Vážená paní předsedající, já vám chci poděkovat, že jste ten složitý název přečetla za mě.
        Dámy a pánové, projednáváme čtyři mezinárodní smlouvy, které upravují v zásadě jednu společnou problematiku, a to právní spolupráci v úseku trestní roviny mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými. A pak to druhé téma, které je těmito mezinárodními smlouvami upraveno, se týká právní pomoci mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými. V zásadě se jedná o čtyři smlouvy, kdy dvě smlouvy jsou uzavřeny mezi Spojenými státy americkými a Evropskou unií a na to navazují dvě smlouvy, které jsou uzavřeny mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými.
        Proč tyto smlouvy projednáváme společně? Důvodem k tomu je ta skutečnost, že nejprve byly uzavřeny smlouvy mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými. Ty založily určitý obecný právní režim a my jako členská země Evropské unie jsme nuceni a v zásadě též chceme přijmout pravidla z těchto obecných režimů a inkorporovat je do vzájemné dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými. Proto projednáme dohromady tento společný balík čtyř smluv, protože ty první dvě mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými zakládají povinnost k uzavření dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými.
        Nechci zde, dámy a pánové, podrobně popisovat obsah těchto smluv. Bylo to zde již popsáno v rámci prvého čtení. Pouze zopakuji, že tyto smlouvy, pokud budou přijaty, výrazně zefektivní spolupráci v trestní rovině mezi námi a Spojenými státy americkými, umožní uznávání širšího okruhu důkazů, umožní to, aby vznikaly specializované týmy mezi námi a experty ze Spojených států amerických atd. Je to podrobně popsáno. Bylo to již sděleno. Bude-li tato dohoda přijata, bude mít výrazný vliv na širší a hlavně efektivnější spolupráci v trestní rovině.
        ***
        Druhá oblast, která též byla naznačena, se týká vydávání mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými. Víte z projednávání z prvého čtení, že zde platí v zásadě již ne úplně efektivní mezinárodní smlouva z období 30. let. Ta v zásadě nebyla novelizována, proto je vhodné takovouto novelizaci přijmout. Minimálně z toho důvodu, že se neustále rozšiřuje okruh trestných činů. V té původní smlouvě z 30. let byl explicitně vymezen okruh trestných činů, za které je možné vydávat, to znamená na které se vztahuje možnost vydávání. Okruh v zásadě nereflektoval to, že za posledních 80 let došlo k rozšiřování a vzniku nových forem trestné činnosti, zvláště v oblasti hospodářské trestné činnosti. Proto je dobré, že tento okruh trestných činů, na které je možné vztahovat princip vydávání, se rozšíří a zahrne do sebe i "moderní formy trestné činnosti". Zdůrazňuji to, že otázka vydávání se netýká možnosti vydávání vlastních občanů. Ti nadále nebudou moci být proti své vůli vydáváni.
        Věc byla projednána příslušnými výbory a na výborech padly některé otázky, na které, jestli dovolíte, bych rád velmi stručně odpověděl, resp. reagoval. Někteří poslanci se ptali, jak dosud platná extradiční smlouva, to znamená smlouva o vydávání mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými, byla využívána a jak byla efektivní.
        My v tuto chvíli, poté co jsme tuto věc projednali na Ministerstvu spravedlnosti, neumíme exaktně říci přesný počet případů, který byl realizován skrze tuto smlouvu, a to z toho důvodu, že neexistuje přesná evidence takovýchto případů. Chci však říci, že od vzniku České republiky jsme měli určité období, se jednalo o desítky případů, přičemž úspěšnost při žádostech ze strany České republiky vůči Spojeným státům americkým byla přibližně 60 až 70 %, to znamená v 60 až 70 procentech Česká republika uspěla, pokud žádala o vydání osoby ze Spojených států amerických. Z pohledu opačného, to znamená z pohledu žádostí Spojených států amerických vůči nám, je nutné říci, že žádostí je řádově méně, že se jedná spíše o jednotky než o desítky jednotlivých případů. A je nutné říci, že i úspěšnost je výraznější, to znamená česká strana více vydává a více pozitivně reflektuje žádosti Spojených států amerických při žádosti o vydání.
        Je nutné říci, že ten rozdíl v úspěšnosti je dán rozdílným pojetím trestního práva procesního ve Spojených státech amerických a v České republice. Ve Spojených státech amerických platí výrazně princip oportunity, který zkrátka umožňuje více příslušným orgánům činným v trestním řízení posoudit v konkrétní věci, zda má dotyčný být vydán nebo ne, resp. zda se nejedná o bagatelní trestnou činnost, zdali vůbec i ve Spojených státech amerických v té věci bylo zahájeno trestní řízení atd. To je důvod, proč naše úspěšnost je přibližně 60 až 70 %. V případě amerických žádostí ve vztahu k České republice je úspěšnost výraznější právě z důvodu pojetí kontinentálního trestního práva, které zná tzv. princip legality, kdy v zásadě orgány činné v trestním řízení, státní zástupce, případně soudce jen ve výjimečných případech se může odchýlit od litery zákona a může takovýmto způsobem postupovat.
        Já to zdůvodňuji velmi obecně, v zásadě ne úplně přesně, ale abyste pochopili ten princip, proč je takováto rozdílnost v úspěšnosti žádostí.
        Dovolte mi, abych ještě odpověděl na druhou otázku, na otázku pana poslance Exnera, který zde měl určité námitky proti článku 7 odst. 3 smlouvy o právní pomoci. Ten text mu připadal komplikovaný a nedostatečně zřejmý. Týká se ochrany osobních údajů. Já chci k tomuto textu dodat, že text má jasnou výkladovou linii, v praxi nečiní problémy. Podobná formulace je i v jiných mezinárodních dokumentech a Spojené státy americké na této formě formulace trvaly, protože ji mají i v jiných smlouvách, které upravují stejnou problematiku s jinými zeměmi.
        K samotnému výkladu tohoto článku 7 odst. 3 chci pak uvést, že text tohoto ustanovení v zásadě znamená, že dožádaný stát, to znamená stát, který je požádán jinou zemí o poskytnutí informací, nemůže jako podmínku poskytnutí právní pomoci obecně stanovit, že dožadující stát, to znamená stát, který žádá, bude při nakládání s takto poskytnutými osobními údaji dodržovat předpisy dožádaného státu pro nakládání s osobními údaji, to je obecně odkázat na vlastní vnitrostátní úpravu, ale že může podmínky poskytnutí právní pomoci stanovit pouze konkrétně, to je explicitně stanovit, jak dožadující stát s poskytnutými osobními údaji nakládat nesmí.
        Mám-li to zjednodušit a vysvětlit, pak je nutné k tomu uvést, že stát, který poskytuje údaje, těžko může jako podmínku poskytnutí údajů obecně v právním předpise říci, že ten stát, který informace přijímá, který něco žádá, je povinen se řídit právní úpravou, vnitrostátní právní úpravou jiného státu. To by, zdá se, bylo v rozporu s pojetím mezinárodního práva veřejného, kdy státy jako subjekty veřejného práva mezinárodního nemají být vázány vnitrostátními právními řády. To je ten důvod, proč takováto podmínka nemůže být v mezinárodní smlouvě stanovena. Proto podmínky o tom, jak má být s těmito informacemi nakládáno, je nutné stanovit vždy konkrétně v konkrétní odpovědi, reakci, nikoliv obecným odkazem na vnitrostátní právo. Jak jsem řekl, důvodem je pojetí státu jako suveréna na mezinárodním poli, který nemůže být, nemá být vázán vnitrostátním právním řádem jiného státu.
        Děkuji vám za pozornost.