Já také přeji dobré odpoledne, dámy a pánové. Sice tady řada poslanců chybí, ale premiér, který předkládá programové prohlášení, je tady přítomen, takže já bych rád se nepřímo obrátil na něho, jestli by mně on jako předkladatel za vládu zodpověděl několik otázek. Protože já si pamatuji ještě současného premiéra jako politika před lety, který mluvil o tom, že by si představoval Občanskou demokratickou stranu jako stranu jakéhosi lidového kapitalismu, která by nebyla pravicí elitářskou, ale pravděpodobně pravicí, která by daleko více vycházela z lidí, mezi kterými - doufám - se stále ještě pohybuje. A já bych mu proto chtěl položit otázku, proč nyní, v čase hospodářské krize, finanční, světové, tady v naší zemi předkládá programové prohlášení vlády, které nesplňuje to základní, co by takové prohlášení mělo udělat, že totiž by mělo společnost sjednotit. Takové prohlášení by mělo společnost sjednocovat. Pokoušejí se o to vlády řady jiných zemí v Evropě, nicméně v České republice je předkládáno prohlášení, o kterém jsem přesvědčen, že naopak českou společnost rozděluje.
        Tady to dokonce v těch vystoupeních už zaznělo. Já to nechci opakovat. Připadá mi, že korunou bylo to poslední vyhlášení ministra Kalouska, který navrhuje řešit financování povodní - což nemám za zlé, že se hledá způsob, jak financovat povodně, ale ten způsob, který navrhuje pan ministr Kalousek. Ono stokorunové zvýšení, měsíční zvýšení daně z příjmu fyzických osob, to je opět ukázkový příklad opatření, které jednoznačně míří proti nízkopříjmovým a středněpříjmovým skupinám. Stejně jako možné zvýšení snížené daně z příjmu, daně DPH, stejně jako ta další opatření, která jsou v programovém prohlášení. Mám na mysli zvýšení poplatku ve zdravotnictví, 50procentní daň na podporu stavebního spoření nebo snížení stropu pojistného. ***
        Všimněte si, všechna tato opatření, když budou takto uplatňována, jdou proti nízkopříjmovým a středněpříjmovým skupinám. Erik Best to dokonce dnes nazval třídní boj ze strany pravice, třídní boj vůči většině společnosti. To není můj výraz, ani to není výraz žádného sociálního demokrata. Prostě vy vyhlašujete válku nízkopříjmovým a středněpříjmovým skupinám. To je to, čemu nerozumím. Rozumíte? Když se podíváte do sousedního Německa, tak tam vláda přichází s programem řešení deficitu tak, že říká: třetinu ponesou firmy - to je to, co vy odmítáte, podnikové daně - třetinu občané, třetinu státní administrativa. Ale vy tady přicházíte s takto jednostranným programovým prohlášením. Dokonce pan premiér to tady převedl takovým tím povýšeným způsobem: budeme mluvit s opozicí, budeme jí trpělivě vysvětlovat, proč jsou změny nutné. Rozumíte, to je to formování programu zdola? To je ten dialog, o kterém tady chceme v parlamentu mluvit?
        Řeknu vám takový příklad, je ze Spojených států, a to je to, co mi chybí v té vaší vizi společnosti, kterou jste nazval svobodnou, konkurenceschopnou, svobodně kooperující a ještě nějakou, to jsem zapomněl. Ale rozhodně mi v ní chyběl jeden strašně důležitý prvek, o kterém mluví např. Robert Reich, když píše nedávno o příčinách světové hospodářské krize. On říká zajímavá čísla. On popisuje, že v roce 1928 v USA, před vypuknutím velké krize, byla situace taková, že jedno procento těch nejbohatších si rozdělovalo téměř 24 % veškerých příjmů. V průběhu těch dalších let se samozřejmě situace dramaticky změnila, v sedmdesátých letech si to jedno procento nejbohatších rozdělovalo asi sedm osm procent příjmů společnosti. A v roce 2008, píše Reich, je to číslo pozoruhodné. V roce 2008 opět je to tak, že to jedno procento společnosti si rozděluje téměř 24 % příjmů.
        Reich říká, že problémem není jenom obchodní nerovnováha a je chybou, pokud se svádí příčina krize jenom na to, že Číňané, Japonci a Němci od nás nekupovali stejně rychle zboží, jako si Spojené státy kupovaly od nich, ale že skutečnou fundamentální příčinou té krize je nespravedlnost, která nás ruinuje, jak píše doslova Reich. A říká, ta svízel je v tom, že ve chvíli, kdy jsou příjmy rozděleny takto nerovnoměrně, tak ti, kteří je akumulují, je pak investují do libovolných komodit, ať jsou to nemovitosti, akcie - prostě podle toho, kde je šance na velké investice. A vznikají ty bubliny, které jsou příčinou krizí.
        Takto zjednodušeně se snažím vysvětlit to, že dramatickou příčinou současné hospodářské krize nejsou pouze obchodní nerovnováhy, ale sociální nerovnost a nespravedlnost rozdělování. To je popis krize, to je debata, která se dnes ve světě vede. A já si myslím, že v tom programovém prohlášení i ve vystoupení premiéra tady ve Sněmovně nebyla ani minimální reflexe té debaty evropské nebo světové. Tady je naprosto pouze zjednodušené tvrzení, že prostě příčinou našich problémů je dluhová pravděpodobně lehkomyslnost subjektů a státu, které se zadlužily, a naším jediným úkolem je nějakým omezováním a škrty tuto situaci napravit. Já se prostě bojím, že tento lék, který předkládá vláda v programovém prohlášení, vůbec nemusí vést k tomu, že se z té krize dostaneme, především pro ty argumenty, které už tady zazněly, když se tady mluvilo o podvazování ekonomického růstu a o tom, že léky, které navrhuje programové prohlášení, vůbec nemusejí být dostatečné.
        Často je ta filozofie vlastně totožná s tou filozofií, která nás do krize naopak dostala. Kdybychom prostě vzali vážně to, že to, co potřebujeme vytvořit, jsou nízké náklady práce a nízké daně, tak to je politika, kterou najdeme třeba v Bangladéši. A pokud vím, tak Bangladéš vůbec není nějakým rychle se rozvíjejícím státem. Představa, že pouze snižování nákladů práce, a bránit se jakémukoliv zvyšování příjmů do státního rozpočtu a do státní pokladny, je cesta, která nás zachrání, může být velmi naivní. Proč? Protože v tom programovém prohlášení nacházím věci, které podle mě jsou dokonce i samy ve vnitřním rozporu, a chtěl bych na jeden, který mi připadá příkladný, upozornit.
        V samém závěru textu vláda proklamuje, že vláda s ohledem na možnosti státního rozpočtu soustředí dostupné finanční prostředky do těch programů a podpor bydlení, jejichž přínos je fiskálně pozitivní. Pak ale v jiné části textu říká: Státní podpora stavebního spoření bude omezena na polovinu u všech stávajících i nově uzavřených smluv. U nových smluv pak bude omezeno použití finančních prostředků výhradně na účely bydlení. Takže to jsou podle mě dvě věci, které jsou v zásadním rozporu. Já jsem přesvědčen, že tato opatření, tak jak se tady navrhují, jsou neakceptovatelná. A to nejen z těch důvodů, že mám pochybnosti o právní čistotě tohoto kroku, té takzvané retroaktivity, která by tady byla použita, ale protože si myslím, že je to typický příklad krátkodobého opatření, které de facto v dlouhodobějším nebo střednědobém pohledu bude mít fiskální dopady jednoznačně negativní.
        Chtěl bych uvést, našel jsem citaci náměstka ministra pro místní rozvoj Kalouse ze dne 30. června tohoto roku, který uvádí podobný příklad. V rámci programu Panel, řekl, v období několika let byla uvolněna podpora v souhrnné výši 11 mld. a tím se aktivovaly privátní zdroje ve výši 50 mld. A tak z přímých daní navíc stát inkasoval 9,5 mld. Kč.
        Stavební spoření, to je obdobný případ. A mě překvapuje tato aktivita ministra financí Miroslava Kalouska, protože bych si tady dovolil ocitovat z jeho vystoupení z deníku Právo z 15. září 2008. Cituji tedy ministra Kalouska: "Nikdy jsem neřekl, nikdy jsem neuvažoval a rozhodně nikdy nenavrhnu zrušení stavebního spoření." Ministr tady v tomto vystoupení připustil, že se bude zabývat maximálně efektivitou tohoto nástroje, ale likvidovat jej tedy rozhodně nehodlá.
        Tehdy jsem se mu nedivil, protože jsem rozuměl tomu, že stavební spoření má vlastně obrovsky pozitivní dopad na ekonomiku. Jen připomenu, že stavební spořitelny poskytly za 16 let své činnosti úvěry v celkovém objemu 472,5 mld. Pokud v životním pojištění je dnes nakumulováno 169 mld., v penzijním připojištění 201 mld., tak ve stavebním spoření je to 415 mld. Jsou to prostě prostředky, které byly z 34 % použity na bydlení, z 18 % na vybavení domácností ze 16 % na studium z 20 % na jiné spotřebitelské účely nebo na zdravotní péči.
        Také bych rád tady připomněl, že pan Zajac, váš dnešní poradce, může potvrdit, že na Slovensku byl v roce 1997 podobný proces omezení účelovosti, jak o tom mluví pan Kalousek, zaveden a vláda jej o dva roky později vrátila do původních hodnot, protože znamenal faktickou likvidaci tohoto systému.
        Já to říkám proto, že představa, že podobnými opatřeními se ušetří, může být platná jenom pouze ve velmi krátkodobém pohledu. Ve skutečnosti střednědobě tady tyto operace budou naprosto nevýhodné.
        Tady se mluví o dluhu, který je třeba snížit, abychom nežili na úkor příštích generací. Ale já se obávám, že cílem plánovaných reforem není ty dluhy splatit, spíš se přesunou z těch veřejných rozpočtů na účty domácností a lidé budou nuceni se zadlužovat na školném, jak už se ukázalo, budou se zadlužovat na zdravotní péči, budou se zadlužovat na bydlení, možná i na zaplacení těch základních potřeb. Takovéto pouze přesunutí dluhu bude výsledkem, pokud zrušíme tyto stimuly, které se používají nejen v ČR. Stavební spoření na bydlení je zvláštní typ neobvyklého zboží, které všude na světě, dokonce i pravicovými vládami, dokonce i za Margaret Thatcherové, je podporováno podobnými způsoby. To není žádný levicový nápad.***
        Takže takovýto zásah a destrukce toho systému bude znamenat pouze to, co říkám, že lidé prostě - velice se sníží možnosti pořídit si bydlení a lidé se prostě budou zadlužovat. Že to dokonce vytvoří krizový proces, protože nebude možné se normálním způsobem k těm komoditám dostat. A mluvím, to je vlastně to, co říká Robert Reich. Robert Reich říká, že když se takto rozejdou ty příjmy, velké příjmy malé skupiny nejbohatších, a ty nedostatečné příjmy, snižující se průměrné příjmy, tak výsledkem je zadlužování velké části obyvatelstva. A říká, že ta nemovitostní bublina, která vznikla v americké ekonomice, je právě důsledkem těch snižujících se průměrných příjmů.
        Já se prostě obávám, že to, co se navrhuje v tomto programovém prohlášení, vůbec nemusí být odvracením krizových jevů, ale dokonce to může vést k jejich narůstání, protože se ten vnitřní dluh bude naopak zvětšovat. A přál bych si také to, aby to nebylo tak, jak říkal pan premiér, že nám budou trpělivě vysvětlovat, proč jsou změny podle představ vládní koalice nutné, ale kdybychom tady v parlamentu se o těch věcech vážně bavili a byli ochotni se skutečně naslouchat. Protože já bych mohl mluvit o celé řadě dalších příkladů, jak už jsem mluvil i veřejně například o úmyslu rušit desítky ambasád. Jsem přesvědčen, že opět krátkodobá úspora 150 miliard může znamenat daleko významnější ztráty ve střednědobém horizontu. Prostě jsem přesvědčen, že paušální škrty, nebo dokonce plošné škrty mají velmi spornou efektivitu. A domnívám, že zodpovědná vláda, vláda, která by skutečně chtěla být rozpočtově zodpovědná, se prostě nevyhne daleko sofistikovanější metodě hledání úspor. Prostě to není jenom otázka plošného seškrtání. Tak jednoduše to nepůjde. Dokonce tato metoda může vést ke ztrátám. Byl bych rád, kdybychom o tomto ve Sněmovně nejenom dnes, ale příště velmi vážně mluvili.
        Děkuji za pozornost. (Potlesk z lavic v levé části sálu.)