychom si uvědomili, že určité důležité věci nás nějak přestaly zajímat. Nejsme s to se na nich dohodnout ve smyslu, že by politické strany byly ochotny popř. korigovat svá stanoviska, mám na mysli např. ODS, která trvá na svém zásadním odporu k referendu.
        ***
        Neautorizováno !
        Já bych mohl velmi podrobně rozebírat argumentaci kolegy Pospíšila, ale nehodlám to dělat, protože by to bylo únavné v podstatě to málokoho zajímá. Bohužel naše politika, včetně médií, se soustřeďuje na různé velmi povrchní otázky, včetně afér, ale důležité otázky proč - a na tuto otázku bychom si měli odpovědět: proč naše politika, a teď nemám na mysli vládní nebo opoziční, ale politika parlamentních stran se pro lidi stává málo důvěryhodnou - ty si bohužel neklademe. Často se pohybujeme v ponorkovém prostředí, a jak nás vnímají lidé, je nám jedno. Takže to jsou vážné otázky.
        Kolega Pospíšil říká, že nebezpečí referenda je také v tom, že by ho mohly zneužívat aktivní menšiny, a že tedy musí být stanovena nějaká účast. Ano, ve svých počátečních návrzích jsme měli povinnou účast, protože jsme vycházeli možná z iluzivních představ o demokracii. Postupně i já jsem řadu těch návrhů velmi korigoval, takže se stávaly velmi krotkými, a například návrhy na lidovou iniciativu jsou stanoveny tak tvrdě, že je prakticky nepoužitelná. Ale chci říci na adresu kolegy Pospíšila a kolegů z ODS, když mluví o nebezpečí aktivních menšin: Jsou to aktivní pravicové menšiny, které zvolily Senát! Nemáme tam žádné kvorum pro volby do Senátu! Senátoři jsou voleni osmi procenty hlasů! Tak o čem to mluvíme! (Poslanci ČSSD a část poslanců KSČM tleská.)
        Kolega Pospíšil říkal - a nemám mu to za zlé, protože si ho vážím jako velmi mladého a skutečně nadějného politika, ale přece jenom tady jsou zkušenosti patnácti let, které jsou jiné, než on říkal. Podívejme se na to, proč tak poměrně brzo se přestali občané cítit součástí toho procesu politického rozhodování. Protože nejzávažnější otázka po volbách v roce 1990, rozhodování o tom, zda bude, nebo nebude zachován společný československý stát, nebyla otázka, o které občané mohli rozhodovat. Mně teď nejde o to, jestli měl být společný stát zachován, nebo ne. Zřejmě ty odstředivé síly byly příliš silné. A jestliže už tehdy politická elita - dokonce Wallstreet Journal tehdy napsal, že o tom rozhodl Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem, že k tomu nepotřebovali ani parlament, protože se to udělalo během léta, kdy nově zvolený parlament nezasedal, pak se nedivme, že občané říkají: To, co si tam vy děláte, to se nás netýká, vy si to uděláte jak chcete! Kde má být potom občanská iniciativa! Kde má být pocit odpovědnosti za to, co se děje v tomto státě! Čili neříkejme, že ten systém funguje a že funguje v pořádku. Nefunguje v pořádku. Tady jsou velmi vážné vady z tohoto hlediska!
        Promiňte, že mluvím trochu emotivněji, protože jsou určité věci, které se mě samozřejmě dotýkají. To, že naše demokracie se dostává do určitých krizových situací, mně samozřejmě lhostejné není. Vstupovali jsme po listopadu s řadou představ, které se bohužel nesplnily, a musíme si klást otázku, proč se nesplnily.
        To, že po roce 1996 tady byl mnohem větší zájem o tyto otázky, je pravda. Možná, že si vzpomínáte, jak poslanec Kroupa vášnivě argumentoval, že referendum znamená nebezpečí vlády lůzy a podobně. Tak dneska jsme asi dál, toto asi nehrozí, protože pravicové strany jsou zablokovány ve svých stanoviscích - zásadně proti tomu, mají svou pevnou baštu - Senát, který všechny takovéto věci zablokuje, nic takového není možné, a budeme se prostě potácet v tom stavu, kdy občané nebudou mít pocit, že do důležitých věcí mohou mluvit.
        Kolegyně Parkanová kladla otázku, že by tady hrozilo nebezpečí, že by mohli občané rozhodovat třeba o registrovaném partnerství. Já si nemyslím, že zrovna to by bylo téma, ale v Irsku se rozhodovali občané o tom, že je přípustný rozvod, protože až dosud v katolické irské zemi rozvod nebyl. Rozhodli se pro rozvod a pro tu irskou společnost to bylo obrovské uvolnění. Stejně tak pro Itálii. Takže jsou tu otázky, o kterých lze rozhodovat referendem. A nejsou to jenom vyloženě otázky politické.
        Podívejte se, teď je jedna věc - nechci zacházet do detailů tohoto návrhu ústavního zákona, předpokládám, že do druhého čtení postoupí a že o něm bude jednat ústavněprávní výbor, případně jiné výbory. Ale vznikla tady diskuse, že by třeba Praha mohla být olympijským městem a že by se tu mohly organizovat olympijské hry. Že by to byla nepochybně záležitost, která bude stát minimálně 100 miliard. To je samozřejmě věc vážná, a proč by o tom nemohli rozhodovat občané, zda si to přejí nebo nepřejí! V roce 1984 v americkém státě Colorado se měly konat olympijské hry. Protože v Americe v jednotlivých státech - ne na půdě USA, to nejde - referenda jsou možná a hodně se také používají, občané v Coloradu se vyslovili, že si nepřejí, aby jejich příroda, které si velmi váží, byla rušena budováním různých gigantických olympijských staveb, a referendum prostě rozhodlo, že olympiáda v Coloradu nebude. Konala se potom v Calgary v Kanadě.
        Takže neodmítejme určitě věci a nezbavujme se té možnosti, aby demokracie zapustila pevnější kořeny v tom, že lidé v důležitých otázkách mohou říci, co si myslí, a to, co si myslí, je pro politiky závazné, ať už přímo, nebo prostřednictvím konzultačního referenda, jímž se ale zvolená reprezentace musí vážně zabývat. Já teď nechci tyto ústavní modality, které jsou například velmi propracovány v rakouské ústavě, rozebírat, protože o to teď nejde. Ale jde o to, abychom netrvali zbytečně na určitých pozicích, které oslabují možnost demokratického rozhodování v této zemi, které oslabují už tak chabou možnost občanů cítit se součástí politického procesu, který v této zemi probíhá.
        Děkuji. (Poslanci ČSSD tleskají.)