Vážená paní předsedající, vážená vládo, milé kolegyně, milí kolegové, dovolte, abych i já přispěla se svojí troškou do mlýna k diskusi o odložení či neodložení, a v mém případě zdůrazňuji slovo neodložení, reformy maturitní zkoušky.
        Úvodem chci říci, že já se připojuji k argumentům, které hovoří o nutnosti zavést tuto zkoušku bez zbytečných odkladů. O tom, že maturitní vysvědčení z jednotlivých typů a druhů škol musí mít určitý prvek srovnatelnosti, o tom už tady řeč byla. Zkrátka stav, kdy se na školách měří každému jiným metrem, není dlouhodobě udržitelný. Myslím, že se ještě nikdo nezmínil o alarmující realitě naší současné maturitní zkoušky, tak jak u nás léta běží.
        Dámy a pánové, každý, kdo kritizuje reformu, každý, kdo na ní hledá chyby, každý, kdo hledá důvody, proč je reformovaná maturita špatná, škodlivá atd., každý takový by se měl podívat na lesk a bídu současné maturitní zkoušky v naší zemi. Možná že nebudete věřit, že značná část našich absolventů středních odborných škol nemusí, když nechce, konat maturitní zkoušku z cizího jazyka. Současná legislativa to prostě umožňuje. A zdá se, že to nikomu nevadí. Nikomu nevadí, nikomu z těch, kdo tolik volají po odkladu maturitní zkoušky, nikomu nevadí, že mladý člověk v naší malé zemi, kde se mateřštinou domluvíme opravdu jenom doma, nemusí umět cizí jazyk alespoň na té základní úrovni, kterou maturitní zkouška představuje. A nemusím dodávat, že je to právě reforma, která zkoušku z cizího jazyka objektivizuje a samozřejmě, a to je to hlavní, ji činí povinnou. Stát pak může garantovat, že žák, který bude vlastnit maturitní vysvědčení, cizí jazyk na požadované základní úrovni, tj. v rámci onoho požadovaného minima, které je základní filozofií této reformy, opravdu zvládat bude.
        Vážené kolegyně, vážení kolegové, hovoříme stále o současnosti reformy maturity. Dovolte mi v krátkosti zrekapitulovat, co všechno předcházelo.
        Já opravím své předřečníky: institucionálně se maturita začala řešit už v roce 1997. Bylo to Centrum pro hodnocení výsledků vzdělávání. Já ty instituce nebudu vyjmenovávat, protože už to tady zaznělo. Řeknu jenom, že to stálo stamiliony a že další odklady si z finančního hlediska jistě umíme představit.
        Ale proč já chci upozorňovat nebo proč se chci vracet k tomu, jak se ta reforma vyvíjela? Víte, ono je totiž důležité si uvědomit, že současná koncepce je odborným názorovým kompromisem a jako každý kompromis prostě nemůže být dokonalá. Samozřejmě že byla svedena veliká bitva, jestli má být matematika povinná, či nepovinná. Samozřejmě že byla svedena veliká bitva o filozofii onoho státem garantovaného minima. Během celé té doby byla na stole celá řada jiných názorů a jinak pojatých koncepcí s jinou filozofií. A já to říkám proto, že prostě není dobře, když se teď někdo podívá na tu koncepci, teď tady nebo před týdnem nebo před čtrnácti dny, a řekne: Tohle je špatně. A tohle se mi nelíbí. Měl se té diskuse účastnit dříve, před dvěma lety, před třemi lety, před pěti lety. Dnes ty věci, které leží na stole, jsou dávno vydiskutované. A já říkám, že výsledkem je kompromis a je to nejlepší možný kompromis.
        V této souvislosti považuji za důležité říci, že drtivá většina vyspělých zemí dávno zavedla nějakou formu externí objektivně vyhodnotitelné zkoušky. A zůstali jsme zde i za zeměmi postkomunistickými. Ale to už tady také zaznělo. Nebudu to opakovat. Jenom řeknu, možná se někdo ptá, proč tolik bereme ohledy na zahraničí.
        ***
        Je pravda, že v tomto ohledu na nás Evropská unie vůbec netlačí. Evropská unie nás nechává být. Školské systémy jsou v rukou národních států. Na druhou stranu ale jsou zde v EU pochopitelně z ryze praktických důvodů snahy učinit vzdělávací systémy jednotlivých členských zemí vzájemně srovnatelné, a tudíž i prostupné. Vzájemná uznavatelnost certifikátů z jednotlivých stupňů vzdělávání v jednotlivých zemích evropského prostoru je základním předpokladem mobility pracovní síly v celé Evropské unii. A proto v Evropské unii vznikají takzvané kvalifikační rámce. Jsou to jakési definice, které definují jednotlivé úrovně vzdělávání, a Evropská unie doporučuje svým jednotlivým členským zemím, aby se svými školskými systémy na tyto vzdělávací rámce nějak napojily. Hovoří se o takzvaném zesíťování národních školských systémů. Asi nemusím dodávat, že základním předpokladem na výstupu u toho národního vzdělávacího systému potom musí být vzájemná srovnatelnost zkoušky, jinak samozřejmě naše maturitní vysvědčení v této podobě, v jaké je, je prostě bezcenným papírem a nemá žádnou vypovídací hodnotu. Vylučuje jakékoli možnosti budoucí kompatibility našeho vzdělávacího systému s Evropou.
        A teď chci říct právě, že neměl pravdu můj předřečník, když říkal, že jazyková zkouška není připravena v souladu s evropským referenčním rámcem. Je to hluboký omyl. Tato zkouška jazyková právě takto připravována je. Cermatem je připravována ve dvou úrovních právě v souladu s tímto evropským referenčním rámcem jazyků.
        Vážené kolegyně a kolegové, padla tady řada argumentů o nepřipravenosti reformy. Já musím odmítnout tento argument jako ničím relevantní, nepodložený. To může úplně stejně totiž někdo říct, že tato Sněmovna není dnes připravena jednat o této novelizaci školského zákona, a bude to mít úplně stejnou relevanci. Zkusme si odpovědět na otázku, kdo je schopen se vyjádřit kompetentně k tomu, zda reforma je, či není připravená. Lze dělat nějaké validní závěry z prohlášení jednotlivých ředitelů škol? Z prohlášení jednotlivých rodičů? Nebo dokonce z prohlášení jednotlivých žáků, jak tady bylo před chvílí citováno? Přece musíme si uvědomit souvislosti a povahu celé věci.
        Zkusme tedy hledat objektivní informace. Co třeba zjištění České školní inspekce. Ve výroční zprávě této instituce za rok 2006 nalezneme zjištění, která shrnul vedoucí oddělení statistiky a analýz Vladimír Šecov v Učitelských novinách číslo dvě následujícím způsobem: "Nezpochybnitelným faktem je, že školy dostaly dost možností, jak se na novou formu maturitní zkoušky připravit. Otázkou je, jak toho jednotlivé školy využily. Osobně si myslím, že kritika reformy maturitní zkoušky ze strany střední školy je tak trochu politikařením s cílem novou maturitu odložit. Naše zjištění nepotvrzují, že by školy nebyly schopny novou maturitu zvládnout." Tolik, dámy a pánové zjištění České školní inspekce. A já snad nemusím připomínat, že nemáme jinou, kompetentnější instituci, která by poskytovala zpětnou vazbu o podmínkách, obsahu a výsledcích vzdělávání, než je právě Česká školní inspekce.
        Ptejme se dál po relevantních informacích. Myslím, že to bude ředitel Cermatu pan Martin Chvál, jehož slova o připravenosti či nepřipravenosti reformy by měla být brána v potaz. Všichni, kdo byli na jednání podvýboru pro základní a střední školství, slyšeli jeho vyjádření na toto téma. Komu jinému bychom měli věřit v tomto směru? Dle jeho vyjádření jsou nedostatky v přípravě pouze u volitelných předmětů, konkrétně u informačně-technologického základu a u přírodovědně-technického základu. Čili záměr odložit pouze tento třetí předmět je přesně řešením této situace, kdy jsou opravdu určité problémy s přípravou třetího předmětu. Novelizace školského zákona je v tomto smyslu připravená, je toho času v legislativním procesu a jistě přijde brzo na pořad jednání Sněmovny.
        Vracím se k naší otázce. Kdo je schopný v tuto chvíli říci, ale nejen říci, ale také doložit, že reforma je nepřipravená? Neznám žádnou instituci, žádný subjekt, který by prováděl plošné šetření v tomto smyslu, nebo alespoň šetření na nějakém reprezentativním vzorku, kromě výše zmíněné a citované České školní inspekce. Takže znovu říkám: tvrzení, že reforma je nepřipravená, je tvrzení ničím nepodložené, a tudíž na něm nelze stavět. V této souvislosti je třeba dodat, že ještě zbývá více než rok času a místo zbytečných diskusí je třeba napnout síly a podpořit odpovědnou instituci a dokončit to, co dokončit zbývá.
        Zazněly tady argumenty, že nejsou proškoleni hodnotitelé. Vážení přátelé, ke spuštění reformy je víc než rok. To na proškolení hodnotitelů stačí. To proškolení hodnotitele je záležitost dvou tří hodin, to není žádná dlouhodobá záležitost.
        Další argument odpůrců: Matematika by měla být povinným, nikoli volitelným předmětem. Je třeba objektivně říci, že ti, kdož takto argumentují, mají svoji pravdu a mají své pádné argumenty hovořící ve prospěch matematiky jako předmětu povinného pro všechny. Problém prosazovatelů povinné matematiky ale spočívá v tom, že patrně většina z nich sleduje diskusi o koncepci reformy v horizontu posledních týdnů, možná měsíců, nikoliv v horizontu posledních let. Kdyby tuto diskusi totiž sledovali déle, tak by věděli, že současný stav je výsledkem dlouhých úporných debat, že je výsledkem četných střetů zastánců a odpůrců povinné matematiky. Věděli by, že povinná matematika je nepřijatelná pro velkou část veřejnosti, že je prostě obecně neprůchodná. A samozřejmě jde také o to, že na některých školách se buď nevyučuje matematika vůbec, anebo se nevyučuje po celou dobu studia. Z tohoto pohledu je matematiku jako volitelný předmět prostě nutno chápat jako kompromis. Kdo ji bude dál ke svému studiu potřebovat, ten si ji zkrátka zvolí. Pokud tato diskuse o matematice bude znovu otevřena, můžeme se přít další léta, můžeme se přít do aleluja.
        Ano, určitě by se zahájení na naše poměry tak bezprecedentní revoluční změny v pojetí maturity neobešlo bez nedostatků. Pak se ale musíme zeptat, jestli je vůbec možné připravit tak velkou a dramatickou změnu dokonale. Nebylo by lépe zintenzivnit práci odpovědného pracoviště než lidi demotivovat řečmi o odkladu? Co může být horšího než nejistota, do níž byly nyní školy vrženy? Školám a stovkám pedagogů a především žáků teď opravdu není co závidět. Kde mají všichni brát motivaci, chuť a elán k práci?
        Pokud opravdu dojde k odložení reformy, je velmi pravděpodobné, že to nebude na dva roky. Bude to, kolegyně a kolegové, na dlouhá léta. Nakonec své nám o tom říká i programové prohlášení vlády. Já jsem tady slyšela, že rámcové vzdělávací programy by mohly vzniknout za dva roky. Ano. Ale pokud by tomu mělo být tak, jak je uvedeno v programovém prohlášení vlády, že maturita bude spuštěna až po jejich zavedení, tak je to otázka mnoha let, protože nejprve musí ty rámcové vzdělávací programy vzniknout, poté musí být schváleny ministerstvem, potom se s nimi musí škola jaksi ztotožnit. Pak na ně musí zpracovat své školní vzdělávací programy, a pak to musí trvat ještě další čtyři roky, než žák projde od prvního do čtvrtého ročníku. Čili pořád nám z toho vychází zhruba ten rok 2016. Takže opravdu, nejedná se o dva roky.
        Na konec diskuse o podobě reformy se vrátíme na začátek, a znovu se bude diskutovat již prodiskutované a znovu se bude hledat kompromis již jednou nalezený. O finanční stránce věci lépe nehovořit. Mezitím poběží maturity dál českým osvědčeným způsobem jak před staletími, jak za Rakousko-Uherska. A dál se budeme utvrzovat a zakopávat v roli skanzenu Evropy v této oblasti. Tohle přece nikdo doopravdy chtít nemůže. Děkuji.
        ***