Pane předsedající, členové vlády, dámy a pánové, zákoník práce je jednou ze zákonných norem, která má za cíl vlastně snižovat disproporční postavení různých skupin, to znamená chrání ty slabší, zaměstnance, proti logicky silnějšímu postavení jejich zaměstnavatelů a nadřízených. Z toho důvodu je zákoník práce vedle odborů a existence odborových organizací vlastně důležitou věcí, která tu nerovnost na trhu práce prostě snižuje. Ona ji neodstraňuje, ona ji pouze snižuje, protože přes byť i přísný zákoník práce, byť přes silné odbory, ten zaměstnavatel má vždycky navrch. A je to logické. Bez těchto pomocných mechanismů by ten zaměstnavatel měl nad tím zaměstnancem právo takřka feudální.
        Samozřejmě žádná norma nemůže být dokonalá, jako není dokonalá lidská společnost, a čím je ten zákon složitější, rozsáhlejší, tím logicky vyvolávají jeho jednotlivé části různé diskuse, a někdy oprávněně, někdy méně oprávněně se poukazuje na některé nedostatky a chyby. To je normální, běžné a od toho je i Poslanecká sněmovna, aby se těmito věcmi zabývala a ty chyby či nedokonalosti se snažila průběžně opravovat. Jestli si někdo myslí, že z nějaké Poslanecké sněmovny na světě či z nějaké vlády vypadne absolutně dokonalý zákon, který nebude nikým rozporován, zpochybňován, byť i částečně, no tak pak prosím, možná jestli taková Poslanecká sněmovna existuje v nebi, ale v lidské společnosti taková Poslanecká sněmovna prostě neexistuje.
        Tudíž z tohoto pohledu je prohlášení ministrů z ODS, že tato norma je špatná a chybná, prohlášení jednoznačně farizejské. Prostě ať ODS řekne na rovinu a přestane neustále svůj pohled na svět zahalovat do jakýchsi líbivých hesel a líbivých obalů, že se snaží vlastně mít lepší zákoník práce, lepší pro ty zaměstnance, než ten, který jaksi platí, ale ať řeknou na rovinu, na čí straně stojí. A je to zase férové.
        ***
        Ať prostě ODS řekne na rovinu, že jí vůbec nejde o rovnoprávné postavení zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, ať řekne na rovinu, že jí vůbec nejde o ochranu spotřebitelů těchto zaměstnanců, pokud jde třeba o oblast zdravotnictví, služeb atd., ale ať řeknou, že jim jde o zájmy manažerů a úzké skupiny lidí, kteří se pohybují na top společnosti. Prostě je to logické, já to nezpochybňuji, myslím si, že každý má právo hájit zájmy určitých skupin, ale toto je jednoznačně neférové.
        S tím v podstatě souvisí i dopad zákoníku práce ve zdravotnictví. Slyšeli jsme, jaké obrovské problémy udělá, slyšeli jsme, co všechno ohrozí. Dámy a pánové, ono je to složitější. Já vám schválně popíši, jak vypadá běžný rytmus lékaře bez takového zákoníku práce v našich nemocnicích. A já jsem ho zažíval mnohokrát. Začínáte třeba v pátek ráno v sedm hodin tím, že začínáte pracovat na svém oddělení, operovat, léčit pacienty, pokračujete - poté co vaši kolegové odpoledne odejdou - přes noc, pokračujete takto celou sobotu, celou neděli, v pondělí v sedm hodin se s kolegy opět sejdete na ranním hlášení a pokračujete do čtyř až pěti hodin odpoledne. Nepřetržitě, třeba jako úplně jediný lékař na jednotce intenzivní péče, jako jediný lékař na lůžkovém ARO, jako jediný lékař na interní či chirurgické ambulanci. Často se v průběhu těchto desítek hodin nejenomže nevyspíte, ale jste pod neustálým stresem a tlakem toho, jak vám přicházejí nemocní, kteří potřebují vaši plnou koncentraci a váš plný výkon. V pátek ho ještě dáte, v sobotu možná, v neděli už nevíte, jak se jmenujete, a v pondělí ráno už nevíte ani kde jste.
        Toto bohužel trvá odnepaměti. Takto sloužili před padesáti lety moji rodiče, takto jsem začínal sloužit před sedmnácti lety já osobně a takto dnes stále slouží většina mých kolegů a přátel. Prostě řidičům kamionů my přikazujeme alespoň bezpečnostní přestávky, protože víme, že pokud by ten řidič jel nonstop, tak se z něho a z kamionu stává smrtící zbraň. Zajímavé je, že u lékařů, kteří v průběhu té doby operují, aplikují velmi nebezpečné léčivé látky a dělají spoustu dalších úkonů, rozhodují v podstatě od pátku od rána do pondělí do večera nepřetržitě o desítkách či stovkách lidí, kteří jim projdou rukama, nám to přijde desítky let jako běžné a přirozené. Já prostě nechci být v pozici pacienta, který tomu lékaři skončí v rukou v neděli odpoledne nebo v neděli večer.
        Mohu vám říci, že většina kolegů se s tím samozřejmě vyrovnává různě. Nechci zabíhat do úplných detailů, ale není to nikdy normální. Měl jsem například jednu starší kolegyni, bylo to tedy na ní bohužel i vidět, která to řešila tím, že v pátek odpoledne se do svého lékařského pokoje vracela se dvěma plnými taškami potravin a v průběhu celé služby něco konzumovala, aby to psychicky vydržela. Někdo jiný si potají otevře láhev, někdo jiný to řeší řekněme různými paralelními vztahy na pracovišti, někdo se s tím vypořádává jinak, ale ani jedno není věc správná, žádoucí a hlavně dobrá jak pro zdravotníky a pro jejich rodiny, tak pro jejich pacienty.
        Toto prostě tolerujeme. To nechceme vidět. My si alespoň uvědomujeme, že je to špatně a že se musí s tímto patologickým stavem něco začít dělat, a ne to řešit takzvaně postaročesku. Šlo to před čtyřiceti lety, jde to dnes, půjde to třeba i za čtyřicet let. Neohlížíme se na to, jestli to má nějaký dopad třeba na výsledek léčby pacienta, nebo nemá. Já si nedovolím spekulovat o tom, kolik desítek, nebo možná stovek lidí, nebo dnes možná už tisíců nebo statisíců lidí na tento režim za posledních šedesát let doplatilo. A my se prostě tváříme, že je to tak dobře, že to tak bylo vždy. Ale já přeji těm, kteří to tolerují, kteří to dokonce považují za správné a žádoucí, aby se tomu lékaři dostali do ruky v sobotu ve čtyři hodiny ráno, nebo dokonce v neděli ve čtyři nebo v pět hodin ráno.
        Dámy a pánové, protože já takových služeb odsloužil desítky nebo možná stovky za svoji kariéru, tak dobře vím, o čem mluvím, na rozdíl od drtivé většiny těch teoretiků, kteří teoretizují o tom, že zákoník práce je špatně a že tato norma je naprosto správná. Jeden z prvních mých počinů jako ministra byl, že jsem si pozval alespoň ředitele přímo řízených organizací a řekl jsem jim: Páni ředitelé, toto je nepřijatelné, toto poškozuje a přímo ohrožuje stovky a tisíce pacientů, likviduje zdraví a životy stovek lékařů a jejich rodin. Musíte začít přemýšlet a pracovat na změně organizace práce. - A že to jde, vidíme v řadě zemí, které se s tím více či méně dokázaly vyrovnat. Není to jednoduché, provoz zdravotnických zařízení je skutečně specifický, není na to jednoduchý recept, který vyřeší internu v Motole stejně jako záchrannou službu ve Stodě. Každé zařízení musí hledat svůj specifický recept, jak naplnit ustanovení zákoníku práce. Ale proč by to ti ředitelé dělali? Je to práce, přemýšlení bolí. Oni by tam třeba museli sedět přesčas, soboty, neděle, diskutovat, počítat.
        Já jsem si sám svého času počítal model jedné interní kliniky v Praze, jak splnit tento potenciálně nový zákoník práce se stávajícím počtem zaměstnanců.
        (Z vládní lavice se ozvala rána.)
        Nevím, jestli někdo za mnou prásknul pytlík. (Oživení v sále, smích.) Že už je to tak daleko, že po sobě střílíme?
        Sám jsem se snažil to počítat. Dá to práci, trvalo mi několik hodin, než jsem tu metodiku vymyslel, ale dá se to vymyslet. Dokonce pak zjistíte, že by provoz v nemocnicích fungoval možná lépe než dnes při tradiční nesmyslné organizaci práce, která tam vládne po staletí, protože tak to bylo za císařovny Marie Terezie, tak to bylo za císaře Josefa, tak to bylo za tatíčka Masaryka a tak je to i dnes. Chce to práci, chce to dobrou vůli. Bohužel chuť se do toho pustit a problém vyřešit a chuť diskutovat, najít řešení a domluvit se třeba s lékaři je nulová. V této zemi chce každý jen nařizovat, každý chce jen velet, prostě bude to tak a tak, a s nikým se nediskutuje. To není možné v situaci, kdy se zavádí takováto nová norma, která musí a má ambici změnit organizaci práce ve zdravotnických zařízeních, protože bez tohoto tlaku si jen všichni někde v restauraci nad pivem zanaříkají, jak je to strašné, rozejdou se domů, a takto strašné to bude i za deset let.
        Zákoník práce vytváří alespoň tlak. Já v tomto nejsem snílek, abych si myslel, že od 1. ledna budou všechny zdravotnické provozy dokonale vyřešeny. Nebudou. Jak jsem říkal, je to problém, který trvá desítky let, a budeme rádi, když se s ním vyrovnáme za několik příštích let. Prostě snahou. Někde to půjde rychle, na některém oddělení, v některé nemocnici to zvládnou třeba do března, jinde se s tím budou potýkat ještě za rok, ale musí mít snahu se s tím potýkat. Bez platnosti a tlaku toho zákoníku práce se nestane nic.
        Opět jsme v Čechách, a tady se vše bere postaročesku. Problém se odloží, údajně s tím, aby se získal čas na jeho řešení, pak všichni, vyčerpáni tlakem a snahou o odložení problému, jdou odpočívat, aby zjistili, že proodpočívali celou dobu, kterou odkladem získali, aby se pak minutu před dvanáctou vzpamatovali a spustili nové bědování a nový nářek, že problém je příliš složitý a že je opět potřebný jeho odklad. Takto postaročesku ty věci vyřešit nejdou.
        ***
        Prostě řekněme si to, že naše přirozená nechuť cokoliv měnit někde může být příjemná, zachovává třeba historická jádra měst, ale v těchto věcech je kontraproduktivní a dokonce nebezpečná.
        Bohužel ODS jde cestou tzv. nejmenšího odporu. Je nezajímá, že změnu zákoníku práce si přejí lékařské odbory a drtivá většina lékařů, protože cítí, že stav je neúnosný, že to likviduje jejich rodiny, je samé, že to poškozuje jejich pacienty. Chtějí to i ostatní zdravotnické odbory. Nezajímá je to, že to je ochrana spotřebitele, stejně jak jsem říkal, jako nařízení, aby řidič kamionu musel mít přestávky. To jim je prostě jedno. Ale proč by nevyhověli nářku 160 ředitelů nemocnic, pro které to znamená komplikaci, problém? Oni budou muset zůstat třeba teď přes svátky v práci a vyjednávat s primáři a lékaři, jak na to. Prostě, tak proč bychom jim kazili svátky, tak jim radši vyjdeme. A teď jsme u té filozofie. Prostě, ať ODS říká, že ona hájí 160 ředitelů a jejich neschopnost a lenost a nechuť cokoliv měnit a že je nezajímá 15 tisíc doktorů a jejich stovky tisíc pacientů a výsledky. A dámy a pánové, není to tak neřešitelné. V drtivé většině oddělení je to řešitelné, jak jsem říkal, změnou organizace práce. Pokud by někdo nevěděl, já jsem ochoten těm ředitelům dávat konzultace. Jako ministr jsem tak činil.
        Současně skutečně se může najít i situace, kde to jde obtížně, ale prosím nezapomínejte, že lékaři a příjem lékaře je ze 40 % tvořen pouze tarifním platem, tím základním platem za jejich základní profesi. Šedesát procent si vydělají z těch služeb a v tomto jsou lékaři v obrovském dilematu. Na jednu stranu vědí, že ty služby jsou příšerné a že je likvidují, na druhou stranu vědí, že bez takového objemu služeb padnou na plat 22 tisíc hrubého. Z toho samozřejmě má každý z nich strach. Takže pokud ředitel to myslí férově a seriózně, tak se s nimi může sejít, zagarantuje jim příjmy a řekne, vážení kolegové, najděte řešení, a oni ho najdou. Najednou budete vidět, že ve službě nemusí být najednou čtyři nebo pět lékařů, ale že tam budou stačit třeba dva. Najednou se zjistí, že spousta věcí jde řešit příslužbou z telefonu doma, co doteď nešlo, a nešlo to proto, že ti lékaři samozřejmě si tím dokompenzovávali své mizerné tarifní platy. A ten ředitel, který problému nerozumí, tak samozřejmě vždycky kapituluje, když já za ním přijdu jako primář a řeknu mu, pane řediteli, pokud já tady nebudu mít pana doktora XY na chirurgii, tak vám budou umírat pacienti a vy si to pak nezodpovíte. Ten ředitel samozřejmě kapituluje, takže místo třeba nutných dvou či jednoho lékaře stálé služby jich tam má nakonec pět, protože oni tak chtějí, protože bez toho si ty peníze nevydělají. To je strašná schizofrenie, strašná volba, kterou trpíme už desítky let. Čili dobrou komunikací a dobrou domluvou s tím lékařským personálem a změnou organizace práce jde vyřešit nějakých osmdesát devadesát procent všech problémů, včetně problému chirurgií, ARO, centrálních příjmů, všeho - dokonce i záchranné služby, o kterých se tady říkalo, že jsou neřešitelné, jsou řešitelné. Prostě v řadě krajů a okresů už to tak řeší. Existuje setkávací systém, tzv. randez-vous systém, kdy na celý okres může místo čtyř lékařů záchranné služby sloužit např. jeden, při dobré organizaci práce, při dobrém technickém vybavení je to zvládnutelné. Ale oni to nechtějí řešit. Další věc je samozřejmě snažit se zapojit i lékaře externisty např. do záchranných služeb, lékaře místních nemocnic ARO. Ti prostě rádi nějakou službu, jednu dvě, i pro rozšíření své odborné erudice jaksi odslouží. A takhle můžeme pokračovat dál. Prostě kde je dobrá vůle a snaha, tam se to vyřeší.
        A skutečně může nastat i technicky taková situace, kde prostě přes dobrou vůli, změnu organizace práce to vyřešit nejde. Pak je opět možné sáhnout k osvědčenému receptu, který je ve světě používán a za který se mi posmívala i jedna česká televize, to je použít něco, čemu se říká prostě švarcsystém. Je to tam, kde skutečně objektivně nemohou sehnat jiný personál, nemohou to vyřešit organizací práce a ten lékař třeba pracuje pro dvě záchranky najednou nebo pracuje pro ARO a současně odslouží něco na záchrance. Tak to funguje, prosím vás, prakticky v celém zdravotnictví Spojených států amerických, na tomto principu prostě obchodního vztahu mezi lékařem a daným zdravotnickým zařízením. Já to nechci zavádět v České republice jako normu nebo jako standardní věc, ale v situaci, kdy mně selžou standardní mechanismy, tak to můžu použít a třeba takto bude fungovat pět nebo deset procent nějakých marginálních zařízení. Musím vás informovat, že už mnohé takto fungují dnes. A je celkem běžné, že třeba lékař kvalifikace ARO má obchodní smlouvu třeba se třemi čtyřmi zdravotnickými zařízeními, třeba i jednou záchrankou a chodí k nim pracovat jako samostatný podnikatel. Čili i tato metoda je využitelná.
        Čili, dámy a pánové, prosím vás v zájmu ochrany pacientů a v zájmu životů a zdraví zdravotníků, prostě neřešme to postaročesku odsouváním problému, problém se sám nevyřeší, překvapivě, tak se ho snažme vyřešit my aktivně. Díky.