Ne, ne, já pana ministra Drábka tady potřebuji! Toho mi nevyhánějte! (Pobavení.) To ne, to by se mi nelíbilo! (Ministr Drábek: Děkuji.) Prosím, rádo se stalo.
        Samozřejmě bych začal zákonem o zaměstnanosti, což je bod 91, sněmovní tisk 373. Začal bych tím, že bych v průběhu - a tak jak pan ministr několikrát už teď zdůraznil, že na spoustu věcí reagoval, samozřejmě ty otázky zopakuji, odpovědi rovněž.
        Já bych, pane ministře, se vyjádřil jako člověk, který vlastně těch posledních 20 let zažíval, asi tak, jak už jste si všiml, v té oblasti, kde problémy začaly rychle, začaly intenzivně se všemi důsledky v ekonomicko-sociální oblasti. Ve Vidnavě jsme měli 30 % lidí bez práce už v 91. roce. Následovalo všechno, co bude - opakovali bychom se. A dostali jsme se tam, kde jsme dneska. Oblast se vylidnila v podstatě, ale to, co je zajímavější - Praha ztratila tu schopnost, kterou měla poslední léta, kde vlastně ze všech venkovských, periferních a jiných oblastí byla schopna pracovníky nasát, přijmout. Platilo to ještě před pěti lety, když jsem přišel do této Sněmovny a sledoval jsem, jak je možno získat práci tady v Praze. Nemyslím jenom kvalifikované dělnické profese, ale myslím hlavně tu inteligenci, kterou jsme ztratili prakticky úplně. ***
        Opravdu tenkrát ten problém nebyl. Nevím, jaké máte poznatky dneska, ale co z mých poznatků je, že dneska vlastně Praha nepřijímá, nepřijímá vzdělané lidi, samozřejmě jsou výjimky, to si nedělejme žádné iluze o tom, jsou výjimky, které potvrzují pravidlo, ale ty řadové ekonomy, úředníky, projektové manažery, s nimi už má dneska problém. Jestli si mohl někdo vybrat před pár lety z pěti míst, tak dneska, pokud se vůbec někdo bere, tak už je to jenom po známosti a samozřejmě ve většině, protože se čekají další úsporná opatření, se spíš obsazují vnitřními změnami. Je to v pořádku zřejmě, tak to má být. Jsem rád, že to postihne i naši matičku Prahu. Ne že bych byl škodolibý, ale je potřeba, abychom si všichni to břímě, co jsme si naložili, odpracovali nebo pocítili.
        Samozřejmě mám tady připraven materiál, který se týká tohoto bodu se vším všudy od vyjádření Senátu až po různá vyjádření, ale já bych chtěl využít vyjádření intelektuála. Intelektuála a ne člověka z praxe, jako jsem já, který to může na stovce případů dokumentovat. To by asi tady bylo nošení vody do studny. Chtěl bych se opřít o uznávaného politika nebo politického analytika, ředitele Newyorské univerzity v Praze pana Jiřího Pehe. Jestli dovolíte, tak já bych si to dovolil přečíst v krátkosti, a zřejmě nevyčerpám celých svých 10 minut a určitě bych ocenil, kdyby třeba pan ministr Drábek, popř. pan ministr Kalousek, zareagovali.
        Ředitel pražské pobočky největší americké soukromé vysoké školy Jiří Pehe je typický intelektuál. Nic netvrdí s kategorickým důrazem, spíš klade otázky, provokuje názory, které se dnes nenosí na Hradě ani ve Strakovce, kde sídlí vláda. Svým studentům určitě netvrdí, že má recepty na léčbu nemocné společnosti. Po pravdě, sám pochybuje, že ho vůbec někdo zná. Nicméně věří, že hledat je třeba.
        Otázka: V Bruselu se scházejí státníci, aby zachránili euro, Wall Street je obležená pokojnými demonstranty, Římem se valilo dvě stě tisíc nespokojených lidí. Co se děje se světem?
        Odpověď: Dochází ke stále většímu rozevírání nůžek mezi globalizovanou ekonomikou a politikou, která existuje převážně v národních rámcích a pružně se rozvíjející ekonomice nestačí.
        Otázka: Žijeme v nějaké iluzorní loutkohře, kdy si myslíme, že naši zemi spravuje demokraticky zvolená vláda a pravidla určuje parlament, zatímco ve skutečnosti je stanovují nadnárodní korporace, obří bankovní domy?
        Neřekl bych, že pravidla určují, ale v té rovnici mají rozhodně nad politikou převahu. V systému, který bychom mohli nazvat pozdním kapitalismem, jsme v 70. a 80. letech žili v tzv. šťastném období, kdy země byly schopny své národní kapitalismy ukočírovat. Existovaly silné sociální státy, regulatorní rámce atd. To se po roce 1989 zhroutilo, také na základě washingtonského konsenzu, tedy oficiálního ohlášení vítězství neoliberální doktríny. Od té doby národní politické reprezentace sice ve svých zemích něco dělají, ale v podstatě jsou v závěsu ekonomických globálních pohybů.
        Otázka: V čem se to projevuje?
        Pokud dojde k otřesu na finančních trzích kdekoli ve světě, postihne nás to, ať chceme, nebo ne. Vidíme to v současnosti, kdy nám ministr financí oznámil, že ekonomika neporoste tak, jak předpokládal, což do značné míry souvisí s pohyby za našimi hranicemi. České bušení v prsa, že máme svoji měnu a kontrolujeme situaci, je tudíž poněkud zpozdilé. Další věc: V prostředí, které se jako tržní začalo formovat nedávno, hospodářství funguje zcela v závislosti na nadnárodních korporacích. Třeba u nás je většina ekonomiky určována montovnami, které patří těmto globálním kolosům, ať už to jsou automobilky, výrobci elektroniky.
        Otázka: Jenže když jsou velké banky před zhroucením kvůli nákupu řeckých dluhopisů, spekulacím, investicím do rizikových produktů, jdou s prosíkem za politiky, aby je zachránili. Kde je logika?
        Vidím to ještě chmurněji. Velké bankovní domy mají národní reprezentace v hrsti. Mají obrovský vyděračský potenciál, když říkají: Pokud nám nepomůžete, zavřeme plno poboček, tisíce lidí přijdou o práci, a zhroutí-li se mateřská banka, národní finanční systém bude v troskách. Navíc v západních zemích jsou do značné míry zprivatizovány důchodové systémy. V době finanční krize v roce 2008 bylo jasné, že nesmějí padnout velké penzijní fondy, protože ač jsou v soukromých rukách a nadělaly velkou paseku, stát si nemohl dovolit nechat je padnout. O penze totiž by přišly miliony lidí a došlo by k velkým sociálním otřesům. Provázanost soukromého a veřejného prostoru je tak obrovská, že státy při záchraně toho privátního vlastně nemají na vybranou.
        Otázka: Proč tedy vadila pomoc Řecku, ale sanace bank ne?
        To je typický příklad, jak funguje neoliberální myšlení. Když se mluvilo o záchraně řeckého státu, vyrojilo se plno zasvěcených článků, že to je cesta do pekel. V okamžiku, kdy EU říká, že nalije 100 miliard eur do bank, které neuváženě investovaly, tak je to podle neoliberálů v pořádku. Tato logika je tedy poněkud perverzní, protože banky se chovaly neodpovědně, zrovna tak jako politické elity.
        Otázka: Copak politické elity, které... (Smích v pravé části sálu.)
        Vážení pánové, já vím, že tady z toho máte kabaret někteří, možná že jste se na to připravili někde dole v té nalévárně, jak říkal tady pan ministr, ale chlapi, já su trošku starý chlap na takové legrácky! Víte, jsem z kraje, kde už by vás dávno pomlátili! Tak dejte pokoj a nechte mě to dočíst aspoň, když už na to neumíte reagovat a neumíte to poslouchat!
        Copak politické elity, ale o postavení lidí i nastavení zákonů dnes rozhodují jacísi chlapíci ze soukromých ratingových agentur, kteří dávají palec nahoru či dolů. Přidávají áčka, v poslední době spíš ubírají, a státníci se z toho hroutí -