Děkuji, paní předsedkyně. Dovolte, abych i já se ve stručnosti vyjádřil k předloženému programovému prohlášení a ke zdůvodnění, proč ani mně nepřijde rozumné zvednout ruku pro důvěru této vlády. Já vím, že by si mnozí přáli, aby ta důvěra byla vyslovena bez řečí, koneckonců mají na to majoritu, kterou mohou semlít cokoliv, ovšem to, že tady slyší nejenom oni, ale i veřejnost jiné pohledy, tak si myslím, že to není zcela bez významu, protože možnost porovnat jiné přístupy, které existují, je vždy potřebná, a nemysleme si nikdo z nás, ať jsme momentálně v opozici nebo v koalici, že nutně musíme být nejchytřejší.
        První otázka, které bych se rád dotkl, je, že mi nejenom v programovém prohlášení, ale ve všech úvahách, které probleskují ven, chybí jasné koncepční jádro toho, co se chce. Mně nestačí ten mediální název či logo, že vláda se označila za vládu rozpočtové odpovědnosti. Já bych rád věděl, jak si tuto odpovědnost představují, jak chtějí řídit vládu nejenom dnes, kdy prosí o důvěru, ale za týden, za měsíc, za rok, a dokonce, co svými kroky vyvolají, až toto volební období bude končit a budeme řešit co dál. A bohužel vidím, že praktickými kroky vláda, která již nastoupila do svých úřadů, tak kličkuje v naději na to, že ekonomika se dostává do oživení, chybí jí dlouhodobější vize, které by namixovaly jak konsolidační, tak i prorůstovou politiku, a zdání změn, které nabízí, jako by nemělo alternativu. ***
        Možná, že tím nočním hlídačem naší vlády by měl být znovuobnovený NERV č. 2, ale bohužel to nastavované zrcadlo, které od něj přijde, je trošku narušeno tím, že pluralita diskusí expertů je bohužel zúžena na určitá jména. A já si nemyslím, že NERV 1, který fungoval v dobách krize a ke kterému mohou být a také jsou určité výhrady, se kvalitativně, zásadně zlepšil, pokud jsme vyměnili například jméno Martina Jahna za pana Bezděka nebo pana Kunerta za Pavla Kysilku. Zkrátka - je to sbor velmi jednostranně zaměřený.
        Která témata, myslím, nejsou diskutována, popřípadě dostatečně zohledněna? Především to, že současné ekonomické oživení je velmi křehké. Je to možná dokonce eufemismus. Některé ekonomiky ještě ani nenašly své dno a česká ekonomika se nedostala ani na předkrizovou úroveň. Čísla - jednoduše to lze doložit tím, že kapacita průmyslu je na 84 procentech a obrat zahraničního obchodu je stále ještě někde kolem roku 2007.
        Čili v jaké jsme vůbec etapě? Odpovídá to, co vláda navrhuje, této etapě, nebo míjí úplně cíl a místo léku nabízí něco, co bude spíše škodit?
        Druhá, také koncepční otázka, je - otevřeně říci, jaký osud chcete přisoudit sociálnímu státu. Samozřejmě, že představy o sociálním státu mohou býti různé. Návody, jak ho zlepšit, zefektivnit, zmodernizovat, se také mohou lišit. Ale není to náhodou tak, že samotný pojem sociálního státu se dostal na černou listinu a že sice mluvíte spíše o taktických korekcích, které by měly eliminovat to, že jsme údajně žili nad poměry, ale ve skutečnosti chcete sociální stát jako takový, jako fenomén, který se po desítky let formoval v Evropě, zrušit úplně? Řekněte to rovnou, protože v tom případě místo solidarity je vaší prioritou ekonomické donucení.
        Vláda rozpočtové odpovědnosti by znamenala, že vnímá komplexně problematiku společnosti z pohledu různých skupin obyvatelstva. Není to komplexní pohled, pokud dominují vybrané podnikatelské zájmy. A jestliže slyšíme především o plošném škrtání výdajů metodou buď z leknutí, nebo jako alibi věcí příštích, tak si uvědomme, že touto metodou vyvoláme odložené výdaje, že zkrátka u státu, u veřejných služeb, to není tak, že zavřeme trafiku a "ono se to nějak vyřeší". Ty odložené náklady prostě přijdou. Ať již to je problematika plateb za státní pojištěnce, nebo je to otázka seškrtání aparátu veřejné moci státu a samozřejmě dalších veřejných korporací, protože jestliže stát nebude moci efektivně fungovat, budeme ztrácet. A jestliže tam necháme jenom pár úředníků, na které nám zbude, a nepostaráme se o jejich kvalitu, nebude ani konkurenceschopný se soukromým sektorem. Toto je, myslím, významná koncepční výhrada.
        Uvědomme si, že zejména rozpočtová politika, o které se dnes tak často mluví, že rozpočet není jenom pasivní erár, hrneček, kam setřeseme dukáty a něco si za to koupíme, a když peníze dojdou, tak si holt počkáme. Je to také nástroj hospodářské politiky. Je to aktivní nástroj hospodářské politiky, jak rozvoje země, tak i zajištění klíčových veřejných služeb. A kdo toto nechápe, tak není politikem, který vnímá problematiku komplexně.
        Já nechci mluvit o řeznících. Nechci dokonce mluvit ani o rozpočtových orangutanech. Také mimo jiné proto, že tato vzácná opice má oranžovou barvu. Ale daleko závažnější argument je, že kognitivní funkce nebo kognitivní schopnosti tohoto primáta jsou myslím na vyšší úrovni, než aby mručel stále totéž, v tomto případě: škrtat, škrtat, škrtat.
        Druhá moje připomínka či blok připomínek směřuje k páteři hospodářské politiky, zejména makroekonomické politiky, popřípadě vlivu na mikroekonomické prostředí. Logicky největší politikum jsou daně. A dovídáme se od této vlády, že daňové břemeno sice nemá ani růst, nemá ani klesat, ale ten balík opatření, který se připravuje, samozřejmě daňový systém nějak ovlivní. Ale bohužel - zdůrazňuji bohužel - ne směrem, že spravedlivěji rozdělí náklady na provoz státu, náklady na sanaci těch škod, které způsobila vláda předchozí, resp. předpředchozí, a dopady mezinárodní krize. Bohužel, a to nám bylo před volbami zamlčeno, se šilhá směrem k nepřímým daním, které, jak známo, nemají rovný dopad, protože stovka pro chudáka je něco jiného než stovka pro top manažera.
        Proč je efektivní progrese tabu? Proč se o tom nesmí mluvit? Proč jsou tady jenom šidítka, narovnání degrese v příjmech? Manévruje se kolem daňových úlev. To je všechno, čeho můžeme na tomto poli dosáhnout? A perla na konec - daňová amnestie. Takže ty, kteří poctivě platí daně, ty zkasírujeme. A ty, kteří si odváděli svoje dukátky někam do daňových rájů, ty zlegalizujeme. No to opravdu vyřeší hodně.
        Dalším velice citlivým, a ne jenom politicky, ekonomicky, ale i sociálně citlivým tématem je spravedlivá odměna za práci. Když od lidí chceme větší nasazení, musíme je také umět zaplatit. A spravedlivá odměna, to je to, co v této zemi už dlouho chybí. Někteří mají tolik, že to ani neumí utratit. A i když se diskutuje - a některé kroky už se učinily u nehorázných odměn některých velkých firem, zejména státních firem - myslím si, že diferenciace odměňování je stále velká.
        A jestliže chceme šetřit na státních zaměstnancích a přijmout filozofii privátní sféry, že budeme konkurovat světu zejména mzdovým dumpingem, tak se samozřejmě dostáváme do situace, kdy práce nebude motivačně v pořádku, kdy lidé budou pracovat ze zoufalství, a nikoliv s chutí, tvořivě, a jak se sluší na inovativní ekonomiku, také s nápadem. Vždyť nemusíme hned zvyšovat objem mzdových prostředků, prostředků na platy. Stačí, když se zamyslíme nad diferenciací a když to, co ušetříme na top příjmech, použijeme na to, že zvedneme minimální mzdy, zvedneme ty mzdy, které jsou podprůměrné, a těm lidem, kteří jsou takto odměňováni, dáme alespoň jakous takous jistotu.
        Třetí téma, které je výsostně hospodářskopolitické, je problematika hospodářského růstu. Já už jsem mluvil o tom, že to oživení, které je ve světě, v Evropě, i u nás, je velmi křehké. Tudíž si nemůžeme dovolit se této problematice nevěnovat, popřípadě se spolehnout na to, že to vyřeší za nás zahraničí nebo že když utratíme některé vládní kapitálové výdaje, tzn. nasypeme investice extenzivně - zdůrazňuji extenzivně - utratíme tyto prostředky ve veřejných zakázkách, že uděláme maximum pro to, abychom dosáhli lepšího růstu. Vždyť přece se shodneme na tom, že chceme ekonomiku ne extenzivně rostoucí, ale inovativní, ekonomiku, kde naším hlavním konkurenceschopným faktorem je sociální kapitál. A ten sociální kapitál jaksi v těch dokumentech vlády nevidno.
        Nemůžeme věřit v zahraniční oživení, když jsme neudělali nic ani pro zlepšení teritoriální struktury zahraničního obchodu, kde podpora odbytišť, která jsou rostoucí, je špatná, kde stále máme nejsilnější, dalo by se říci skoro neměnnou, vazbu na ekonomiky, kde se čeká druhá vlna krize, takzvaná V-křivka vývoje.
        Rovněž tak domácí trh. Je pravdou, že naše ekonomika je malá, otevřená, citlivá na zahraniční obchod, ale také pro podstatnou část české výroby je důležité, jak ten domácí trh funguje, jak nám roste nejenom maloobchodní spotřeba, ale i vládní spotřeba atd. Takže tady nedostatečnost má nejenom dopad na životní úroveň, ale také na ekonomický růst. ***
        Pokud bychom měli hovořit o některých konkrétních kapitálových výdajích vlády, tak se dotknu tématu, o kterém hovořil již můj předřečník. Samozřejmě největším napucánkem ve veřejných financích je, pokud jde o kapitálové výdaje, Státní fond dopravní infrastruktury a doprava. Hodně se toho namluvilo před volbami o dopravních investicích, o tom, jak se na dopravních stavbách neefektivně utrácí, a odpovědi na to, jak to změnit, považuji za nedostatečné, protože se dočíst jenom něco o tom, že výše investic do dopravní infrastruktury bude zachována a že technika výběrových řízení se bude mírně zlepšovat, tak to si myslím, že je málo! Vždyť zde plýtvání skutečně dosahovalo objemu desítek miliard korun. Budou i nadále kontrakty, které už jsou uzavřeny, a proto asi to není možné změnit ze dne na den, budou i nadále uzavírány za nadsazené ceny, pokud bude v této zemi, v této oblasti i nadále kartelizované prostředí! Pokud nesáhneme na toto, tak se nic nezmění! A nevyřeší to módní, i když svým způsobem už staronová koncepce PPP projektů, protože i koncese s privátními partnery, strategickými partnery, jsou a také budou předmětem kartelizovaného prostředí, zájmu hráčů, kde nejenom nějaké razítko úředníka, ale silný ekonomický zájem rozhoduje. Jestli vyměníme nějaké razítko za počítačovou signaci, tak tím příliš mnoho nezměníme. Tady razítko není všemocné, tady je razítko jenom nástrojem. Takže oblast dopravních investic nemůže být řešena tím, že si sedneme a jeden den všechno seškrtáme, ale že systémově, a to čím dříve, tím lépe, předložíme návrh, jak tady ušetřit desítky miliard. Ne, že by se neutratily; investovat je třeba, ale investovat efektivně.
        A tím se dostávám k problematice multiplikátorů, protože multiplikátory jsou pro dosažení růstu velmi důležité. Je pravdou, je realitou, že daleko rychlejšího a silnějšího multiplikačního efektu dosahujeme ne v zahájení velkých dopravních staveb, silnic, ale v oblasti bytové výstavby. Nevidím důvod, proč bychom se měli trápit nad tím, že některé rozjeté realitní projekty na drahé rezidenční bydlení se teď momentálně, když teď ceny těchto nemovitostí jdou dolů, že se obtížněji splácejí. Nás by mělo daleko více trápit, že nejsou na trhu bydlení nabídky sociálních bytů, startovacích bytů. A tady investiční efekt by dal daleko rychlejší efekt a i daleko větší nárůst zaměstnanosti.
        Poslední moje poznámka je také investičního charakteru. Možná tuším, možná se to dá i doložit určitými citacemi, ale obecně platí, že v dobách, kdy se šetří, dochází ke konfliktům zájmů byznysmenů a zájmů na trvale udržitelný život, resp. na zdravé životní prostředí. Bylo by velmi nešťastné, kdyby tato vláda, která má blízko k některým podnikatelským kruhům, aby šla cestou proti proudu - regulací v této oblasti, aby změkčovala standardy, místo aby se daleko víc zamyslela nad tím, že perspektivu nám dají zelené investice. Nevracejme se do ekologického pravěku, mysleme na budoucnost! Děkuji. (Potlesk poslanců KSČM.)