Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, v normální zemi, v normálním parlamentu by po návratu delegace na neformální Evropské radě v Lisabonu parlament povstal a tleskal by tomu, že Evropská unie byla schopna se v komplikované situaci dohodnout na textu, který získal souhlas 27 hlav států. Ne tak v České republice. To, co tady předvedl Lubomír Zaorálek v úterý, bylo i na evropské poměry velmi neobvyklé. To je možná do úvodu.
        Neformální Evropská rada v Lisabonu neměla jiný úkol než vyhodnotit výsledky jednání mezivládní konference, tzv. IGC, vyřešit případné drobné rozpory a porovnávat výsledek této mezivládní konference s mandátem Evropské rady z června letošního roku, která probíhala v Bruselu. Mnozí si ještě vzpomenou na poměrně velmi dramatické jednání, které skončilo někdy o půl páté ráno a zhruba kolem půl čtvrté se hroutilo, zhruba kolem půl čtvrté až do půl páté se hledalo východisko, aby vůbec nějaká reformní smlouva vznikla.
        Jednání v Lisabonu bylo velmi konstruktivní. Myslím, že jsme k tomu přispěli i my. Chtěl bych říci, že jsme přispěli samozřejmě i k tomu, že drtivá většina problémů byla vyřešena už během IGC, během té mezivládní konference. Panovala obecná shoda na tom, že už je třeba ukončit ta šestiletá jednání kolem institucionálních otázek a věnovat se spíše řešení problémů, které skutečně zajímají občany zemí Evropské unie, jako je ekonomický růst, bezpečnost, energetické systémy, energetické problémy, zemědělská politika, rozpočet.
        Ten konečný text je výsledkem maximálně možného kompromisu mezi zúčastněnými. Dva sporné body byly vyřešeny ještě v rámci IGC, a proto už se na Evropské radě neprojednávaly. Byly to možná pro vás drobné problémy, ale celé to jednání v posledních měsících po mandátu Evropské rady z června je o drobnostech. To, že si Bulharsko přeje zachovat v názvu pro evropskou měnu v cyrilici evro, asi není problém, který by nás nějakým způsobem oslovil. Částečně bylo vyhověno i žádosti Rakouska na ponechání si možnosti omezit přístup zahraničních studentů na své univerzity. Komise odložila řízení pro porušování evropského práva v této věci a částečně vyhověla rakouskému požadavku a Evropská rada to víceméně stvrdila, protože vysoký počet německých studentů, kteří po vystudování odcházejí do Německa, a proto Rakousko nemá dostatek doktorů, je problém, který samozřejmě v některých oborech známe i u nás.
        Samotné jednání se věnovalo v zásadě třem otevřeným bodům.
        Požadavek Polska zakotvit ióanninský kompromis, což je v podstatě blokovací mechanismus Ióannina, v závažnější podobě, než je prohlášení, to znamená protokolu. Musím korektně poznamenat, že když jsme se o půl páté ráno v červnu rozcházeli, všichni jsme odcházeli s tím, že to bude součástí protokolu. Nakonec to tak i dopadlo. Polsko může být spokojeno. Myslím si, že ani případné změny po volbách nebudou znamenat změnu v této otázce polského partnera, Polska v Evropské unii.
        Daleko závažnějším problémem, který ale také jsme vyřešili, byl nesouhlas Itálie - a já bych to vůbec nebagatelizoval, jako to udělal Lubomír Zaorálek - která neakceptovala to, že přijdou o čtyři mandáty v Evropském parlamentu. Česká republika přijde z 24 o dva. Je to procentuálně podstatně víc než ty čtyři hlasy, o které přijde Itálie. Přesto jsme toto akceptovali. Nakonec po velké diskusi s Romanem Prodim a v rámci hlav jednotlivých států jsme souhlasili s kompromisním návrhem, že se rozšíří počet 750 poslanců, na formulaci, že jich je 750 a předseda Evropského parlamentu, což bylo akceptováno všemi 27 zeměmi.
        Náš požadavek na daleko řekl bych lepší vymezení účinku oboustranné flexibility byl nakonec akceptován a nebyl vyjednáván mimo mandát. Problém, který se řešil, a ten problém je legitimní, je - a uznávám, že to byla taktika, Evropská rada má své finesy, má svoji strategii, má svoji taktiku - kdy jsme samozřejmě chtěli, aby míra závaznosti pro Evropskou komisi, případně Evropská rada, to znamená hlavy 27 států rozhodnou o přesunu některé kompetence zpět na národní úroveň, aby se tím Evropská komise musela zabývat. Po řekl bych kuloárové věcné diskusi jsme přistoupili na formulaci, na proklamaci víceméně Evropské komise, že v takovém případě se tímto bude vážně a seriózně zabývat.
        Oboustranná flexibilita byl fakticky jediný vážný vnos do diskuse o nové reformní smlouvě. Umožňuje pomocí žluté nebo oranžové karty, která dává šanci parlamentům jednotlivých zemí při určitém počtu ingerovat do legislativního procesu a do kompetenčních sporů na úrovni unijní a na úrovni národních států, umožňuje i vládám vstupovat do toho procesu. Dává jim jistou šanci tam, kde je to účelné. A ono to účelné v mnoha případech po těch padesáti letech je, aby se společně s převodem kompetencí na unijní úroveň mohly převádět kompetence zpět na národní, pokud s tím státy na Evropské radě vysloví souhlas.
        Musím říci, že diskuse o reformní smlouvě byla nakonec korunována úspěchem. Věta, kterou jsme prosadili, je spíše deklaratorní, je politickým poselstvím. Význam spočívá v tom, že členské státy vzaly otázku vracení kompetencí v potaz. Je tím vysílán signál, je to signální záležitost, že do budoucna je nutné, se převodem kompetencí nahoru i dolů musí Evropská rada, Evropská komise i Evropský parlament zabývat.
        Samotný požadavek na rušení unijních právních aktů není v žádném případě nesmyslný a souvisí se závazkem Barrosovy komise snížit - což nám připadá trochu legrační, ale je to velmi vážně míněno - o 20 % množství regulací, kterými jsou Evropská unie, evropské státy v rámci acquis communautaire zatěžovány. Myslím, že diskuse probíhá velmi seriózně. I my kromě našich vlastních regulací často kritizujeme, a to průřezově stranami, celou řadu regulací, které k nám přicházejí z unie. Je třeba se o tom bavit, je třeba to řešit, je třeba mít nástroje, potenciální nástroje pro to, abychom mohli některé kompetence vracet v rámci subsidiarity na národní úroveň.
        ***
        Kdybych měl zhodnotit smlouvu, řekl bych hlavní větu - že je to sňatek z rozumu. Je to kompromisní text, který po referendech v Holandsku a Francii musel doznat změn. Těch změn doznal. Změny jsou ku prospěchu věci, přestože tu základní materii, tu podstatu zlepšení fungování institucí Evropské unie v sobě obsahují. Odstraňují se ústavní atributy, protože to kritizovala většina států, které i souhlasily, anebo dokonce ratifikovaly ústavní smlouvu. Zakotvuje se princip obousměrné flexibility. Vymezují se pravomoci unie, posiluje se úloha vnitrostátních parlamentů.
        Podpis reformní smlouvy by měl proběhnout po příslušných diskusích na národní úrovni a v Parlamentu symbolicky 13. 12. v 11 v Lisabonu, tak jak si přál José Socrates, prezident Evropské rady, nebo prezident portugalského předsednictví během tohoto půl roku.
        Myslím si, že daleko závažnější než tento bod byla diskuse druhý den v pátek na téma globální aspekty Lisabonské agendy nebo Lisabonské strategie. Mělo by nás potěšit, že hlavní směry Lisabonské agendy, které samozřejmě musíme ještě formalizovat do spousty dokumentů, korelují nebo jsou v souladu s hlavními prioritami vlády, to je zjednodušení podnikatelského prostředí speciálně pro malé a střední podniky, výrazná podpora a podpora prostředí pro vědu, výzkum a vzdělávání. Je to samozřejmě spojeno s otázkami energetiky, energetické bezpečnosti a klimatických změn a dalšími otázkami. Musím říci, že v tomto smyslu jsme neměli žádné výhrady.
        Pokud bych měl popsat diskusi, tak je to diskuse, kterou všichni známe, a je celkem jedno, z které jsme politické strany. Česká republika díky své otevřené ekonomice, exportní schopnosti a exportní potřebě patří samozřejmě a zcela přirozeně mezi státy, které si přejí daleko větší otevřenost Evropské unie, daleko větší otevřenost třetích trhů, kdy usilujeme vláda od vlády o uzavření dohod WTO, v tomto případě speciálně v Dohá, a proto patříme mezi státy spíše s liberálnějším pojetím tohoto aspektu, jako je Británie, skandinávské země a celá řada nových členských zemí.
        Bylo velmi zajímavé a každému bych přál, tomu, kdo to nezažil, aby zažil diskusi o globalizačních aspektech Lisabonské agendy právě na Evropské radě. Pod stejnými souhlasnými větami se fakticky skrývají dva diametrálně odlišné koncepty, které rámují diskuse nejenom o otázkách Lisabonské agendy, ale fakticky o všech otázkách Evropské unie, které se v současné době projednávají. Na jedné straně tendence spíše protekcionistická, spíše vývoz nejrůznějších regulací do třetího světa, na druhé straně spíše touha uvolnit bariéry pro obchod, uvolnit bariéry jak v Evropské unii, tak v třetím světě a v zemích, které jsou pro nás zajímavé.
        Velmi zajímavá diskuse probíhá, a myslím si, že patří rovněž mezi národní zájmy, chtěl-li bych to tak říct, České republiky, diskuse o svobodách, základních svobodách Evropské unie, na kterých vznikla. Myslím, že se shodujeme na tom, že Česká republika i v rámci svého předsednictví navazujícího na francouzské předsednictví bude chtít posilovat konkurenceschopnost, bude chtít posilovat aspekty znamenající ekonomický růst, bude chtít dokončit jednotný vnitřní trh a bude chtít samozřejmě garantovat základní svobody. My přece nemáme v této chvíli garantované základní svobody, a jak směrnice Bolkesteinova o volném pohybu služeb, tak samozřejmě doposud trvající moratorium na volný pohyb pracovních sil jsou aspekty, které musí být v českém zájmu průřezově všemi stranami odstranit.
        Pátá svoboda, která je diskutována v Evropské unii, je svoboda volného pohybu mozků. Možná nám připadá diskutabilní, ale Evropská komise tím má na mysli volný pohyb myšlenek, volný pohyb vědeckých kapacit a výraznou spolupráci v této oblasti. Samozřejmě naše pozice je - můžeme mít svobod, kolik chceme, ale je třeba dokončit především ty základní čtyři.
        Výrazná diskuse se odehrávala nad otázkami stability finančních trhů, speciálně v souvislosti s posledními turbulencemi na finančním trhu, které byly exportovány do Evropy ze Spojených států amerických. My jsme s tím materiálem na ECOFINu neměli problém, a proto jsem k tomu tématu ani nevystupoval. Je třeba říci, že celá řada mechanismů, které Evropská komise navrhuje, už u nás fungují anebo jsou startovány. Nicméně je otázkou - a já doporučuji, abychom se ne dnes, ale někdy vážně na odborné úrovni zamysleli nad tím, že pokud budeme provazovat jednotlivé finanční trhy v Evropě, tak pak ten dopad americké počínající krize na finančním trhu, který má vliv na některé země Evropské unie a na Českou republiku minimálně, může mít v rámci provázání těchto mechanismů vliv na Evropskou unii jako celek. Nicméně to je diskuse odborná, subtilní a nechci vás s ní zatěžovat.
        Poslední část diskuse byla věnována klimatickým změnám a postkjótskému procesu, kdy speciálně v této souvislosti se připravuje mandát Evropské unie na plánovanou konferenci na Bali, která by měla za prvé vyhodnotit kjótský proces a připravit mechanismy postkjótského procesu.
        Musím říci, že Česká republika nepatří mezi země, které by neplnily své závazky spojené s protokolem v Kjótu. Česká republika plní tyto závazky. V tomto smyslu je třeba se obracet spíše na země, které ho neplní, například Rakousko, abychom si tady řekli otevřeně. Náš postoj k této věci je celkem jasný. Evropská unie představuje z hlediska vytváření emisí zhruba 14 % světového objemu. Pokud se nám nepodaří na Bali přesvědčit země, jako je Brazílie, Argentina, Indie, Čína, Ruská federace a Spojené státy americké, které už se ale k tomu postkjótskému procesu přihlásily, tak fakticky změny v Evropské unii a regulace, které si - a binding targets, závazné cíle - které si Evropská unie sama na sebe stanovila, nebudou mít vliv na globální znečišťování, nebudou řešit problém tak, jak si Evropská unie představuje, a proto my samozřejmě zastáváme stanovisko daleko širší diskuse.
        Já bych chtěl říci, že s touto Evropskou radou neformální v Lisabonu je spojena diskuse, kterou bychom měli v Parlamentu také nastartovat, a to je diskuse o ratifikačním procesu. Musím říci, že to, že Charta lidských práv není přímo součástí dokumentu, což byl požadavek celé řady států, ale je tam na ni výrazný odkaz, v této chvíli ještě neznamená a není to myšleno nijak agresivně, že tyto formulace v nové reformní smlouvě a tento nový institucionální rámec nebude ingerovat do naší ústavy, kdy judikáty Evropského soudního dvora by mohly mít vliv a mohly by být nadřazeny svým způsobem naší ústavě, a proto si myslím bez toho, že by to bylo myšleno výrazně ideologicky nebo politicky, že vyjádření Ústavního soudu, jestli tomu tak je, nebo nikoliv, patří mezi informace, které by Parlament měl dostat. Pak bude zcela jednoznačná odpověď na otázku, jestli jde o zasažení našich ústavních pravomocí, nebo nikoliv, a my se můžeme definitivně rozhodnout, jestli budeme ratifikovat tuto smlouvu parlamentní cestou, nebo cestou speciálního referenda k tomuto způsobu určeného.
        Já jsem prezentoval veřejně názor, a tady ho nechci nijak výrazně obhajovat, protože je to předčasné, že bych se přikláněl stejně jako drtivá většina evropských států - mimo jiné proto nebyla schválena ústavní smlouva, ale tato redukovaná jednodušší reformní smlouva - pro parlamentní cestu. Nicméně myslím si, že diskuse je otevřená, je třeba zvážit ústavní aspekty a podle toho se seriózně rozhodnout.
        Druhá otázka, kterou bych chtěl otevřít, a nevím, jestli dnes na ni bude čas, ale je nutné, aby se jí Parlament zabýval, je otázka našeho předsednictví, případného vlivu ratifikace reformní smlouvy a její platnosti a samozřejmě tím pádem i jmenování vysokého představitele pro zahraniční politiku a bezpečnost a prezidenta Evropské rady. My určitě nebudeme ti, kteří proces budou chtít brzdit. Nicméně existují v Evropské unii dva názory. Jeden prezentovaný nejsilněji Nicolasem Sarkozym a Francií, a to je samozřejmě, jak jinak, ratifikace co nejdříve a určování těchto představitelů již za francouzského předsednictví. Což samozřejmě jde proti zájmům České republiky, nicméně naše předsednictví by tím dostalo jedinou ránu, a to je to, že by se nezviditelňoval ministr zahraničí nebo ministr pro evropské záležitosti a premiér, nicméně jinak by byly ty principy zachovány.
        ***
        Ten druhý názor je spíš názor německý a dalších zemí, a já bych řekl většiny zemí, a to je evropského prezidenta nebo prezidenta Evropské rady a vysokého představitele i z důvodu legitimity a mandátu stanovovat až společně se sestavováním komisařů a nové Evropské komise po volbách do Evropského parlamentu v červnu 2009. My se samozřejmě přikláníme k tomuto názoru. Švédové, kteří následují po nás, logicky jdou ještě dál a mluví o prosinci.
        Já chci říct, že ani tato diskuse by neměla vyvolávat mezi politickými stranami v České republice řevnivost. Pokládám dohodu v této věci za bytostný zájem České republiky a myslím si, že diskuse i o těchto aspektech patří na půdu Parlamentu nebo speciálních výborů v Poslanecké sněmovně a Senátu.
        Úplně závěrem toho svého úvodního expozé bych chtěl říct, že bychom reformní smlouvu měli přijmout takovou, jaká je. Určitě s ní není spokojen v Evropě vůbec nikdo. Je to pozice kompromisu, není to pozice win-win. Ta změna byla vynucena několika okolnostmi: referendy v Holandsku a ve Francii, kdy se nemohla francouzská reprezentace, reprezentovaná ještě tehdy prezidentem Chirakem, ani holandská reprezentace, reprezentovaná Janem Peterem Balkenendem, premiérem, vrátit domů se stejnou smlouvou, jaká byla v ústavní smlouvě zakotvena, protože referendum jasně řeklo, že lidé ji odmítli. A teď nechci spekulovat o důvodech, proč to občané Francie a Holandska odmítli. Není vůbec jasné, jak se k novému textu, natož k tomu starému, postaví britská veřejnost, pokud by se podařilo v Británii prosadit referendum. Myslím si, že my bychom měli střízlivě akceptovat tu dohodu, které tam bylo dosaženo, přestože někteří z nás mohou mít pocit, že jsme mohli jít dál, že jsme mohli více bojovat. Ale tady říkám, že koaliční kompromis, kterého jsme dosáhli, je velmi blízký tomu, co v minulosti prezentovala i dnešní opozice a Česká strana sociálně demokratická.
        Chtěl bych vás požádat, abychom k těmto otázkám přistupovali v zájmu České republiky, v zájmu kontinuity, konzistence a předvídatelnosti české zahraniční politiky, přestože evropské otázky dnes již nepovažujeme striktně za zahraniční. Děkuji za pozornost.