Děkuji za slovo. Vážená paní místopředsedkyně, dámy a pánové, vzhledem ke zkušenosti, kterou učinilo několik generací našich předků, není stát vnímán jako organizace založená společnou vůlí svých občanů k zajištění některých služeb, které přesahují možnosti jednotlivce či zájmových skupin. Tato negativní zkušenost pramení opakovaným selháním státu při plnění jedné ze svých základních povinností, a tou je obrana proti vnějšímu nepříteli. Československo mezi lety 1968 až 1991 v této své povinnosti selhalo zvláště odsouzeníhodným způsobem. Kolaborace tzv. normalizačního vedení státu včetně svého represivního aparátu z Československa udělal ani ne snad kolonii, z jejíž správy se musí totiž někdo zodpovídat, ale spíše okupační zónu.
        O vyrovnávání se s minulostí byly popsány již tuny papíru. Pavel Tigrid na toto téma řekl: "Nepřáli jsme si pomstu, chtěli jsme za minulostí udělat čáru. Ale že ta čára bude tak tlustá, to jsme opravdu nečekali."
        Dámy a pánové, dnes sami sebe považujeme za kulturní stát a ke kultuře patří schopnost pojmenovat i vlastní selhání a vyjádřit úctu a uznání obětem tohoto selhání. Hovořit o odškodnění zvláště v případě úmrtí ale považuji za nevhodné. V případě zabití a usmrcení blízkého člověka nelze pozůstalé odškodnit žádnou finanční částkou, i kdyby se jednalo o miliardy. Pokusím se spolu s navrhovateli nalézt jiný termín a ten pak v rámci druhého čtení přednést jako pozměňovací návrh.
        Dnešní společnost bohužel nemá jinou možnost, jak uznat selhání vlastního státu ve zmíněném období a svým způsobem vzdát úctu postiženým, než je peněžní částka. Pevně doufám, dámy a pánové, že o tuto částku, o jejíž výši zde hovořil navrhovatel ve své důvodové zprávě, se v tomto sále nepovedou žádné nevhodné tahanice, které by zámysl navrhovatelů poškodily již v samém počátku.
        Děkuji vám za pozornost a za hladké schválení tohoto návrhu.