Dámy a pánové, myslím, že pan kolega Exner může být spokojen s potleskem, kterého se mu dostalo z řad Občanské demokratické strany. Já se opravdu omlouvám voličům, nebo občanům České republiky, že jsem je někdy mátl, když v poslední době jsem se vyjadřoval v tom směru, že komunistická strana se snaží přibližovat myšlenkám Evropské unie. Není tomu tak. Bylo to chybné poznání.
        Chtěl bych se vyjádřit ke dvěma věcem, o kterých zde hovořil pan poslanec Exner, prostřednictvím předsedajícího. Především bych chtěl říci, že podle posledního průzkumu barometru podporuje ústavní dokument zhruba 60 % občanů České republiky. To znamená kdyby bylo i referendum, uznávám, že by to bylo čistší. Snad jenom rychlost, kterou je potřeba celou záležitost provést, protože ratifikace se neprovádí, připomínám, jenom v České republice nebo v Polsku, jak se zdá, ale také se provádí a provedla už ve většině zemí Evropské unie.
        Pokud jde o nepřehlednost, o které hovořil pan poslanec Exner, řekl bych, že ideálem přehledné ústavy je určitě Ústava Spojených států amerických. Ta obsahuje v preambuli 7 článků, dále 21 oddílů a 26 dodatků. To vypadá opravdu, že je to přehledný ústavní dokument. Ale dámy a pánové, ta ústava má také 2,5 tisíce výkladových stran! Takže on každý ústavní dokument je svým způsobem složitý.
        Jak to řekl kdysi jeden řecký geometr egyptskému faraonovi, když ten ho požádal, aby mu vysvětlil v rychlosti zásady geometrie - není soukromé cesty ke geometrii, prostě je potřeba ty věci znát a studovat.
        Dnes tedy přistupujeme k dalšímu procesu ratifikace tzv. Lisabonské smlouvy. Nechci se zabývat všemi jejími prvky, ale jen těmi, které jsou pro nás, sociální demokraty, nejpodstatnější.
        Sociálně demokratické strany Evropy i světa se od svých historických počátků vždy hlásily k mezinárodní solidaritě a spolupráci a společenskému pokroku. Všechny programové dokumenty sociální demokracie jsou touto zásadou silně prostoupeny, což se logicky promítá také do našeho vztahu k tomu nejbližšímu společenství, ve kterém žijeme a jehož jsme součástí, tedy k Evropské unii.
        Kdybych měl stručně charakterizovat naši stranickou pozici, pokud jde o Lisabonskou smlouvu, pak možná poněkud vzletně, ale jasně ji vyjadřuje dlouhodobý program sociální demokracie, ve kterém říkáme - cituji: "Evropská unie garantuje zachování a rozvíjení evropského sociálního modelu, jenž je skvělým výsledkem politiky pokrokových hnutí a stran Evropy 20. století, a jen tak se může tento model stát normativem globální spravedlnosti, která je cílem sociálně demokratického projektu pro 21. století." Tato slova zní možná nadsazeně, i snad poněkud pateticky, a proto se podívejme, zda právě požadavky sociálně spravedlivé Evropy Lisabonská smlouva naplňuje.
        ***
        Jakkoli připouštím, že vlastní text je pro běžného občana poněkud nesrozumitelný, konsolidovaný text smluv a jejich výklad je jasný.
        Lisabonská smlouva především zcela nově definuje některé cíle Evropské unie. Na první pohled jde o kosmetické změny, ale při bližší zkoumání jde o změny zásadní povahy, vyjadřující posun v základních cílech evropské integrace. Nezměněn zůstal cíl, kterým je podpora míru, společných hodnot a blahobytu obyvatel, což zastřešuje ostatní cíle. Mezi cíli hospodářskými však zřetelně převažují cíle sociálně solidární nad cíli liberálně ekonomickými. Cíl spočívající ve vyváženém hospodářském růstu je korigován cílem cenové stability. Vysoce konkurenceschopné hospodářství má být zároveň hospodářstvím sociálně tržním. Zatímco prohlubování vnitřního trhu je zestručněno na konstatování, že Unie vytvoří vnitřní trh, cíle sociální a cíle v oblasti životního prostředí jsou vypočítávány dosti podrobně: plná zaměstnanost, společenský pokrok, vysoký stupeň ochrany a zvyšování kvality životního prostředí, boj proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, sociální spravedlnost a ochrana, rovnost mužů a žen, mezigenerační solidarita, ochrana práv dítěte. Jestliže k tomu připočteme fakt, že byla vypuštěna formulace o vnitřním trhu s volnou a nenarušenou soutěží, pak si myslím, že budujeme Evropu v našem pojetí jinou, s ještě větší orientací na sociální hodnoty. I z těchto důvodů je naše rozhodování ve prospěch ratifikace dosti jednoduché.
        Druhým přínosem této smlouvy je podle našeho názoru posílení její transparentnosti spočívající ve sloučení Evropské unie a Evropského společenství v jeden celek, Evropskou unii s právní subjektivitou. Smlouva o založení Evropského společenství se nyní stává Smlouvou o fungování Evropské unie a soustředí se na základní prvky, hodnoty a organizační aspekty Unie. Smlouva o Evropské unii se naopak podrobně zabývá organizací a fungováním unie a vymezuje zásady a cíle, kterými se Unie řídí.
        Třetí přínos spatřuji v posílení demokratického charakteru Evropského parlamentu i parlamentů národních v rozhodovacím procesu. Až na několik málo výjimek budou Evropský parlament a Rada při přijímání právních předpisů rovnoprávnými zákonodárci, zejména pokud jde o rozpočtový proces či spravedlnost a vnitřní věci. Národní parlamenty budou mít naopak pravomoc vznést proti návrhu námitky, pokud se budou domnívat že nebyla respektována zásada subsidiarity. Zajímavým prvkem přímé demokracie je možnost, aby jeden milion občanů z většího počtu členských států vyzval Komisi k předložení určitých návrhů. Tuto možnost vidím jako vrcholně demokratický postup. Bude zajímavé, zda bude této iniciativy využíváno.
        Lisabonská smlouva rovněž posiluje také schopnost orgánů a institucí Evropské unie efektivněji plnit své úkoly. Rozšiřuje oblasti, v nichž budou zástupci vlád zasedající v Radě rozhodovat kvalifikovanou většinou, tedy 55 % států a 65 % obyvatelstva, a nikoli jednomyslně, což usnadní rozhodování v Radě.
        Za dosavadní velký problém Evropské unie lze pokládat fakt, že v oblasti zahraniční politiky často mluví jazykem nesourodým, ba až zmateným. Proto vytvoření funkce místopředsedy Komise či vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku, který bude předsedat Radě pro zahraniční věci a bude moci jménem Unie jednat o otázkách, k nimž Unie zaujala společný postoj, by mohlo alespoň zčásti zajistit ve vnější činnosti Unie větší jednotnost i akceschopnost, a tedy i větší respekt Unie ve světě. Je myslím i v našem národním zájmu, aby se obraz Unie ve světě nerozostřoval.
        V čem osobně rovněž vidím další přínos Lisabonské smlouvy, je to, že smlouva poprvé uznává možnost členského státu vystoupit z Evropské unie. Již jsem uvedl, že si nemyslím, že by evropská integrace měla alternativu, ale na druhé straně mohou být země, jejichž občané a politická reprezentace budou trvale zaujímat k Evropské unii natolik negativní názor, že může převážit jejich vůle odejít. Nemyslím si, že tato možnost je příliš reálná, protože i největší kritici při zvažování kladů a negativ vědí, že je lepší být v Evropské unii, třebas i nedokonalé, než být mimo ni. Ale právě možnost odejít podle mého názoru může překvapivě posilovat pocit soudržnosti.
        V neposlední řadě je třeba ocenit posílení akceschopnosti Evropské unie v oblastech, jimž občané v současnosti přikládají velký význam. Jedná se zejména o boj proti terorismu a trestné činnosti a další otázky z oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Do určité míry se to týká i dalších oblastí, a to především energetické politiky, veřejného zdraví, civilní ochrany, změny klimatu, služeb obecného zájmu, výzkumu vesmíru, územní soudržnosti, obchodní politiky, humanitární pomoci, sportu, cestovního ruchu a spolupráce správních orgánů.
        Dámy a pánové, nic není dokonalé a lze jistě vytknout Lisabonské smlouvě tak jako Evropské unii samotné celou řadu věcí. Nelze ale zapomínat na to podstatné. Evropa se právě v těchto dnech, kdy Spojené státy prožívají možná nejhlubší ekonomickou krizi za poslední desetiletí, stává nejsilnějším ekonomicko-sociálním celkem světa. A my k němu patříme a to je skvělá pozice. Lisabonská smlouva může být dalším impulsem pro posilování této pozice tak, aby Unie a my s ní stále významněji ovlivňovala světové dění.
        Dovolte mi na závěr ještě jednu poznámku, která mi ani nedělá radost. V souvislosti se schvalováním této smlouvy se v mnoha zemích Evropské unie projevují přirozená pnutí mezi vládními stranami a opozičními stranami. Komická je situace v Polsku, kdy strana bývalého předsedy vlády Kaczyńskeho, jenž přiložil v Lisabonu pod smlouvu svůj podpis, volá po jejím odmítnutí, a totéž v bledě modrém zažíváme do jisté míry také na Slovensku. Přesto si troufám tvrdit, že naše současná vládní reprezentace jde ještě dál. Předseda vlády a Občanské demokratické strany Mirek Topolánek, jak známo, tuto smlouvu podepsal. Je pro mne nepochopitelné, že následně souhlasí s tím, aby ODS iniciovala proces jejího přezkoumání ústavním soudem.
        Co na to říci? Také jsem byl předsedou vlády a nedovedu si představit, že bych podepsal smlouvu, o které bych měl byť sebemenší pochybnosti, že je v rozporu s naší ústavou. A když už bych ji podepsal, nikdy bych nepřipustil její zpochybňování. ODS prostě pokračuje z hlediska zahraniční politiky v poněkud komických hrách, které ji poškozují, což mně, přiznám se, nijak zvlášť nevadí. Ale tyto hry také poškozují nebo mohou poškodit tuto zemi, což je horší.
        Jestliže ODS od sociální demokracie očekává vstřícnost v otázkách evropského předsednictví, měla by především sama přestat s komplikacemi a de facto obstrukcemi ratifikačního procesu Lisabonské smlouvy. Nemá, myslím, smysl, abychom vůbec jednali s Občanskou demokratickou stranou o příměří a politickém klidu zbraní v době českého předsednictví, dokud ODS jasně nesdělí, jaké má v této věci úmysly, a dále dokud nám nesdělí konkrétní časový plán postupu ratifikace Lisabonské smlouvy, tak aby smlouva byla ratifikována v čase co nejkratším.
        Dámy a pánové, děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců ČSSD.)