Děkuji, vážené kolegyně, za tu velmi zajímavou diskusi.
        Já se vám omlouvám, že jsem ve svém úvodním slově málo zdůraznil jednu věc, která zde způsobila řekl bych spoustu mýtů a nepravd, a to je to, že ústav a především archiv by se měl stěhovat do nové budovy za několik set milionů, že by se archiválie měly stěhovat na nové místo, že by se na několik měsíců, možná i několik let, padala zde slova i na pět let, vyřadila veškerá činnost. Není to vůbec pravda. Archivy zůstanou, respektive archiválie zůstanou tam, kde jsou, zůstanou ve stejných budovách, nic se měnit nebude, jenom přejdou pod správu ústavu; zůstanou i ti lidé, nebo většina těch lidí, kteří s těmito archivy pracovali. Takže žádné tyto obavy, jsou to řekl bych uměle šířené dezinformace určitou skupinou, a já teď nevím, jestli je menší, nebo větší, archivářů a historiků, o které se zde opírala řada vystupujících. Jak jsem již říkal ve svém úvodním vystoupení, ústav má řadu příznivců, řadu odpůrců, je tomu tak i mezi historiky i archiváři, to přiznávám. Ale samozřejmě, tak jak to bývá, opravdu ti, kteří jsou proti, jsou vždycky více slyšet než ti, kteří jsou pro. Tak je to i v tomto případě. Takže prosím žádné obavy ze stěhování archivů, z výstavby nové budovy, ze stěhování lidí, nic takového nehrozí. To je moje odpověď především pro pana kolegu Zaorálka i pro paní poslankyni Konečnou.
        U pana poslance Zaorálka mě mrzí, že si nevzpomněl na to, jak v předvolebních diskusích, když se hovořilo na toto téma, se vyjadřoval, že to je dobrá myšlenka a že institut Ústav paměti národa určitě podpoří. Škoda, že má takovou krátkou paměť.
        Musím se ohradit vůči tomu, že ústav by měl být ústavem pro vysloužilé senátory. Já vím, že paní kolegyně Konečná šikovně využila citace pana Uhla, aby to nebyl jakoby osobní útok, ale bylo to přinejmenším nekolegiální. Tohle bychom, vážené kolegyně a kolegové, my v Senátu nikdy poslancům a poslankyním neudělali! (Potlesk pravé části sálu.)
        Co se týká obav pana poslance Maršíčka. Tady není vůbec žádná snaha o posílení kompetencí Senátu. Jen jsme se zkrátka neodvážili v rámci dobrých vztahů - a to se teď vracím k vystoupení paní poslankyně Konečné - ukládat Sněmovně další povinnosti. To jsme cítili jako naprosto nepatřičné.
        Pan poslanec Jičínský měl řadu výhrad, ale já bych chtěl jeho obavy rozptýlit. Obdobné ústavy, teď o tom hovořil ve svém druhém vystoupení, jsou na Slovensku a v Polsku a výrazně naplňují společenskou potřebu. Jsou založeny, a především ten slovenský, na velmi podobných principech, na jakém jsme připravili náš Ústav paměti národa. Byla to - opakuji - právě především spolupráce se slovenskými přáteli a se slovenským ředitelem Ústavu paměti národa Jánem Langošem. A když to může být na Slovensku, proč by to nemohlo být u nás! Díky slovenskému ústavu jsou na Slovensku v této oblasti vyrovnávání se s minulostí výrazně dál, než jsme dnes my.
        ***
        Je velmi obtížné komentovat vystoupení pana poslance Grebeníčka. Zákon nevykládá historii, ani historii vykládat nemůže. To přece není možné. Ale zákon, se kterým přicházíme, ten zakládá ústav, který bude určitou část historie přibližovat. Já jsem si samozřejmě vědom toho, že minulost může být pro někoho nepříjemná. A také chápu, že pro někoho může být nepaměť daleko příjemnější než paměť. Tomu docela rozumím.
        V jednom s panem poslancem Grebeníčkem souhlasím, a to je to, že pravdu nelze zamlčet. V tom se určitě spolu shodneme, jenom bychom tomu neměli bránit.
        Děkuji panu poslanci Martínkovi, že alespoň ocenil ušlechtilé cíle, se kterými jsme připravovali návrh zákona o Ústavu paměti národa. Skutečně jsme v tom nehledali žádné další a vedlejší cíle. Ale musím říct, že si nejsem zcela jist, že zvýšení platů archivářům výrazným způsobem napomůže našemu vyrovnávání se s komunistickou minulostí. O tom skutečně silně pochybuji.
        Paní poslankyni Jacques děkuji za podporu. Řekla mnohé z toho, co jsem chtěl a co říkám teď. Řekla to možná ještě lepšími slovy než já.
        Dobře vím, že pan poslanec Bublan je velkým znalcem této problematiky. Musím říct, že také byly časy, kdy tuto myšlenku podporoval. Bohužel, zdá se, že jsou již pryč. Ale chtěl bych ho ujistit, že sjednocení archivů, větší otevřenost, podpora dokumentační činnosti, osvětové činnosti, že jenom věci prospěje a samozřejmě archiv se bude řídit archivním zákonem. Pokud budeme hledat komplexní řešení, tak dobře víme, že kdo přichází s myšlenkou komplexního řešení, tak říká "já vlastně žádné řešení nechci", protože komplexní řešení, které by se dalo vytvořit i v této oblasti, zkrátka neexistuje, je to krok za krokem. A ústav ani nemá ambici, že vyřeší všechno, co se týká naší komunistické minulosti. Jenom jsme přesvědčeni, že napomůže tomu vyrovnávání a že ten proces urychlí a prohloubí a že to nebude jako v Německu, jak o tom mluvil pan poslanec Kalousek, trvat 25 let, i když pravdou je, že do těch 25 let nám už mnoho času nezbývá.
        Pan poslanec a zpravodaj Černý má vážné výhrady k tomu, že ústav jakoby začíná od roku 1948. Musím říct, že je velmi obtížné zavděčit se Sněmovně. Když zde v roce 1999 byl obdobný návrh, tenkrát se to jmenovalo Památník doby nesvobody od roku 1938 až 1989, tak byl odmítnut, samozřejmě jinou Sněmovnou, v jiném složení, právě z těchto důvodů, že zasahoval do doby před rok 1948. Ale samozřejmě pokud na tom bude Sněmovna trvat, rádi souhlasíme ze zapracováním tohoto období do návrhu zákona, protože jsme si stejně tak jako vy vědomi, že některé problémy naší společnosti začaly daleko dříve než v roce 1948.
        Pan poslanec Klas uvedl řadu důvodů pro nutnost změn ve správě a zpracování archivu bývalé Státní bezpečnosti. I to je jeden z cílů, který by měl naplnit Ústav paměti národa.
        Vážené poslankyně, poslanci, myslím si, že mohu za Senát prohlásit, že jsme rádi za každou diskusi, že se nebráníme žádným změnám, že jsem sem nepřišel s přesvědčením, že lepší znění než takové, jaké vám ze Senátu předkládáme, již být nemůže. Budeme rádi, když o tom budeme moci s vámi diskutovat při projednávání v Poslanecké sněmovně. Prosím, abyste nehledali zástupné problémy, abychom si společně uvědomili i ten symbolický a důležitý význam, který by Ústav paměti národa měl mít pro budoucnost. Proto vás žádám o podporu tohoto návrhu a pro to, abychom jej mohli dále s vámi společně projednávat a pochopitelně v případě nutnosti upravovat.
        Děkuji vám.