Děkuji. Vážený pane předsedo, pane premiére, vládo, vážení kolegové a kolegyně, dovolte mi, abych v podstatě navázal na to, co pan místopředseda Zaorálek už začal. Budeme se pravděpodobně nepatrně lišit, jak už je obvyklé, když hovoříme na podobná témata, a to jen v tom, že sice uvažujeme téměř shodně nebo podobně, ale ne vždycky máme odvahu dotáhnout svoje úvahy do závěrečného finále.
        Určitě si během letošního roku ještě mnohokrát užijeme diskuse na téma, jak je nám příjemné či nepříjemné, jak citlivé je uvažovat vůbec o tom, že by na našem území byli cizí vojáci. Kdyby tady měla trvale být nějaká vojenská základna, asi bychom velmi, velmi zvažovali, jestli budeme souhlasit s něčím takovým. Když jde o opačnou situaci, když vysíláme naše vojáky, naše lidí do zahraničí prakticky kamkoliv, nejsme až tak moc obezřetní. Obvykle procházejí podobné návrhy Poslaneckou sněmovnou velice hladce, o Senátu vůbec nemluvím.
        My jsme tady mnohokrát zdůrazňovali, jaký je náš vztah k zahraničním misím, a upozorňovali jsme na to, že je vlastně jedna jediná výjimka, kdy jsme připraveni zvednout pro naši účast v zahraničí ruku, a to je v situaci, kdy je to pochopitelně se souhlasem přijímajícího státu, kdy to není v kolizi s usnesením například Rady bezpečnosti a podobně. Ale hlavně musí jít o humanitární charakter takové akce, takové operace. Prostě musí to být něco, co by evidentně pomohlo zemi, do které chceme naše vojáky vyslat.
        Vyslání 70 lidí polní nemocnice by na první pohled mohlo vypadat jako takový akt humanitární pomoci, jako, jak pan ministr před chvílí řekl, vlastně výraz naší ochoty přispět ke stabilizaci dejme tomu Afghánistánu. Troufnu si ale tvrdit, že tomu tak rozhodně nebude. Už v tisku samotném je tentokrát naprosto jednoznačně vyjádřeno, že cíl těch našich zdravotníků po dobu 12 měsíců je úplně jiný. Dokonce je zde výslovně napsáno. Čtu z předkládací zprávy: "V souladu s operačním plánem není předpokládána humanitární aktivita nemocnice." To pochopitelně nevylučuje, že naši lékaři tu a tam neošetří nějakého zraněného Afghánce. Ale je nasnadě, že priorita našeho kontingentu bude v tom, aby pomáhala ozbrojeným silám, aby podporovala vojenskou činnost.
        ***
        Pan Zaorálek vzpomněl neblahé události ze září 2001. Prakticky od té doby jsou vojáci Severoatlantické aliance pod vedením Spojených států amerických v Afghánistánu trvale přítomni. Jen se tu a tam nepatrně mění jejich počty. Dnes se pohybuje vojenská účast v misi ISAF zhruba na třiceti, třiatřiceti a čtyřiatřiceti tisících lidech, což je žalostně málo. Sami vojenští velitelé, a vždycky s přicházejícím jarem se to stupňuje, žádají usilovně o to, aby dostali jakékoliv posily, jakoukoliv podporu, protože se obávají jarní ofenzivy Talibanu. Tedy nejenže Taliban nezlikvidovali, jak původně očekávali, jedním zdrcujícím úderem vojenské mašinérie Spojených států, naopak, stává se z toho trvalý problém.
        Nikdo nechce zpochybňovat, že je nezbytně nutné bojovat proti terorismu. Troufnu si ale tvrdit, a na rozdíl od kolegy Zaorálka budu tvrdit naprosto kategoricky, že bojovat proti terorismu je nutné, ale v žádném případě k výsledku nepovede nasazení vojenských sil a prostředků. Armáda zkrátka není určena k tomu, aby mohla efektivně bojovat proti terorismu.
        Naskýtá se pochopitelně otázka, jak tedy proti terorismu bojovat. I na to existuje odpověď. Mezinárodní společenství se už mnohokrát zabývalo tímto problémem. Naposledy jsem si všiml takové zajímavé informace o tom, že v lednu americká administrativa deklarovala, že hodlá uvolnit dalších více než 10 miliard dolarů, opravdu velmi slušná suma na pomoc Afghánistánu. Trošičku mi kalí dojem z téhle té bombastické částky fakt, že více než 8,5 miliardy z těchto 10,5 má být vyčleněno právě pro ozbrojené složky, tedy pro onu armádní mašinérii, o které jsem před chvílí tvrdil, že ta rozhodně Afghánistánu nepomůže.
        Česká republika se velmi intenzivně, jak už bylo řečeno, zapojuje do snahy bojovat v Afghánistánu proti mezinárodnímu terorismu. Není to tak dlouho, co jsme projednávali a vyjadřovali ve Sněmovně souhlas s vládním návrhem působení sil a prostředků Armády České republiky v zahraničních operacích, a v rámci toho jsme mimo jiné souhlasili, tedy Sněmovna souhlasila, zdaleka ne všichni členové Sněmovny, Sněmovna vyjádřila většinově souhlas s tím, aby na misi ISAF bylo uvolněno téměř 340 milionů korun. Už jsme tady dnes slyšeli čísla, která uváděl pan ministr, ze kterých vyplývá, že v podstatě další, téměř stejnou sumu chceme vynaložit jaksi nad plán. To nám nikdo při projednávání původního záměru na rok 2007 neřekl. Tedy už se dostáváme hodně přes půl miliardy.
        Dovolím si ocitovat zase jedno zajímavé čísílko z předkládací zprávy, které s financemi souvisí. "Na obnovu Afghánistánu Česká republika uvolnila částku 25 milionů korun k financování humanitární pomoci." Troufám si tvrdit, že je to téměř nehorázné a že je to prakticky výsměch po tolika letech marného vojenského úsilí: když si celé společenství mezinárodní začíná uvědomovat, že tudy, tedy přes armádu, cesta nevede, tak my na humanitární pomoc vyčleníme 25 milionů korun, ale na vojenskou podporu více než půl miliardy. Je to velmi nepříjemné a navíc si troufám tvrdit, že to zdaleka tím nekončí.
        Při jednání ve výboru pro obranu jsme nedostali uspokojivou odpověď na celou řadu otázek. Pan ministr se pokusil napravit alespoň v oblasti financí něco, ale ani tak nás nemůže uklidnit jeho předpoklad, že to je konečná částka. Je to opravdu odhad, tomu věřím, že je to odhad; jak to bude s konečnou částkou, teprve uvidíme.
        Je celá řada věcí, které ještě nejsou úplně vyjasněné. Například mandát Rady bezpečnosti by měl vypršet už v říjnu 2007, kdežto naši vojáci by tam měli být ještě několik měsíců poté. Na naši námitku, že by asi bylo rozumnější uvažovat o jiných časových úrovních, jsme dostali jednoznačnou odpověď, že o tom přece nikdo nepochybuje, že to Rada bezpečnosti prodlouží, že je to čistě formální záležitost. Takže jinými slovy, budeme asi muset počítat s tím, že v Afghánistánu zůstaneme na věčné časy.
        Troufám si tvrdit, že zcela neujasněná zůstává i samotná otázka rotací. Nevíme, kolik jich vlastně aliance zaplatí, nevíme, jestli budou dvě nebo tři, nevíme, jestli budeme mít dostatek personálu na to, abychom opravdu kvalitně dokázali pokrýt to, co nám ten operační plán vlastně ukládá.
        Zkrátka a dobře, kromě technických nejasností je zde ale ještě jedna, a ta je daleko nejpodstatnější a nejdůležitější. Troufám si tvrdit, a prosím, aby teď nebyla má slova nijak překrucována - ano souhlasíme s tím, že bojovat proti terorismu je nezbytně nutné, že je to potřeba, že terorismus je velká hrozba třetího tisíciletí. Troufám si ale současně tvrdit, že prvotní rozhodnutí, že proti terorismu budeme bojovat především vojenskou silou za použití armády, a zatím všechno nasvědčuje tomu, že tudy cesta nevede, že to je od počátku chybné rozhodnutí. A jestli z tohoto od počátku chybného rozhodnutí budeme odvozovat cokoliv do budoucna, nemůžeme se dočkat nikdy toho, že bude naše jakékoliv další rozhodnutí správné.
        Prosím tedy poslance jak středu, tak i pravicové, aby zvážili, zda budou stále tak velkorysí jako v uplynulých letech a zda bez jakýchkoliv prakticky diskusí a podmínek budou souhlasit s vysíláním našich vojáků do zahraničí. Já vás ujišťuji, že my svůj názor měnit nebudeme, že náš názor je konzistentní a že ani pro tuto misi ruku nezvedneme. Děkuji za pozornost.