Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, začnu poznámkou zpočátku porevoluční, kdy jsem byl velkým zastáncem toho, aby v ČR vznikly čestné soudy. Čestný soud by byl založen na tom, že by se řeklo, kdo co udělal, kdo co dělal v minulosti, kdo byl věznitel, kdo mučil vězně, kdo páchal zlo, a na dotyčném by bylo, aby se žalobou domáhal případně očisty, že to není pravda. Celé převrácení pohledu je založeno na tom, že oběti měly prokazovat. My jsme přinutili ty, kteří byli staří, nemocní, kteří neměli žádné dokumenty, kteří byli v extrémně těžké situaci, aby dokazovali, aby dokazovali to, co bylo zjevné. A proti nim stáli zkušení advokáti, zkušení justiční pracovníci, kteří říkali: není řádně prokázáno, chybějí doklady, pamatujete si, nepamatujete si, neprůkazné, v pochybnostech ve prospěch obviněného apod., a žádná spravedlnost nepřišla, ačkoliv jsem si jist, že naše země nechce, aby byli všichni ve vězení, ale aby se popsala vina a trest.
        Vzpomínám, že tehdy jako náměstek ministra spravedlnosti jsem zastupoval Ministerstvo spravedlnosti v žalobách proti soudcům, kteří měli být tehdy vyloučeni z justice, a všechny soudy jsme prohráli. Prohráli jsme je tehdy u Nejvyššího soudu. Jeden za druhým jsme prohráli, protože důkazní břemeno bylo na špatné straně.
        Proto je tady jiný pokus, který není dokonalý. A já nevím, kdo tady z vás je, kdo by napsal lepší zákon, aby řekl, tady je správný zákon, tady je správné popsání pravdy, protože tento zákon podle mě není o protikomunistickém odboji, to je o českém švejkování a o české slabé demokracii, protože kdyby nebyla naše demokracie slabá, tak by se komunisti k moci nemohli dostat. Já to vím bezpečně od svých rodičů a od svých příbuzných, kterým bylo vždycky jasno, že se v roce 1946 nemají volit komunisti. A byla řada lidí, kterým bylo jasno a byli v menšině, protože se brnkalo na lidskou závist, protože se tady hrálo s tím, že majetek může být také dotknutelný, že se může dělit majetek ve jménu obecné spravedlnosti, protože se tady začaly zpochybňovat role církví a jiných organizací. Vedl se tady frontální útok ve jménu svobody slova a ve jménu všech ostatních základních svobod a práv.
        To znamená demokracie se ukázala jako slabá. A já vzpomínám na knihu Václava Černého, který píše ve své kapitole v Pláči Koruny české, že ve chvíli, kdy viděl plné Václavské náměstí přísahat věrnost Říši, již nevěří na kolektivní projevy českého národa. Je totiž o nás - tento zákon je o nás, čeho jsme byli schopni a čeho jsme schopni dnes, jestli jsme schopni budovat celou demokracii, nebo nejsme. A proto zákon, který pouze popisuje, co se stalo, nikdy nebude dokonalý. Nikdy ti, kteří trpěli, kteří měli odvahu stát na správném místě a hlavně neuhnout - já si nemyslím, že všichni aktivní účastníci odboje museli být ti, kteří se do něj aktivně hlásili, ale ti, kteří měli odvahu neuhnout - nebudou dostatečně oceněni. Také jim ničím nepomůžeme. Ani odznak, ani drobná odměna nemůže vrátit to, co oni dali naší demokracii.
        A proto si myslím, že tento zákon má být schválen. nemá se o něm vést velká debata, protože není dokonalý a dokonalý nebude. A když to nebude určovat úřad, kdo je účastníkem odboje, nevím, kdo to bude určovat, jestli kluby politických stran, nebo Poslanecká sněmovna. Zase se bude říkat, že ti to nemůžou dělat z jiných důvodů. Tady zkrátka žádný dobrý zákon nenapíšeme.***
        Kdyby nebyli tito idealisté, tak se demokracie nevrátila. Proto je potřeba tento zákon schválit, protože to je cesta, jak můžeme aspoň o své hrdosti říci. Víme o své minulosti, mnozí z nás, můžeme říci, nejsme na něco hrdi, tak aspoň touto formou uznejme ty, na které hrdi můžeme být. Děkuji. (Potlesk zprava.)