Děkuji za slovo, pane předsedající. Zaznělo tady mnoho slov o tom, jakým způsobem mají fungovat rodiče, jak selhává rodina, jak by řešením bylo přijetí této novely zákona. Já jsem přesvědčena, že to není správná cesta. Jsem přesvědčena o tom, že vlastně každá situace, kdy musí vztahy v rodině mezi rodiči a dětmi řešit soud, zasahovat do nich stát, je selhání rodičů. A pokud tady bylo řečeno, že střídavá péče je možná za předpokladu, že rodiče budou kooperovat, za předpokladu, že rodiče se dohodnou, tak jsme přesvědčena o tom, že toto ti rodiče mají udělat, aniž by do toho zasahoval soud a aniž by vlastně své děti těmto experimentům vystavovali.
        Střídavá péče. Já vím, že je na to mnoho rozdílných názorů, vím, že jsou zastánci, kteří budou říkat, že zájmy dětí, že budou moci děti být s oběma rodiči v pravidelných intervalech, převyšují negace, že dítě mnohdy střídá prostředí. Nicméně bych si vám dovolila přečíst stanovisko paní docentky Lenky Šulové, která dělala dlouhodobou studii na střídavou péči dětí v předškolním věku. V této studii uvádí: "Dítě, které vnímá své zázemí jako nejisté, přestává experimentovat, zkoumat, odpoutávat se, ale fixuje se v nejistém vztahu a zaměřuje se především na chování svých rodičů. Tedy rodiče, kteří střídavou péčí dítěti tento stabilní domov nabourávají, ohrožují nejen jeho socioemotivní vývoj, ale kromě jiného i jejich kognitivní dozrávání."
        Já jsem přesvědčena, že tato forma péče o děti není vhodná a je mimořádně zatěžující. Děkuji.