Děkuji. Vážený pane ministře, děkuji za vaši odpověď, ale musím na vaše slova opět reagovat. Ve své odpovědi uvádíte - cituji - že regionální orientace některých vysokých škol nemá být dehonestující nálepkou. Konec citace. Ale Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy neustále posiluje kritéria, která upřednostňují velké vysoké školy v tradičních centrech, přičemž v současné době se vážně diskutuje o spojení některých velkých vysokých škol, jako ČVUT a Vysoká škola chemicko-technologická, obě ostravské univerzity atd., s cílem dosáhnout na výzkumnou nálepku, a tedy i větší objem peněz. To vše směřuje k tomu, že ministerstvo bude muset vyvinout systém, který dokáže zajistit, jak hodnotit tyto vysoké školy, které nebudou tzv. výzkumnými univerzitami v jejich postdiverzifikované činnosti. Toto zde zcela chybí a ministerstvo pouze neustále akcentuje ty hodnoticí ukazatele, které vedou školy k marnému souboji o post výzkumné univerzity, aniž by někdo relevantní řekl, po splnění jakých kritérií tedy bude tento status udělen. Dochází tak k mrhání veřejnými zdroji, neboť jak postupují všechny vysoké veřejné školy? Urputně se snaží akcelerovat vědecký výkon, investují všechny prostředky do toho, aby navyšovaly zisk bodů v rejstříku informací o výsledcích vědy a výzkumu, což mnohdy vede k absurditám toho typu, že přestávají existovat skripta a všechna potenciální skripta jsou najednou tzv. odbornou monografií, protože za ni jsou tolik žádané body přepočitatelné na peníze. Podobných zoufalých absurdit nastává v těchto měsících mnoho.
        Současně Ministerstvo školství zveřejnilo záměr financování vysokých škol na rok 2012 a následující, ve kterém opět akcentuje de facto zejména vědecké ukazatele, a tím dehonestuje další tradiční role univerzit jako něco, co negeneruje peníze.
        Tyto dostihy mezi vysokými školami o post výzkumné vysoké školy samozřejmě nahrávají trendům směřujícím například právě ke slučování ČVUT s Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze. O ostravských univerzitách jsme také hovořila. To je jistě pochopitelné a snad i žádoucí. Nicméně takto vzniklé maxiuniverzity budou ve stávajícím ekonomickém systému schopné převálcovat prakticky kohokoliv z ostatních veřejných vysokých škol. Jenže jaký bude důsledek, pokud tento systém nebude modifikován? Na maxiškolách budou díky tomu možná koncentrovány takové objemy finančních prostředků, které pak budou zoufale chybět na oněch postdiverzifikovaných veřejných vysokých školách v regionech.
        Pan premiér hovoří o tom, že výzkumných škol má být jen pět, takže drtivá většina škol tohoto statusu nedosáhne. Je třeba koncentrovat síly pro dosažení excelence ve vědě, to jistě, ale budou potom učící školy schopny naplňovat úspěšně své poslání, které pan ministr tak krásně popsal? Nebudou právě naopak ekonomicky dehonestovány? Budou jejich absolventi, ať již jde o bakaláře či magistry, konkurenceschopní s bakaláři a magistry z výzkumných univerzit a také v rámci Evropské unie? Bakalářský a magisterský titul je přece jen jeden. Nelze tedy říci, že bakalář z výzkumné univerzity je lepší než ten z jinak vynikající univerzity, tzv. učící. Oba jsou určeni alespoň z 50 % do praxe. Zbudou vůbec nějaké peníze na tyto ostatní školy?
        Na řadě těchto škol, které budou mít status učící školy, je realizována celá řada unikátních studijních oborů. Ty obory zaniknou na úbytě, nebo budou nuceně přenechány bohatým výzkumným školám. Jak má být posuzována kvalita tzv. učících univerzit? Zatím jsou to jen slova, která nemají obsah. Právě proto jsou i nadále školy hnány do marného boje o status výzkumné školy, protože jim nic jiného nezbývá, protože cokoliv jiného je právě dehonestující.
        Ano, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy přichází s nápady, v nichž tyto školy hodnotí např. jejich absolventi, ale to jsou někdy nápady hodny spíše science fiction literatury. Lepší jsou jistě hodnoticí nástroje v podobě informace o tom, jaká je zaměstnanost absolventů té které školy. Ale i zde se může jednat o ne zcela objektivní kritérium zatížené regionální situací na trhu práce, a tak bychom mohli pokračovat dále.
        Na místě jsou tedy následující otázky. Je kvantita sofistikovaných výzkumných výsledků vysokých škol vždy zárukou toho, že tato škola má kvalitní výuku? Má taková škola vůbec čas věnovat se výukovým činnostem? ***
        Co se stane s Akademií věd České republiky po diverzifikaci veřejných vysokých škol na výzkumné a učící? Do toho vstupuje otázka soukromých vysokých škol. Ty jsou dnes paradoxně ve zvýhodněném ekonomickém postavení, byť se často mluví o tom, že nejsou zcela kvalitní. Je správné, když veřejná vysoká škola má již nyní potíže udržet kvalitní pedagogy, aby jim neodcházeli na soukromé školy? Nový systém garancí oborů nastolený Akreditační komisí Ministerstva školství tomu nezabránil. Naopak se v době ekonomických škrtů obrátil proti veřejným vysokým školám. To uznává i sama Akreditační komise.
        Je proto vysoce žádoucí a je nutno na Ministerstvo školství intenzivně apelovat, aby se začalo zcela vážně zabývat tím, jak má být zajištěna ona důstojná budoucnost menších i větších tzv. učících vysokých škol, z nichž mnohé vůbec nejsou regionální. Je třeba hledat multikriteriální způsob hodnocení těchto škol, který je zatím v plenkách. Pane ministře, já vám k tomu přeji hodně úspěchů.