Pane předsedo, dámy a pánové, na ta slova, která tady zazněla, bych rád řekl tři věci.
        Za prvé, ani vláda nežije v nějakých iluzích, že v zemi jako Afghánistán se všechno dá vyřešit v řádu měsíců nebo nejbližšího roku či dvou. Je to země, která byla po dvě desetiletí, možná i víc, těžce zkoušena různými druhy konfliktů. V zásadě dvě generace lidí tam neznají nic jiného než tyto konflikty. To samozřejmě není situace, která by v nás měla vyvolávat nějaká idealistická očekávání.
        Za druhé. Ale o to více vnímáme - a nejsme v tom sami, jsme zde s OSN, jsme zde s NATO, jsme zde s našimi spojenci - jako naši povinnost udělat co se dá, aby se situace v zemi zlepšila. A myslím si, že se můžeme shodnout i na tom, že se za poslední roky skutečně zlepšila. Afghánistán má demokraticky zvolenou vládu, která vykonává moc nad většinou území státu, ale samozřejmě jsou části Afghánistánu, jako jih země, kde kontrola stále ještě neexistuje, a proto se uvažuje o různých opatřeních, o kterých tady mluvil kolega Zaorálek.
        Ten třetí bod. My sami se z odpovědnosti nevyvlékáme. Proto vláda oslovuje Sněmovnu s tímto návrhem, který jde čistě v duchu tradic našeho angažmá v posledních letech. Chci ocenit, že i v těch hlasech, které kladly kritické připomínky, jasně zaznělo vědomí naší odpovědnosti, a že tak jako je tradicí v této zemi, postaví se za vyslání 6. polní nemocnice většina v této Poslanecké sněmovně. Chci jménem vlády za tento konstruktivní přístup poděkovat.