Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, vážení členové vlády, milé kolegyně, milí kolegové, my tady dnes celou dobu hovoříme o dluhu, o deficitu, o reálném riziku bankrotu, kam by nezodpovědné kroky vedly atd. Hovoříme tady především také o zodpovědnosti a o nezodpovědnosti.
        Já si dovolím teď jedno takové velmi polopatistické sdělení. Dovolím si vypůjčit parafrázi na tituly filmů Ireny Pavláskové Čas dluhů, Čas sluhů. To, proč tady tolik brojíme proti těm dluhům, to, proč je považujeme za tolik nebezpečné, je nejen to, co všechno tady zaznělo, ale také především to, že když člověk se zadlužuje, jak tady zaznělo, z jedné miliardy za 20 let 2,5 miliardy zpátky - kdo z nás by takovéhle půjčky bral jako soukromá osoba? Kdo by takhle chtěl vystupovat a jednat? Kdo by neměl strach, jak ty násobky splatí? A především, a to je to polopatistické sdělení: Prosím, když tady někdo hovoří o té zodpovědnosti, představme si, kolik věcí se dá pořídit za ty vyhozené peníze, za tu dluhovou službu, za ty úroky. Říkáme, že chceme zajistit a podpořit ty skupiny obyvatelstva, tamty skupiny obyvatelstva, že chceme udělat něco pro důchodce. Kolik by se dalo jenom postavit domovů důchodců za ty zcela vyhozené a umořené peníze, které půjdou potom na to, abychom ten dluh vůbec nějakým způsobem splatili a udrželi! Prosím, mysleme na to. To jsou ty konkrétní věci. A o to nám jde, aby se ty peníze nevyhazovaly, ale užívaly tak, jak zdá se, tady je ten konsensus v tom, že to všichni myslíme dobře. Děkuji.