Já jsem se, dámy a pánové, vážení páni ministři, paní ministryně, nechtěl hlásit do rozpravy ve formě technické poznámky, a proto jsem se tedy přihlásil do řádné rozpravy. Budu reagovat pouze na tu část vystoupení pana poslance Davida Ratha, ve které se zmínil o symbolu dačické nemocnice. Nehlásil bych se do rozpravy, kdyby dačická nemocnice a věci, které se kolem toho projektu dějí, nebyly předmětem medializace někdy v uplynulém týdnu, tuším že v pořadu Střepiny. A musím říci, že jako soukromá osoba jsem shledával naprosto nevídané, do jakého světa lze posunout naprosto tendenčním pohledem na tu věc tak komplikovanou a složitou záležitost, kterou je osud projektu dačické nemocnice, která rozhodně není tak velkým problémem, aby zabírala velký prostor v jednání Poslanecké sněmovny, nicméně jako příklad toho, kam může zajít město středně velké v ambici sanovat určitou část péče zajišťované svým obyvatelům skrze zařízení, které má ve svém vlastnictví, to je příklad hodný minimálně k nastudování.
        Město Dačice se rozhodlo v roce 1995 - snad se nemýlím, ale myslím si, že to je přesně v roce 1995 - převzít to zařízení do vlastní správy, do vlastnictví, a šlo tou cestou, kdy mělo ambici zachovat rozsah zdravotní péče, kterou tam předtím to státní zařízení poskytovalo, a za deset let správy a vlastnictví toho zařízení snědlo, ujedlo, odčerpalo to zdravotní zařízení 65 mil. korun z rozpočtu města. Nepřehlédnutelný potenciál, který to město rozhodně mohlo použít i na jiné účely.
        Respektuji, že to bylo tehdejší rozhodnutí zastupitelstva a občané toho města nesli ty důsledky. Fakt, že dnes je příběh toho zařízení a dvouletá anabáze, dvouletý pronájem a provozování pod jiným subjektem používán pro znesvěcování toho, jak může zacházet soukromý vlastník, považuji za kacířské, nekorektní a naprosto nevěrohodné, protože provoz toho zařízení, ve vší úctě k rozhodování toho zastupitelstva, byť se tady můžeme lišit v osobních názorech na tu věc jako takovou, pro to rozhodnutí tenkrát hlasovaly všechny subjekty, každý člen zastupitelstva, bylo to suverénním rozhodnutím zastupitelstva, a jakkoli zmiňovat to rozhodnutí v kontextu nějakých neblahých důsledků nebo nějakých otřesů ve smyslu zajišťované lékařské péče je třeba přenášet na ty zastupitele toho města, ne je brát na sebe jako na Poslaneckou sněmovnu, případně to jakkoli komentovat, protože mně se to rozhodnutí příliš nelíbilo, považoval jsem je za velmi riskantní, viděl bych daleko raději vztah s úplně jiným zařízením, s úplně jiným subjektem, nicméně jaksi pokora před rozhodnutím toho zastupitelstva jako suveréna mi velela přistoupit k tomu tak, jak to je.
        Ta věc je dnes zažehnána, je nastolena dohoda jiná, ale jakékoli další světlo vnášené, nebo jakékoli další kontrasty a příběhy jakoby k tomu připojené jsou naprosto zavádějící a považoval jsem za správné to uvést.