Vážená paní místopředsedkyně, vážená vládo, kolegyně a kolegové, velmi si vážím toho, že konečně bylo této Sněmovně umožněno jednat o tak závažné, zásadní a klíčové věci, jako je dokument označovaný doposud jako Smlouva o ústavě pro Evropu, a zejména o postoji české vlády k tomuto dokumentu. Doposud jsme si tak akorát mohli přečíst v novinách cosi o velkém shitu, o seriálu F. L. Věk na pokračování nebo o zakopání ústavy v dřevěném penále pět stop pod zem. V tomto smyslu, jak jsme dnes svědky, k určitým posunům opravdu dochází. Zdá se, že naše politická reprezentace se po výše zmíněných postpubertálních výlevech začíná chovat alespoň trochu - nepoužiji nyní slovo zodpovědněji, ale řekněme normálněji.
        ***
        Je nesporné, že budoucnost historického projektu evropské integrace bytostně závisí na přijetí nějaké modifikace dokumentu, kterému se pracovně říkalo euroústava, nyní nově, jak jsme slyšeli, smluvní rámec. Německo se v rámci svého předsednictví ujalo těžkého úkolu posunout po dvouletém období reflexe celou záležitost dopředu.
        Jak chce naše vláda pomoci evropské integraci, to jsme před chvílí všichni slyšeli. Naše vláda má problém s evropským ministrem zahraničí, naštěstí jen s pojmem samotným. Kompetence, jimiž má být tento institut nadán, jí naštěstí nevadí. Skoro to vypadá, že naše vládnoucí garnitura má potřebu demonstrovat svůj kverulantský postoj vůči Evropské unii, roli jakéhosi enfant terrible, na druhou stranu ale je natolik realistická, že ví, že ty nejextrémnější požadavky stejně prosadit nemůže. Jeden čas to dokonce vypadalo, že se spokojí s odstraněním pojmů, jako je ústava, jako je evropský ministr zahraničí apod., které by nedej bože mohly být vnímány jako atributy evropské státnosti. Nejnovější informace ale hovoří např. o požadavku Jana Zahradila na tzv. červenou kartu, kterou prosazuje spolu s Polskem. Když k tomu přidáme odmítání mechanismů hlasování v Radě Evropské unie, jak je dosud definován návrh stávající euroústavy, dále potom požadavek na tzv. oboustrannou flexibilitu - zde jde o sdílené kompetence, o kterých hovořil před chvílí pan místopředseda Sněmovny - a když to všechno dáme dohromady, máme před sebou komplex destruktivních opatření jednoznačně zacílených proti integračním procesům v Evropské unii. Dokonce nejen proti jejich dalšímu postupu, ale vedoucí dokonce k destrukci i toho, čeho již v integraci dosaženo bylo.
        Tato nešťastná politika by v konečném důsledku mohla vést k tomu, že by se mohla postupně realizovat představa dvojrychlostní, někdy se říká vícerychlostní, Evropy. Tato představa není některým kruhům v Evropské unii zas tak vzdálená, i když stále platí, že se jedná o nepřijatelný vývoj. Prostě se může stát, že země, které chtějí integraci posunovat dále, protože vědí, že v globalizovaném světě toho malé evropské státy samy o sobě mnoho nesvedou, vytvoří pevné jádro a ostatní se ocitnou mimo tento hlavní proud. Proč by se země, které chtějí prohlubovat integraci, proč by se země, které chápou její hluboký a historický smysl, měly stále zlobit s kverulanty, jimiž typickými příklady je Polsko a bohužel také Česká republika? Integrační procesy mohou být realizovány pevným jádrem těch zemí, které o ně prostě stojí. Francie se svým novým prezidentem patří mezi ně. Ti, kdož se nezapojí, budou patří k bezvýznamnému zbytku.
        Věřme, že naše vláda postupně pochopí, že dovést naši zemi do bezvýznamného prostoru, do slepé uličky by nemělo být cílem jejího snažení. Pochopit to není zas tak složité.
        Děkuji za pozornost.