Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Dámy a pánové, když tato Poslanecká sněmovna na své osmé schůzi 10. prosince 2002 žádala vládu, aby urychleně řešila otázky analýzy, struktury dluhu státních nemocnic a na jejím základě podnikla účinné kroky, které zabrání rozpadu sítě lůžkových zařízení a snížení dostupnosti lůžkové péče, žádala vládu, aby ve spolupráci s kraji předložila do 15. února 2003 koncepci zdravotnictví a návrhy restrukturalizace lůžkového fondu stávajících státních nemocnic a návrhy na zefektivnění kontroly financování zdravotnických lůžkových zařízení, žádala vládu, aby svá rozhodnutí, která bezprostředně ovlivní hospodaření nemocnic zřizovaných kraji, před jejich přijetím projednala s představiteli krajů, v tu chvíli tato Sněmovna před třemi lety bezesporu v přirozeném optimismu doufala, že problematika českého zdravotnictví na základě minimálně usnesení 224 se ještě několikrát na půdu Poslanecké sněmovny vrátí, bude projednávána, a bude projednávána včetně nějakého uceleného koncepčního materiálu.
        Zcela mimořádně si teď dovolím souhlasit s částí dnešního vystoupení pana ministra, které se týkalo právě koncepce, a konstatovat, že sedm měsíců před volbami asi velmi obtížně můžeme chtít po ministrovi zdravotnictví, aby předložil nějaký zásadní koncepční materiál, který by s výhledem a horizontem několika let definoval základní principy, na kterých bude postaveno v budoucnosti české zdravotnictví.
        České zdravotnictví existuje sedm let bez obecně akceptované koncepce. Jeho právní rámec je určen zákony přijatými v letech 1990 až 1997, funguje v podstatě bez jasně definované struktury, vazeb, kompetencí a povinností. Dnešní rozprava je toho důkazem.
        Doufala jsem, poté co jsem rezignovala na jakékoli další pokusy přemlouvat vás, abychom se bodem s názvem stav českého zdravotnictví ještě tady zabývali, doufala jsem, že pan ministr využije této rozpravy, zejména v minulém týdnu, a představí nám některé z kroků jím řízeného úřadu, které zajistí stabilizaci systému českého zdravotnictví. Je to zcela legitimní požadavek nejen opozičního poslance, toto chtít, alespoň nějaká okamžitá opatření. To bohužel realizováno nebylo. Jakým způsobem vystoupil pan ministr v minulém týdnu si asi všichni pamatujeme. Mně tedy nezbývá nic jiného než čerpat z tisku, což je smutné, ale doufám, že moje informace jsou sdostatek objektivní, a vždy si vybrat jedno z témat, které Ministerstvo zdravotnictví vyhlásí jako jeden z kroků, které povedou ke stabilizaci, a pokusit se o něm diskutovat. Nemám příliš velké ambice, že tímto udržím vaši pozornost.
        Dovolte mi tedy velmi vážně zvolit téma první. Je to vydání nové lékové vyhlášky, která by měla platit od 1. 1. 2006, která by podle slov pana ministra přinést významné úspory v oblasti zdravotního pojištění. Nevíme doposud, zda si od ledna budou pacienti připlácet na některé léky, zda si budou připlácet více než dosud. Toto jsme se ještě nedozvěděli. Ale já se budu opět zabývat - a někteří z vás už vědí, že to je nekonečný příběh - atmosférou stanovování úhrad léků, neprůhledností stanovování úhrad léků a i výstupem, se kterým jsme měli možnost se všichni seznámit včera a dnes ve sdělovacích prostředcích.
        Koncem roku 2003 na fakt neprůhlednosti stanovování úhrad léků v České republice upozornil paní ministryni Součkovou ministr Bureš. Možná si na to pamatujete. Je to před dvěma lety. Následně potom v červnu 2004 Mezinárodní asociace farmaceutických společností upozornila na tento fakt nás všechny poslance dopisem. Možná ho někde ve své poště najdete. V březnu 2005 pak tato asociace podala stížnost na Českou republiku Evropské komisi. Dne 30. června 2005 se na paní ministryni Emmerovou dokonce obrátilo několik velvyslanců včetně velvyslance Francie, Německa, Nizozemí, Švýcarska, Spojených států a Velké Británie. Opět s výhradou na netransparentnost stanovování úhrad léků v České republice. V červnu 2005 29 senátorů podalo ústavní stížnost. V srpnu 2005 napsal paní ministryni zdravotnictví její kolega ministr zahraničí Cyril Svoboda. Požádal ji, aby mu sdělila, jakou hodlá učinit v této oblasti nápravu. Mezitím několik poslanců interpelovalo - já osobně paní ministryni Emmerovou, pana ministra Škromacha a v uplynulém týdnu i pana ministra Davida Ratha.
        Včera jsem se dozvěděla ze sdělovacích prostředků, že úhradová vyhláška na léky od 1. 1. 2006 má být vydána. Dovolím si tedy pana ministra zeptat na několik věcí.
        První je dopis z 18. 10. 2005 - dopis Evropské komise adresovaný ministru zahraničních věcí České republiky dr. Cyrilu Svobodovi, kterým nás upozorňuje Evropská komise na možnou neslučitelnost českých právních předpisů týkajících se tvorby cen a úhrad léčiv se Smlouvou o založení Evropského společenství a směrnicí Rady 89/105/EHS ze dne 21. 12. 1988 o průhlednost opatření upravujících tvorbu cen u humánních léčivých přípravků a jejich začlenění do oblasti působnosti vnitrostátních systémů zdravotního pojištění.
        Podle článku 2 směrnice 89 - já už to budu zkracovat - EHS jakýkoli členský stát, ve kterém je uvádění léčivých přípravků na trh dovoleno pouze poté, co příslušné orgány schválí cenu přípravu, musí zajistit, aby rozhodnutí o ceně, která může být účtována za dotyčný léčivý přípravek, bylo přijato a sděleno žadateli do 90 dnů ode dne obdržení žádosti. Aby každé rozhodnutí, které nepovoluje uvést dotyčný přípravek na trh za cenu navrženou žadatelem, obsahovalo odůvodnění na základě objektivních a ověřitelných kritérií. Aby žadatel byl informován o opravných prostředcích, kterých může podle platných předpisů využít, a o lhůtách pro jejich uplatnění. I největší euroskeptik musí konstatovat, že tato směrnice se tedy povedla v roce 1988, protože zbytečně administrativně nezatěžuje jakéhokoli žadatele, který chce uvést dotyčný nový přípravek na trh, naopak se snaží maximálně zprůhlednit prostředí nastavené prostředí úhrady léků a léčivých přípravků v zemích Evropské unie.
        Evropská komise na Českou republiku má následující názor. Zdá se, že v České republice nebyl stanoven žádný oficiální postup, který by zaručoval splnění požadavků uvedených v článku 2 směrnice, atd. České právní předpisy zejména neurčují žádná kritéria, která by mohl použít příslušný orgán při rozhodování o maximální ceně léčivých přípravků. Dále neurčují časový rámec, během kterého by měl příslušný orgán přijmout rozhodnutí a sdělit jej žadateli. Kromě toho, pokud příslušný orgán nerozhodne do 90 dnů, je žadatel oprávněn uvést přípravek na trh za navrženou cenu. Zdá se, že žádná ustanovení v českých právních předpisech tento požadavek neprovádějí.
        Následují další tři stránky rozborů a závěr: S ohledem na výše uvedené se Komise domnívá, že Česká republika nesplnila povinnosti směrnice 89/105/EHS, a to zejména jejího článku 2, 3, 6 a 11. Teď důležitá věta, a opravdu vypovídá velmi špatně o pověsti České republiky: Tato situace způsobuje, že český systém tvorby cen a úhrad není dostatečně průhledný, což může ovlivnit obchodování s léčivými přípravy a může mít nepřímý vliv na dovoz takových přípravků.
        Co se od té doby stalo? Ptám se pana ministra prostřednictvím pana místopředsedy, zda vyhláška již byla vydána, resp. zda ji již podepsal, či nikoliv. Omluvte mne, jestli ve svých dotazech předjímám, že ještě vydána nebyla. Možná bude vydána v horizontu nejbližších dní.
        Vámi jmenovaná kategorizační komise neprojednávala a nerozhodovala o úhradách léčiv podle objektivních a ověřitelných kritérií.
        ***
        Procesní změny, které Ministerstvo zdravotnictví provedlo, jsou pouze personální, a nikoliv systémové. Dosazení docenta Karla Němečka do funkce předsedy kategorizační komise bylo navíc porušením platného příkazu paní ministryně č. 19/2005, vaší předchůdkyně, ke kategorizaci. Paní ministryně tehdy požadovala, aby komisi vedl zaměstnanec ministerstva. Pan docent Němeček, jestli se nemýlím, a paní ředitelka VZP, zde přítomná, mi to může potvrdit, je stále ještě zaměstnancem Všeobecné zdravotní pojišťovny. Ani ne kroky (?) ministerstva však do procesu nevnášejí potřebnou transparenci. Výměna některých ministerských úředníků při stávajícím procesu nepovede k nápravě. Podobně odvolací komise, kterou pan ministr jmenoval, neumožňuje správní odvolací proces, tak jak jej požaduje transparentní směrnice.
        Vydání vyhlášky za netransparentních podmínek při současné neexistenci lékové politiky má negativní dopad nejen na výrobce, ale poškozuje zejména plátce zdravotního pojištění i konkrétní skupiny pacientů. To je důvod, proč bychom se tímto problémem měli zabývat.
        Ministerstvo zdravotnictví dlouhodobě svojí nečinností vystavuje Českou republiku právnímu procesu s evropskými orgány i možným finančním sankcím. Já si teď dovolím vám ještě popsat, co po nás v podstatě Evropská komise chce a jak my na to reagujeme.
        Stanovení pravidel pro přidělování úhrad. Pravidla nebyla před začátkem tohoto procesu ani v jeho průběhu stanovena. Jediným písemně vydaným dokumentem je příkaz paní ministryně Emmerové č. 19 z března letošního roku. Pan ministr Rath v rozporu se svými výroky žádný jiný pokyn do dnešního dne nevydal, resp. do včerejšího dne, abych byla aktuální, neboť jsem četla ze včerejších údajů. Příkaz paní ministryně Emmerové bohužel je vágní, takže nebyl v procesu kategorizace dodržován. Úhrady se přidělovaly s různými maržemi v distribučním řetězci, otevíraly se náhodně skupiny léčiv, které se přehodnocovaly, síly a formy byly přepočítávány nestejnými koeficienty.
        Zdůvodnění zamítnutí žádosti, další požadavek Evropské komise. Evropská legislativa požaduje odůvodnění zamítnutí žádosti předkladatele. To je velice logická věc. Známe to i z našeho správního řádu. V zápisech, které byly k dispozici ke včerejšímu dni, však odůvodnění zahrnuto není, přestože některá z žádostí byla zamítnuta nebo nebyla plně akceptována.
        (Neustálý hluk v jednacím sále.)
        Další, velmi logický bod, proces odvolání. Evropská legislativa požaduje formu správního řízení, to znamená, že předkladatel musí mít možnost soudního projednání své stížnosti. Toho by se dalo dosáhnout novelizací zákona 48, který budeme projednávat zanedlouho ve druhém čtení. Odvolací komise, kterou ministr zdravotnictví ustanovil, toto bohužel neumožňuje. Komise zasedala 22. a 23. listopadu -