Nemusí mi věnovat pozornost, ale neměli by přece jenom rušit jednání Sněmovny.
        Takže je to součást naší diskuse o širším konceptu naší zahraniční politiky. V tomto směru to, co dělal Bush, ve velké míře ohrozilo existenci NATO, protože USA za jeho vedení si myslely, že NATO nepotřebují, a podnikly jednostranné vojenské akce. A my tady teď mluvíme za vaší vlády o strategickém partnerství USA s Českou republikou. Četl jsem to, co se říkalo o tom, co je jeho obsahem, ale po pravdě řečeno, skutečný smysl si představit neumím. Ale aby bylo jasné, před závorku, já jsem také stoupenec severoatlantického společenství, jsem stoupenec členství České republiky v rámci NATO, ale jsem pro to, abychom v rámci NATO uplatňovali své názory na řešení určitých mezinárodních otázek.
        Je známo, že Američané mají v sobě zakódováno, že mají ve světě zvláštní poslání. A to si musíme ujasnit, jestli i my si myslíme, že se můžeme na tomto zvláštním poslání USA podílet. Ale přitom není pochyb o tom, a už to tady také bylo řečeno, že v rámci představy USA o zvláštním poslání - a tady jistě můžeme uznat, budu souhlasit s panem premiérem, že určité konstanty v americké zahraniční politice existují. Ale v tomto obecném rámci se konkrétní zahraniční politika USA velmi mění. A dneska je to opravdu v USA předmětem velkých diskusí, velkých sporů. A pokud se spojují v celé Evropě a v celém světě, a tak tomu je, o tom je dostatek důkazů, naděje s tím, že novým prezidentem bude představitel demokratické strany, tak se s tím spojují také naděje, že USA nebudou uplatňovat svou roli jednostranným způsobem, že budou chtít jednat s ostatními jako s partnery, aby určité představy o dalším mírovém vývoji světa a o eliminaci ohnisek ohrožení tohoto mírového vývoje, aby se dosahovaly v rámci obecné kooperace.
        ***
        Tady mě zaujalo, myslím, že to řekl pan zpravodaj, který dokonce teď mezi možné nebezpečné státy uvedl Pákistán. Já uznávám, že Pákistán je velmi nebezpečný stát, ale vždyť to byl přece jeden z nejbližších spojenců USA. Mušarafa tam držely USA. I vláda, která tam je teď, by se bez pomoci USA asi těžko udržela.
        Takže ujasněme si určité základní skutečnosti. My jsme - kolega Exner to nemá rád, ale já si myslím, že jsme - poměrně malý stát v rámci Evropy, dejme tomu, že v rámci Evropy nejsme tak malý stát, ale v rámci určitých globálních pohybů, které se dějí na světové scéně, jsme v tomto směru malý hráč. My můžeme svou roli uplatňovat v rámci určitého koncertu, který bude buď harmonický, nebo kakofonický. A teď jde o to, co chceme my sami.
        Svého času to byl místopředseda ODS, to bylo ještě před vstupem České republiky do Evropské unie, který říkal, že pro Českou republiku je důležitější spojenectví s USA než členství v Evropské unii. A nedávno to oživily hlasy ze současné vlády koalice, i pan místopředseda Vondra hovořil o tom, že si přeje pro zajištění bezpečnosti České republiky, aby tu byli američtí vojáci. A já si myslím, že to opravdu stojí za širší diskusi, protože tím se Česká republika, možná i spolu s Polskem, vytrhuje z rámce Evropské unie a rozkládá se jednota Evropské unie. My můžeme právem tvrdit, že Evropská unie zatím nemá dostatečnou bezpečnostní politiku, ale jde o to, kam napřeme své úsilí. Jestli budeme mít za to, že Evropa by se měla sjednocovat i v tomto směru v rámci určité bezpečnostní a zahraniční koncepce, anebo budeme mít představu, kterou také do značné míry hlásala ODS, ač v poslední době došlo k určitému rozdílu v postoji prezidenta republiky a předsedy vlády. Předseda vlády jako představitel exekutivy, který si je vědom určitých elementárních skutečností, se vyslovil pro Lisabonskou smlouvu, pan prezident ji stále považuje za velmi nešťastný výtvor a za mrtvý plod. A to se týká toho, jakou my chceme mít představu o naší pozici, jestli si my myslíme opravdu, že pozice České republiky bude pevnější, když budeme mít partnerství s USA, a v rámci Evropy budeme izolovaným státem, který své zahraniční vztahy povede čistě na mezivládní bázi, protože podle Václava Klause Evropská unie by nejlépe byla volným spojením států v rámci zóny volného trhu.
        Ale já osobně si myslím, to je i reakce na to, když pan premiér tady vzpomínal, a s kritickým odsudkem, jednání oněch čtyř velkých zemí v rámci Evropské unie - no samozřejmě že i v rámci Evropské unie nezmizel rozdíl mezi velkým státem a malým státem. V rámci Evropské unie však, pokud se uplatňují zásady tohoto komunitárního společenství, tak menší státy mají podstatně lepší pozici, než když budou jednat samy s těmi velkými státy. Já si myslím, že naše pozice ve vztahu k Německu je mnohem lepší v rámci Evropské unie a není to zase z druhé strany jenom snaha Němců ovládnout Evropskou unii. Myslím, že německé demokratické kruhy se z války poučily a že nemají v tomto směru agresivní záměry, ale jsou si vědomy toho, že Německo je velké, a chtějí působit jako demokratická složka v rámci společné Evropské unie. Ale pokud Česká republika bude jednat s Německem jenom čistě na mezivládní bázi, tak ten rozdíl mezi Německem a Českou republikou bude samozřejmě mnohem větší, než když my budeme tyto vztahy upravovat v rámci obecných pravidel a obecného rámce existence Evropské unie.
        Takže to jsou určité základní věci, které patří do této diskuse, včetně toho, jaký je vztah České republiky k Rusku. A myslím, že je zřejmé, že velká většina zemí patnáctky, včetně těch velkých států, si je vědoma toho, že v Evropě nemůže být bezpečno, pokud nebude do této bezpečnostní struktury a strategie zakomponováno i Rusko. Nemůže se západní Evropa, která do značné míry je odkázána na ruský plyn i ruskou naftu, obejít bez strategické spolupráce s ním. Ta byla teď momentálně - ta jednání - přerušena v důsledku rusko-gruzínského konfliktu, ale nepochybně se tato jednání musí obnovit, protože to je v zájmu celé Evropy a je to i v zájmu Ruska, je to i v zájmu České republiky.
        Myslím, že Česká republika nemá vůbec žádný důvod, aby se obávala ruské agrese. Nová ruská politika je důsledkem toho, že Západ, což Buchanan také přesvědčivě prokázal, Rusko ponížil. To, co se s Ruskem stalo v 90. letech, znamenalo jeho hluboké ponížení a musíme brát na vědomí, že toto ponížení patří minulosti, že ruská politická elita se z toho poučila a dělá svou samostatnou politiku. Ale není důvodu se Ruska obávat, pokud budeme s ním jednat opravdu jako se strategickým partnerem. V tomto směru radarová základna, která je dědictvím Bushovy administrativy, přes všechny řeči o tom, že to bylo i za Clintona, v tomto směru tomuto strategickému partnerství neslouží. Je chápána ze strany Ruska oprávněně jako něco, co ho ohrožuje. Takže prostě berme některé tyto základní skutečnosti na vědomí.
        Já si také myslím, že bychom jednání měli přerušit. Počkejme, jak se bude vyvíjet americká administrativa po volbě nového prezidenta, i se zřetelem k finanční krizi, která nepochybně není krátkodobou záležitostí, a vyvoďme potom z toho příslušné důsledky.
        A ještě bych chtěl říci, protože zejména pan místopředseda Bursík tím velmi argumentoval - já si vzpomínám na první diskusi, kdy jsem také řekl: Bude-li tato základna součástí strategie NATO, jsem pro, nemám nic proti tomu. Ale bukurešťský dokument NATO nic takového neznamená. Připisovat mu větší váhu, než má, nemá smysl. Ten bod tam samozřejmě je, ale má velmi vágní povahu. Těžko si představit, že na půdě NATO, kde USA mají zvláštní pozici, by bylo nějaké ustanovení, které by přímo tyto iniciativy USA kritizovalo. To nelze očekávat. Není k tomu ani důvod. Ale nelze z toho vyvozovat víc, než tam je. Je to prostě ideologická floskule bez skutečného obsahu. (Potlesk poslanců ČSSD.)