Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, církevní restituce s důrazem na vyšší podíl naturálního plnění, to jest vydávání fyzického majetku, jsou zřejmě důsledkem jednak stavu státních financí, ale především nejasnostmi okolo ocenění nevydávaného majetku. Pokud by měl být zachován přístup stejný, jako byl u restituce fyzických osob, pak by musela být zvolena metoda oceňování, která byla použita na celý restituční proces fyzických osob. Svoji úlohu zcela jistě hraje i tlak církevních řádů. Budeme-li trvat na dodržování základních rysů restituční legislativy přijaté po roce 1989, tedy že jde o částečnou nápravu křivd, že je ke všem oprávněným osobám nutno přistupovat srovnatelně a předvídatelně, církev by neměla mít ve srovnání s ostatními restituenty žádné výjimečné postavení, naopak by zde měla být vytvořena šance obnovit autoritu, které se církev těšila bezprostředně po roce 1989, zejména ve spojení se jménem kardinála Tomáška. Je nutno vzít v úvahu, že se zákon přijímá se zpožděním cca 20 let a že s majetkem někdo po celou dobu nakládal a využíval ho a jeho fyzická restituce by v mnoha případech mohla vzbudit nové pocity křivd.
        Z tohoto důvodu doporučuji prosazování, až na oprávněné výjimky, finanční restituci v rozsahu a cenách odpovídajících restituci fyzických osob s možným zvážením částečné kompenzace za dlouhou dobu čekání. ***
        Zákonem o narovnání vztahů s církvemi by neměla být v žádném případě zpochybněna restituční hranice 25. února 1948. Snahou zařadit do odškodnění majetek, který podléhal revizi pozemkové reformy v roce 1947, je toto datum relativizováno a zřejmě i překročeno. V žádném případě nesmí dojít ke zpochybnění aktů vyplývajících z aplikace prezidentských dekretů.
        Nyní upozorním na některé možné věcné a legislativní problémy zde předloženého návrhu. V pojetí předloženém ve věcném návrhu zákona se jedná o návrh téměř stoprocentního vyrovnání odebraného majetku církví, řádů a náboženských společností. To je v rozporu s filozofií původních restitučních zákonů a pojetí restitučního procesu jako celku. Církve a řády by tak byly jedinou právnickou osobou, které bylo umožněno restituovat. Dosavadní pojetí umožnilo restituci pouze fyzickým osobám. Restituční proces vůči fyzickým osobám předpokládal odstranění a zmírnění některých majetkových křivd. Téměř plné vyrovnání majetku církví by mohlo být precedentem pro domáhání se rovného postavení i fyzických restituentů.
        Otázkou je, jak takový zákon nazývat. Je skutečně zákonem restitučním, nebo jde o jiný druh zákona, zákon o odluce církve od státu? Pokud by byl v pravém slova smyslu zákonem restitučním, jde i o fakt obnovy nejen fyzického vlastnictví majetku s výše uvedenými výhradami, ale i o navrácení kontroly nad tímto majetkem, který byl vždy považován za majetek veřejný, vlastněný církví, ale nakládání s ním, jeho zcizení nebo zatížení bylo vždy přísně kontrolováno a regulováno. Tuto právní úpravu z rakousko-uherského práva převzala v nezměněné podobě i první Československá republika, byť v počátku uvažovala o odluce církve a státu.
        Do odhadu výše majetkového vyrovnání je zahrnut majetek, který podléhal první pozemkové reformě a její revizi v roce 1947. Z tohoto pohledu je nutné připomenout, že ani druhou pozemkovou reformu z 16. 3. 1948 není ještě možno považovat za totalitní zákon. Její příprava byla v podstatné části a znění schválena ještě před únorovým převratem. Obecně není vůbec jasný okruh majetku, ze kterého by se vycházelo při stanovení výše finančního nároku. Lze se domnívat, že do okruhu majetku je vřazen i majetek, který byl odňatý pozemkovou reformou a její revizí v roce 1947. Tyto zákony byly přijaty v době, která není předmětem restituce.
        Argumentace církevních kruhů bude vycházet z obdobných případů z restitučních řízení dle zákona o půdě. Podle něho je rozhodné nikoli datum vydání rozhodnutí o vyvlastnění, ale fyzické převzetí tohoto majetku. Tento výklad je maximálně sporný, protože po vydání dekretu nemohlo být s majetkem volně nakládáno. Zejména nemohl být zcizován a převáděn, tedy není splněn hlavní atribut plnohodnotného vlastnictví, nicméně je pravdou, že opačný výklad je podpořen několika judikáty vydanými zejména v první polovině 90. let, kdy se toto aplikovalo u restituce zejména tzv. zbytkových statků, které byly odňaty na základě revize pozemkové reformy z roce 1947.
        Není jasné, jaký byl použit oceňovací předpis. K oceňování výše restitučního nároku se používala a dodnes používá u nově vyhlašovaných rozhodnutí vyhláška platná ke dni činnosti restitučních zákonů. Vyhláška číslo 316/1990 Sb. Postup podle jiného oceňovacího předpisu opět může vyvolat tlak na zrovnoprávnění postupu i vůči fyzickým osobám. Obecně ocenění majetku podléhající restitučnímu řízení bylo dáno stavem ke dni odnětí nemovitostí, ovšem s tím, že oprávněná osoba měla nárok na tzv. znehodnocení nemovitosti. Tohoto se v návrhu zákona církev vzdává, ale není jasné, zda ocenění v tržních cenách podstatně nepřevýší původně navrženou metodu započítávající znehodnocení.
        Je použit kombinovaný postup v restituci. Část majetku se vydává naturálně a část formou finanční náhrady. Tento postup je dle mého názoru nepřijatelný. Pokud majetek restituovat, tak pouze finanční náhradou, maximálně v kombinaci s novou formou výčtového zákona a majetku sakrální povahy nebo majetku zajišťujícího společenské funkce církví a náboženských společností, například sociální ústavy, případně školská zařízení. Navíc pouze finanční restituce ušetří náklady spojené s identifikací majetku, jeho oceněním, případným oddělením. Použitím principu pouze finanční restituce by byl celý proces podstatně méně administrativně náročný.
        Součástí zákona by mělo být i rozhodnutí, jak naložit s majetkem, který přejde na stát a který je blokován § 29 zákona o půdě. Jedná se o zemědělskou a lesní půdu, stavby zemědělského charakteru, bytový fond bývalých církevních velkostatků. Tento majetek je ve správě Pozemkového fondu České republiky a v mnoha případech je spekulativně pronajat různým velkopodnikatelům s restitučními nároky, developerům a v mnoha případech osobám spřáteleným, kteří chtějí tento majetek získat privatizací podle zákona 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kdy na tyto pozemky uplatní přednost na základě více než tříletého nájmu. A v mnoha případech se zejména v Praze jedná o lukrativní majetky a pozemky.
        A na závěr: Majetek blokovaný § 29 by měl být vyřešen speciálním zákonem.
        Děkuji za pozornost. (Potlesk z levé části sálu.)