Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, máme-li dnes jednat o aktuálním a politicky neobhajitelném výkonu funkcí ústavního činitele v případě ministra obrany Alexandra Vondry, měli bychom o jeho aféře, či aférách, jednat beze vší zaujatosti vůči jeho osobě. Jsem přesvědčen, že by bylo hrubou chybou Sněmovny, pokud by jednání mělo sklouznout do roviny osobních invektiv a emocionálních výlevů. Jediné, co podle mého názoru posune republiku a její politické reprezentace kupředu, je totiž objektivní posouzení podstaty a povahy vážných podezření, která padají na hlavu ministra obrany.
        K věcnému jednání zde přitom určitý předpoklad je. Jen málokdy se v minulých sporech vládních koalic a stran opozice o konkrétní osoby a jejich korupční potenciál v minulosti stávalo, že na potřebě odstoupení zkompromitovaného ministra se shodovali čelní představitelé převážné většiny stran napříč politickým spektrem.
        Nikdo by však neměl propadnout pokušení, že zde dnes z Alexandra Vondry udělá zástupného obětního beránka či vděčný hromosvod veřejné nespokojenosti s korupcí, rozkrádáním či rozhazováním stamilionů a miliard korun daňových poplatníků. Je nezbytné kvalifikovaně posoudit jeho odpovědnost politickou a také jeho odpovědnost manažera, který dosazuje, řídí a kontroluje práci těch, kdo podle všech dosud dostupných údajů fatálně selhali a dopustili, že státní rozpočet zaplatil za zakázku na běžné služby desítky a stovky miliard navíc, které mohly volně odtéci na podivné účty a vylepšit životní úroveň podnikatelů, kteří neprošli řádným výběrovým řízením.
        V této souvislosti považuji za nezbytné kauzu Alexandra Vondry a na konto evropského předsednictví České republiky podivně vyplacené a po nejrůznějších účtech, včetně daňových rájů, putující prostředky ze státního rozpočtu zasadit do podstatných souvislostí. Spolu s tím je také nutné do patřičných souvislostí zasadit i postup premiéra, ministra zahraničí a ministra financí, kteří tak či onak se osobně do této aféry vložili. Je nutné si klást i otázku, kdo a proč kontroloval původně nejen tyto, ale všechny výdaje spojené s předsednictvím a neshledal přitom žádné pochybení.
        Do budoucna by nemělo být obvyklé, že na korupci, daňové úniky, rozkrádání státních prostředků a finanční toky budící podezření z praní špinavých peněz musí českou policii a českou vládu upozorňovat až kvalifikovaně jednající policie a úřady našich sousedů.
        Věřím, že zde dnes není nikdo, kdo by nepamatoval, jak předseda nově nastupující vlády Petr Nečas se loni rozcházel s kmotry vlastní strany a poté vyhlásil, že současná vláda chce být a bude vládou boje proti korupci. Média to tehdy nadšeně opakovala a vydávala nového premiéra za čistý protiklad špinavé politiky jeho předchůdce v čele strany a vlády. Mnozí slova nového premiéra brali jako poctivý závazek a naslouchali jim s nadějí, protože těch, kdo nesouhlasí s korupcí a zneužíváním veřejné moci, s plýtváním a rozkrádáním státních peněz je v této zemi stále ještě dost.
        Petr Nečas se do té nové pozice vžil natolik, že se jednoznačně gesty, výroky a chováním navenek odděloval od Mirka Topolánka jako od zkorumpované figury podléhající lobbistickým mafiím ovládajícím regionální organizace Občanské demokratické strany. Pokud tehdy velká slova nastupujícího premiéra budila ironický úsměv, pak jen u zasvěcených - jednak proto, že nebyl první, kdo s podobnými protikorupčními prohlášeními nastupoval do čela kabinetu, především ale proto, že premiérova mediálně proklamovaná čistota a nenamočenost do předchozí vládní špíny byla pro zasvěcené už tehdy mediálním žvástem. Ti, kdo znají zákulisí takzvané velké politiky, už při ustavování vlády nevěřili, že se Petru Nečasovi podaří po dvaceti letech pobytu mezi kmotry přetrhat své vztahy a svou osobní závislost na těchto mechanismech a vylézt z bažiny bez poskvrny.
        Byla náhoda, že při sestavování vlády sáhl nový premiér nejen po jednom, ale hned po několika lidech, kteří do pár měsíců zatížili jeho vládu a celou vládní koalici podezřením, že boj proti korupci, mafiím a klientelismu nejen že není její prioritou, ale že naopak jde o sestavu, která straní mafiím a která chce aféry zametat pod koberec, stejně jako to dělala vláda Mirka Topolánka v aféře Čunek? ***
        Ne, premiér Nečas zjevně neměl na vybranou, když pod diktátem stranických sekretariátů sáhl při tvorbě vlády po místopředsedech Občanské demokratické strany Alexandru Vondrovi a Pavlu Drobilovi a po čelných funkcionářích TOP 09 Miroslavu Kalouskovi a Karlu Schwarzenbergovi. Když je ale vzal do své vlády, nemohl nepočítat s tím, že oni budou volit své lidi stejně a že se tak do vysokých funkcí dostanou podezřelý bývalý ministr obrany Barták a další profláknuté figury.
        Ještě když propukla aféra na Ministerstvu životního prostředí, mohl a měl premiér zachránit pošramocenou pověst své vlády tím, že by se do vyšetření korupční kauzy jasně oddělil od všech, na koho padlo podezření. Namísto toho podpořil Pavla Drobila. A právě jeho postoj umožňuje dodnes, aby v prostředí moci a zákulisí se dostávalo přízně a podpory ne tomu, kdo na korupční praxi poukázal, ale těm, kdo jsou podezřelí z klientelismu a zneužívají veřejných funkcí a úředního postavení.
        Když do funkce ministra obrany premiér Nečas jmenoval Alexandra Vondru, jako jeho kolega z Topolánkovy vlády vědět měl a mohl, že si zadělává na velký problém. Ne, v době Topolánkovy vlády ještě nikdo ze znalých neupozornil na stamiliony podivně tekoucí do zakázek firmy ProMoPro. Bylo to ale přece právě ve společné vládě Alexandra Vondry, Mirka Topolánka a Petra Nečase, kdy se přímo ve vládě mezi ministry odehrál lobbing ministra Vondry ve prospěch konkrétního člověka a konkrétní firmy za mnohamiliardový nákup obrněných transportérů Pandur. O těch už dnes veřejně experti mluví jako o nadbytečném a extrémně drahém nákupu. Co vedlo premiéra k tomu, že právě Alexandra Vondru jmenoval ministrem obrany? Mohl přece předpokládat, že to někdy v budoucnu praskne. Možná nečekal, že to praskne tak brzy. To ale není ani omluva a v žádném případě to není osvědčení o seriózním uvažování premiéra Nečase.
        Už 4. září roku 2010 zveřejnily Lidové noviny přiznání Miroslava Kalouska. Saša Vondra byl nejaktivnější člen vlády, který nejvíc prosazoval, abychom učinili se Steyrem a General Dynamic dohodu. Nejvíc s námi se všemi hovořil a naléhal na to, abychom to udělali kvůli dobrým vztahům s firmou General Dynamic. Média také zveřejnila, že jeden obrněný transportér Pandur přišel český stát v porovnání s jinými zákazníky extrémně draho, na 134 milionů, údajně kvůli požadavku, aby byly schopné plavby. Tyto předražené transportéry následně nebylo prý možné vyslat do války Spojených států a Severoatlantické aliance v Afghánistánu bez nákladných dalších úprav, včetně dodatečného pancéřování, se kterým plavbyschopnost ztratily.
        Miroslav Kalousek, kterému snad Alexandr Vondra na obraně začal šlapat na kuří oka a ohrožovat jeho lidi a zájmy, neklamal. Naopak. Vondrovu špatnou paměť v té věci musel osvěžit dokonce i expremiér Topolánek. Nemíním spekulovat, kdo všechno dojil Ministerstvo obrany a hrál lobbistické a korupční hry kolem tučných armádních zakázek, ve kterých nešlo ani tak o potřeby obrany, ale v první řadě o to, aby byly desítky miliard utraceny a byly utraceny bez výběrových řízení nebo za podivných okolností ve prospěch těch správných firem.
        Nejsem ochoten věřit ani pohádkám o dvouletém spánku a náhlém probuzení bývalého velvyslance Spojených států, který nařkl z pokusu o korupci bývalého ministra obrany, reprezentanta Občanské demokratické strany Bartáka. Alexandr Vondra nyní obviňuje předchozí ministry obrany a nepřímo i někdejšího ekonomického náměstka na obraně a nynějšího ministra financí Miroslava Kalouska, který měl silné postavení ve straně lidovců a nadstandardní vztahy s některými českými zbrojaři, z toho, že svou politikou připravili české občany jen za posledních deset let o miliardy korun. Podle Vondrových náznaků nynější ministr financí nese minimálně významnou politickou odpovědnost za to, že stát nakupoval materiál pro armádu přes Kalouskovy blízké prostředníky typu zbrojíře Hávy extrémně draho a bez nároku na potřebnou kvalitu.
        Mohl a měl nynější ministr financí Kalousek v uplynulých dvaceti letech ovlivnit neuvěřitelné plýtvání a podezřelé výběry zakázek i nákladné zprostředkování mnohamiliardových nákupů výzbroje, munice a služeb armády? A věděl premiér Nečas, že jmenování Miroslava Kalouska ministrem financí zakládá na to, že v kontextu s jeho starým fungováním na Ministerstvu obrany, výkonem funkce ministra financí v předchozí exekutivě mohou padat kostlivci ze skříní? Mohl očekávat, že padne otázka minimálně mimořádné politické odpovědnosti a spolu s ní otázka základní manažerské kompetentnosti a ekonomické odbornosti Miroslava Kalouska ve vazbě na armádní výdaje a jeho spojení s některými kruhy či osobami z okruhu dodavatelů?
        Jsme nesporně svědky zájmové války reprezentované na jedné straně Alexandrem Vondrou, možná i jeho příznivci ze Spojených států, a Miroslavem Kalouskem a jeho lidmi. Alexandr Vondra rozhodně není neposkvrněná panna. Dobře ví, jak si lidovci propachtovávali funkci ministrů obrany a dalších úředníků a jak zločinně, nehospodárně a nekvalifikovaně zacházeli s armádou a prostředky státního rozpočtu vydávanými na armádu. Nutno se ptát, proč Alexandr Vondra mlčel v době, kdy jako funkcionář koaliční Občanské demokratické strany, ale i spoluodpovědný člen vlády věděl, anebo vědět měl, co se v resortu obrany děje a že zde tečou miliardy a desítky miliard bez výběrových řízení a bez protikorupční kontroly.
        Podobně jako u pandurů, ani v případě aféry kolem zakázek a toku peněz přes ProMoPro Alexandr Vondra zprvu nic nevěděl. Svůj boj proti těm, co demokraticky a jménem veřejnosti oprávněně kladli otázky po jeho osobní odpovědnosti a dožadovali se jménem veřejnosti informací, vedl ostudným způsobem. Pokusy ministra obrany zapírat nos mezi očima, odvádět pozornost a svým způsobem klamat veřejnost, odpírat veřejnosti informace znechutily nejen občanskou veřejnost a parlamentní opozici. Jeho postoje a vystupování vedly i k málo obvyklé situaci, kdy se jeho omluvy a vyvození politické odpovědnosti, jeho okamžitého odchodu z vlády začali dožadovat i koaliční partneři. V těch nepoctivých hrách na ublíženého a pronásledovaného, zcela nevinného a nic nevědoucího, kterého Alexandr Vondra hraje s demokratickou veřejností, s parlamentem i premiérem, není zarážející, že jej hraje.
        Co zaráží na aféře Alexandr Vondra, je postoj samotného premiéra a postoj ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Po aféře Drobil podruhé se premiér Nečas zastává svého člověka, který je podezřelý z vážného poškození zájmů státu. Aféra pandury a aféra ProMoPro s následnými nedůstojnými tanci Alexandra Vondry zcela stačí na to, aby vláda v očích občanské veřejnosti propadla a Česká republika v očích Evropy a světa nabývala pověsti země, ve které ti, kdo vládnou, nemají ani odborné kvality, ani demokratické chování. ***
        Měli jsme být vnímavější při první varovné výstraze, kdy se Alexandr Vondra při podivné zakázce "malá domů" a podvodné výrobě údajného artefaktu mnoha evropských výtvarníků chystal navzdory zjištění podvodu vyplatit miliony za výrobu konstrukce tzv. Entropy. Byl to tehdejší premiér MirekTopolánek, podle současného premiéra Nečase podléhající kmotrům, a byla to vláda a koalice Občanské demokratické strany, kdo zbagatelizovali a přikryli tehdy Vondrovu aférku Entropa.
        Snad ještě jeden kontext. Za expremiéra Topolánka v aféře lidoveckého předsedy Čunka radil, jak z bryndy ven, a dokonce policii vlastními miliony a detektivní společnosti suploval až k osvobozujícímu výroku tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Schwarzenbergem placení lidé dospěli ke zjištění, že jednání lidoveckého předsedy není prý trestné, a samotný Karel Schwarzenberg veřejně v tisku prohlásil, že v Čechách vlastně podvádí každý. Ne, nejsem nijak překvapen, že i v aféře ProMoPro se hlavní podezřelý schází s Karlem Schwarzenbergem a nechá si radit, jak ohnout demokratickou kulturu parlamentní diskuse a kontroly a jak mazanými výmluvami umožnit koaličním partnerům, aby jej nechali ve funkci.
        Nelze se pak divit, že někteří lidí už zcela nepokrytě mluví o prohnilosti pelechu pravdy a lásky i o neuvěřitelné aroganci, přetvářce a pokrytectví mnohých tzv. pravdoláskařů. Alexandr Vondra je ovšem takový, jaký byl vždycky, a premiér Nečas si jej s tím vědomím do vlády bral. Stejně tak si se znalostí všech souvislostí do vlády vzal i jeho soka, či dnes už možná úhlavního nepřítele Miroslava Kalouska. A tak se ani moc nedivím, že v příloze jednoho z česky vycházejících deníků někdejší ministr Klausovy vlády, velvyslanec České republiky v Rakousku a Německu a nestranický kandidát za Občanskou demokratickou stranu do Senátu spisovatel Jiří Gruša spatřuje v premiérovi současné české vlády trpaslíka. Vysloužilý politik žijící v Německu jistě není natolik odtržený od života, aby nevěděl, že předseda ODS a vlády Petr Nečas se vyznačuje velkým fyzickým vzrůstem. Čím to, že Gruša necítí ani za mák loajality k Občanské demokratické straně, které dřív vypomáhal, a ke státu, který reprezentoval? Čím to, i při vědomí faktu, že nynější vládě věří sotva pětina občanů, že Gruša projevuje takový despekt právě k současnému českému premiérovi, že ho srovnává se zahradním trpaslíkem ve své zahradě? Ale upřímně vzato při bližším pohledu, proč by tomu mělo být jinak? Byl to a je přece právě předseda ODS a vlády Petr Nečas, kdo zesměšnil a stále více zpochybňuje sám sebe prohlašováním, že vede vládu rozpočtové odpovědnosti a boje s korupcí. Je ale možné mluvit o odpovědnosti, když místo racionálních řešení a podpory ekonomického růstu vláda škrtá veřejné výdaje v sociální sféře, ve školství, v kultuře a snižuje těm dole platy? A jaký boj s korupcí? Předseda vlády nemusel snad zpočátku nic vědět o povaze a zákulisí obchodní strany Radka Johna a Víta Bárty, i když někteří členové a funkcionáři Věcí veřejných se rekrutovali z řad ODS. Ale rozhodně dobře věděl, koho si bere do vlády z Občanské demokratické strany. Posměch a pochyby o svých politických a lidských kvalitách a nedůvěru většiny občanů České republiky si proto vydobyl plným právem.
        Ne, nechci či nehodlám snímat hříchy z Alexandra Vondry, jenom tvrdím, že kabinet, na jehož vývěsním štítu se skví kauzy Drobil a Vondra, ztratil jakoukoli legitimitu. Od doby, co jistý Michálek pořídil nahrávku Drobilovy tučné nabídky, a poté, co se rakouská policie dopátrala 135 mil. korun při sledování podezřelých toků peněz z Vondrovy aféry ProMoPro, česká policie, státní zastupitelství a justice měly efektivně konat. Premiér ale vyjádřil oběma podezřelým svou podporu a justici, alespoň podle slov Kristýny Kočí, má v rukou Občanská demokratická strana. Ta Občanská demokratická strana, jejíž neuvěřitelně arogantní poslanec Marek Benda se nechal slyšet, že prý tu dlouho procházely protesty lidí proti vládě a bude se to muset změnit.
        Ano, změna je opravdu nutná, ovšem jiná, než si představuje poslanec Benda a jeho soukmenovci. Základním postojem prokorupční koalice Občanské demokratické strany, TOP 09 a Věcí veřejných je totiž vstřícnost ke kmotrům a sponzorům a neuvěřitelná tvrdost k řadovým občanům. Nelze se tedy divit, že pro většinu našich spoluobčanů jsou chystané vládní reformy naprosto nepřijatelné. Proto plně podporuji oprávněné protesty odborových organizací, občanských hnutí a každý účinný ústavní odpor proti nelegitimně a protiústavně jednající vládě současné prokorupční koalice. A také si myslím, že se nekonečně nedá nadávat na chyby minulosti a že je třeba více hledět na to, aby jich v současnosti a v budoucnu bylo co nejméně.
        Děkuji za pozornost.