Děkuji, paní předsedající. Už jsem se obával, že pro samé výtky, kdo prodává buřty s hořčicí či kdo je větší opilec, se nedostanu ke slovu. Já jsem skutečně chtěl hovořit k bodu, který máme dnes na programu, tedy k balíčku opatření, který by mohl pomoci ubrzdit narůstající deficit a dluh veřejných financí.
        Chvíli mi ta debata tady připomíná hledání viníka. My přece dnes viníka stejně nenajdeme, i když v očích občanů, zdá se, to budou zejména politici a poslanci. Pokud začneme zase debatovat nad tématem, možná že tento dojem napravíme. Rozhodně si myslím, že tomu nepřispívá zákopová válka, protože i levice, politická levice a opozice, má samozřejmě právo na názor. A kde jinde než v tuto chvíli tento názor má říci? Pokud je ten názor samozřejmě formulován věcně a vyargumentovaný. Jinak pak bychom to už museli svést na ufony nebo marťany nebo někoho třetího.
        Pokud jde o meritum problému, musíme si zopakovat, že dnes neřešíme světovou hospodářskou krizi, že dnes dokonce, ať již to dopadne jakkoli, nevyrobíme stabilizační kotvu pro veřejné finance, že se pouze snažíme krátkodobě ad hoc poněkud zbrzdit tendenci k deficitu. Říkám-li ad hoc, tak tím také naznačuji, že v poměrně krátkém čase se dala na stůl určitá opatření a že je možné diskutovat, jestli ten či onen vějíř těchto opatření je na místě.
        První materiál, jak byl předložen, mi přijde, a to se na mě nezlobte, namíchaný poněkud zprava. Pokud zachováme určitou elementární logiku, tedy že chceme, abychom tento balíček použili jako brzdu a zároveň že dbáme na určitou vybilancovanost opatření, tak si myslím, že i pohled zleva by se slušel připomenout.
        Další moje poznámka k logice tohoto materiálu je, že to je pouze první krok, že dalším krokem bude debata nad státním rozpočtem, nad objemy, které tam naplánujeme pro to či ono opatření, pro ten či onen výdaj. Třetím krokem by mělo být systémové řešení problémů, které zde máme. Toto systémové řešení se samozřejmě narodí až po volbách. Tedy opatření, jak zde padají, jsou připomínány různé problémy, je třeba uvažovat i v určité časové souvislosti. Co nám v tuto chvíli chybí, je promyšlenější souslednost těchto kroků, určitý projekt střednědobý, dokonce bych řekl dlouhodobý a nejlépe překračující jeden politický cyklus, to znamená nutící autory takového projektu respektovat, že zkrátka vlády se mohou měnit a mohou střídat.
        Proti čemu bych se ohradil. Zaznělo tady, že řešíme kvadraturu kruhu, pokud se snažíme skloubit sociální stát s podporou ekonomického rozvoje. Ale právě kombinace různých opatření v čase je možnost, jak přetnout pocit, že řešíme kvadraturu kruhu, Opusťme tyto mentální stereotypy. Prostě skloubit sociální stát a rozvoj jde samozřejmě dobře, protože to je smyslem koneckonců i politiky všech rozumnějších stran, a dokonce se to nemusí rozlišovat na pravolevé politické osy. Je to politikum, ale politikum věcné.
        Prosím vás, nenuťte nás držet bobříka mlčení, popřípadě se fascinovat našimi skvělými předchůdci, protože ti to za nás nevyřeší. Pan kolega Kalousek se zahleděl do minulosti zasněným zrakem a řekl, že předchůdci to dělali velmi dobře, že bychom měli důstojně hledět na jejich skutky a nic nedělat. Obávám se, že kdyby se takto chovali ministři financí, například, abych šel hodně do minulosti, Karel Engliš, nebo do menší minulosti, např. Leopold Lér, tak bych se příliš daleko nedostali. Přitom oba zmiňovaní ministři financí žili v dobách, kdy Československo nemělo dluh, rozhodně ne v rozměru, který dnes řešíme. Není to možná jenom shodou okolností, že Topolánkova vláda přijala taková opatření, která nám zkomplikovala té světové a dlouhodobé tendenci se účinně bránit.
        Zkrátka návrh vlády není osudové řešení, není tam jediná možná odborná logika. Je proč se bavit o alternativních cestách. Jak jsem se díval na průzkumy veřejného mínění, které dnes jsou používány z dnešního zasedání Sněmovny, zhruba třetina občanů či voličů si myslí, že změny jsou možné, že jsou dokonce potřebné, protože kromě řekněme ekonomického, technokratického přístupu také chtějí, aby změny byly ve svých důsledcích i spravedlivěji rozloženy. ***
        Návrhy, které budou postupně přednášeny, konkrétně tedy návrhy k příjmové části státního rozpočtu - klub KSČM má připraveny návrhy, které zhruba o 15 až 20 miliard navýší objem příjmových opatření, a troufnu si říct, že odhad je realistický. Používám určitý rozptyl, protože samozřejmě každé číslo, které dnes použijeme, např. daňové výnosy - jsou velmi podmíněny tím, jaký bude reálný hospodářský vývoj v příštím roce, a na halíř vám to nespočte nikdo. O to komičtější jsou debaty, jestli pan premiér spolu s panem ministrem podají demisi, když to bude 163 miliard nebo 166 miliard. Podle mě ta realita bude stejně někde úplně jinde a tyto nominální hodnoty jsou v podstatě jen důležité pro to, aby se něco napsalo do návrhu plánu státního rozpočtu.
        Jaká tedy je objektivní hranice toho, že bychom ve svých debatách překročili nějakou racionální mez, kdy bychom umožnili nebo otevřeli cestu k rozvratu, místo abychom onen požár pomáhali tlumit. Já si myslím, že především je tady určitý prostor pro to si říct, který odhad vývoje je tzv. konsensuální - já nemyslím, že by měl být nutně konzervativní. A obávám se, že číslo, které tady zaznělo, a to je prognóza OECD, že nevychyluje misku vah směrem ke kladnému růstu. Aspoň co já si pamatuji, tak prognóza OECD, která byla publikována v létě letošního roku, máme už, tuším, druhý den podzim, aspoň podle astronomie, tak ta je - červenec, srpen - dva měsíce stará, a obávám se, že ten vývoj, který v létě vypadal poměrně nadějně, tak že už opět pesimismus očekávání se poněkud zhoršil a navíc se to dá empiricky doložit i tím, jak se vyvíjejí zakázky a jak se vyvíjejí klíčová odbytiště pro Českou republiku. A to vůbec nechci diskutovat o tzv. w-effectu (?), tzn. že některé události teprve doběhnou, ještě jsou skryté určité bubliny, které v ekonomice mohou splasknout, je tady efekt distorzí stimulačních balíčku po světě atd. atd.
        Čili já si myslím, že ta prognóza velmi konsensuální, pokud vezmu institut oficiální instituce, je spíše ta záporná nula, a pravděpodobnost, že mohou vyjít i pesimističtější prognózy, jako např. prognóza konfederace odborových svazů, která užívá hodnotu minus 2 % HDP, není mimo realitu.
        Konkrétně k našim příjmovým opatřením. Opakovaně média skloňují, že zvyšovat přímé daně je proti duchu těchto dnů, kdy zažíváme krizi, kdy podnikatelské prostředí to skutečně nemá jednoduché. Ale já si troufnu říci, že zvýšení, mírné zvýšení sazeb u daně z příjmů fyzických osob ještě není přímo ohrožení této kategorie hospodářských subjektů.
        My jsme samozřejmě v době, kdy jsme formulovali střednědobý - zdůrazňuji střednědobý - volební program, přišli s myšlenkou pětipásmového rozložení daňové progrese. Pro rok 2010 se ukazuje, že tento projekt musí chvíli počkat, že je ho třeba koncipovat jako daňovou filozofii, která nalezne uplatnění až někdy během příštího volebního období, ale že navýšení horních sazeb je možné. Jestli sociální demokracie z tohoto tématu vycouvala, je to samozřejmě její politické rozhodnutí, ale nastavení sazeb u těch nejbohatších skupin - tzn. půlmilionáři, mám-li to říct číslem objemu za celý rok, nebo milionáři - 32 až 40 % si myslím, že se nevymyká realitě ani okolních zemí. Pokud jsem si opsal ta čísla aktuálně, protože samozřejmě tlak na daně během krize je, tak u fyzických osob je např. v Británii horní sazba až 40 %, ve Francii rovněž 40 %, ve Švédsku, kde se to kumuluje s dalšími faktory, tak to je dokonce výš, až k 50 %, v Itálii 43 %. Čili zkrátka nevymykáme se tomuto prostředí. Samozřejmě ten, kdo volí metodu ještě tvrdšího, ale v sociálních důsledcích negativnějšího daňového dumpingu, jsou země východní.
        Podobně je tomu s korporátní daní. U nás je trošičku možná nezvyklou inovací, že přicházíme s dvěma sazbami u daně z příjmů právnických osob, i když připomínám, že tak tomu v některých zemích rovněž je, např. ve Velké Británii. Ale doby, kdy jsme diskutovali o sazbách 30, 40 %, jsou také pryč. My jsme si vědomi toho, že firmy v krizi by toto neunesly, a proto jsme přišli s daleko řekl bych pragmatičtějším a reálnějším návrhem, aby ta snížená sazba 19 % byla uplatněna pro všechny menší podniky, řekněme pod 10 milionů korun ročního zisku, pro tyto firmy to může být určitý prostor, kdežto ty velké firmy, které mají nad tuto hranici, klidně ať jsou zdaněny 25 %, protože si troufnu říct, že tyto firmy netíhnou tolik k optimalizaci ziskové, že jsou rády, že v podmínkách relativně stabilního prostředí České republiky mohou být, a že tedy efekt bude kladný, a nikoliv nulový, jak někteří naznačují, že když sáhneme na tyto daně, tak vlastně zdaňujeme nulu a nic nevybereme.
        Pokud jde o právnické osoby ve světě, opět jsem se díval do podobných srovnatelných zemí. Britové mají nastavenu dvousložkovou daň - spodní je 21, my bychom měli mít 19, u horní 28, my 25. Ve Francii 33 %, ve Švédsku 28 %, Itálie 27 %, v sousedním Rakousku bychom byli zhruba nastejno. Samozřejmě namítne mi expert, že nejde jen o sazby, že jde o nastavení daňového základu, že taky je rozdíl konkrétního prostředí v dané zemi i v ekonomické úrovni a vazby, které podniky v těchto zemích mají. Souhlasím. Ale diskutujme o tomto tématu a nezabíjejme předem toto téma, protože si myslím, že to je důležité téma a že bychom na něj neměli zapomínat. To racionální mírné zvýšení, se kterým v tuto chvíli přicházíme, si myslím, že je hodno pozornosti, dokonce i zvednout pro to možná ruku.
        Chápu stanovisko zaměstnavatelských svazů i hospodářské komory, že tímto směrem se jejich aktivita neubírá. To chápu. Ale stejně tak si myslím, že v reálu je trápí daleko víc bariéra nastartování konkrétních podnikatelských záměrů, ať již administrativní, nebo dostupnost úvěrů, jednoduchost daňového systému, že toto všechno je trápí možná daleko víc než licitace, které v této oblasti předvádíme.
        Poslední poznámkou, se kterou bych chtěl skončit toto expozé, a pak se tady objevím jen krátce, abych připomněl návrh, který máte snad, doufám, již rozdaný na papíře v lavicích, je, že pokud dnes nějakým způsobem rozhodneme, i když to spíš vypadá, že zítra, tak samozřejmě se nabízí co dál. Protože bychom měli jako každý správný hráč na šachovnici domýšlet další tahy. ***
        Pokud jde o vládní investice, nemůžeme se nepodívat na Státní fond dopravní infrastruktury, kde jsou předražené dopravní stavby. Možná, než se naučíme tyto rozpočty dělat přiměřeněji ekonomické realitě, tak část těchto peněz vyvést například do oblasti bytové výstavby, protože tady je multiplikační efekt rychlejší, méně se tu plýtvá a řeší to i problematiku sociálního bydlení, nájemného bydlení pro chudší nájemníky, protože extendovat vlastnické bydlení s našimi krizovými možnostmi příliš reálné není.
        Je tady celá oblast koupěschopné poptávky. Myslím si, že nás čeká těžká debata nad platy ve veřejné sféře. Ani těch minus 2 %, jak naznačuje dohoda, není pro tuto oblast řešením. Jestli seberou ministrům a ústavním činitelům 20 %, prosím, ale představte si, že učitelce na střední škole, která má pár tisíc, seberete dva tisíce; je to neporovnatelné. V tomhle ohledu debata musí proběhnout, protože naše vstřícné politické gesto obětovaných několika set milionů se potkává s několika miliardami vybranými v této oblasti.
        Další téma - zmrazení důchodů. Buďme otevřeni debatám střednědobého charakteru o parametrických změnách důchodového systému, ale nevyvádějme peníze z tohoto systému. Pokud jde o valorizační schémata, musíme si uvědomit, že důchodci žijí podle svých životních nákladů, ne podle průměrných statistických indexů o inflaci, a že tam vývoj není v řádu necelá 2 % v příštím roce, ale že to tam půjde do desítek procent. Kde je důchodce sám, kde mu nepomohou děti, dostane se do těžkých problémů. Toto je před námi.
        Možná že platí zejména pro Českou republiku, že se v první fázi světové krize podařilo zklidnit paniku ve finančních institucích. Krize ve výrobním sektoru ale rozhodně pokračuje a může dokonce trvat poměrně dlouho; riziko, že přeroste do krize sociální, tady je. Tak prosím vás nevykládejte o tom, že všichni musíme začít šetřit, protože to většinou dopadá tak, že vybíráme miliardy po těch, kteří horko těžko seškrtnou tu korunku, ale tam, kde ty velké peníze jsou, tam bojíme se sáhnout. Lidé se bojí, že náklady krize - pochopitelně ta krize nějaké náklady mít bude - hodíme jen na jedna bedra a ta druhá, která by to daleko snáz unesla, budou vynechána.
        Proto si myslím, že by bylo velmi falešné si myslet, že krize odejde jako rýma, odejde tehdy, když to nebudeme komplikovat nějakými zásahy do ideálu liberálního trhu. Rozhodně to není jen příležitost pro ty, kteří mají peníze, aby na lidech postižených krizí dále vydělávali. Tento výrok jsem postřehl včera na konferenci Hospodářských novin, myslím, že ve Zlaté koruně, kdy pan expremiér a kolega poslanec Topolánek tam takto hovořil. Myslím si, že krize není šance pro bohaté, aby ještě více zbohatli. Na to si dejme pozor, to bychom měli mít na mysli, když budeme hlasovat o pozměňovacích návrzích k tomuto balíčku. Děkuji za pozornost.