Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi stručně reagovat již na několikerou kritiku na margo naší evropské politiky, nebo evropské politiky této vlády. Několikrát tu zaznělo, že cílem této vlády má být kormidlovat tento stát na okraj evropského vývoje, nebo dokonce tu vícekrát zaznělo, jak z úst poslance Hamáčka, tak poslance Zaorálka, že bychom měli přihlédnout k osobním prioritám kancléřky Merkelové a záměrům německého předsednictví.
        Já chci na úvod jasně říci, že program této vlády vychází z českých národních zájmů a záměrů v integrované Evropě, nikoliv na základě toho, co si přeje německá spolková vláda, nebo dokonce osobně kancléřka Merkelová, jakkoli se samozřejmě chystáme na velice živý a konstruktivní dialog, v prvé řadě už příští týden, během její páteční návštěvy.
        ***
        K těm věcným výhradám chci uvést dva body. Za prvé - příprava České republiky na předsednictví v roce 2009. Ten text v programovém prohlášení této vlády patří k jedněm z nejpodrobnějších v celém tom obsahovém dokumentu a mohu potvrdit, když jsme v polovině prosince diskutovali s Lubošem Zaorálkem, panem poslancem Hamáčkem o jiné vládní konstelaci, tak byl na stole úplně stejný text předložený ODS a ČSSD ho ani v jednom zásadním punktu nezpochybňovala.
        Proč to říkám. Koneckonců to české předsednictví v roce 2009 je věcí, kde by Česká republika měla postupovat v určitém základním konsensu, a to, co se tu dneska odehrává, není nic jiného než klasické rétorické, politické cvičení, které nemá nic společného s věcným obsahem, protože ty priority, jak jsou definovány při dnešní znalosti věcí, jsou asi maximum, co kdokoli v České republice může učinit.
        A pokud jde o postoj k institucionální reformě neboli k tomu ústavnímu procesu, tak si myslím, že nedává žádný smysl dnes, v lednu 2007, anticipovat, kam přesně ten ústavní proces zamíří. Jsme na začátku vážné debaty po dvouletém období, které se nazývalo reflexí, ale příliš zajímavých názorů v něm nezaznělo. Snad možná s výjimkou jednoho, úplně v nedávné době článek z pera někdejšího německého prezidenta a - zdůrazňuji - také ústavního soudce Romana Herzoga, který velice vážným a hlubokým způsobem kritizoval některé prvky toho ústavního dokumentu, tak jak byl položen na stůl.
        Ta ústava byla odmítnuta ve Francii a v Holandsku a my neočekáváme, že cestou vpřed je pokračování toho textu v nezměněné podobě, jak je, dříve než se nějakým způsobem jasně vyjádří Francie a Holandsko. A najděte mi dneska jediného francouzského nebo holandského politika, který by se odvážil prosazovat ratifikaci tohoto dokumentu v nezměněném znění.
        Čili cesta kupředu může být vydlážděna jenom na základě konsensu, přičemž Česká republika by měla podle mého hlubokého přesvědčení hájit postupy, které Evropu nebudou rozdělovat, nýbrž sjednocovat, které udrží vnitřní rovnováhu v rámci Evropy tak, aby součástí celého procesu bylo jak jižní, tak to severní křídlo unijních zemí. To znamená jak Británie a Polsko na jedné straně, tak Francie a Německo na straně druhé. A cokoliv více k tomu v této chvíli říkat by bylo jenom pošetilé a nedává žádný velký smysl. Rozhodně nevidíme ambici v tom, že bychom se měli řídit zájmy jedné partikulární členské země s výjimkou té země, kterou máme zastupovat my, a to je Česká republika.
        Děkuji.