Děkuji vám za slovo, pane předsedající. Sice tato Sněmovna je z velké části obměněna, ale přesto myslím, že netřeba dělat dlouhé referáty na téma majetkových přiznání, protože je to svým způsobem evergreen české politické scény. Přesto dovolte, abych aspoň v několika bodech shrnul podstatu našeho návrhu tak, jak ho předkládáme společně s kolegy z KSČM.
        Jde o zákon o majetkovém přiznání, který zakládá povinnost, to slovo povinnost bych zdůraznil, přiznat majetek. A to, že ta povinnost se vztahuje pouze na majetné, vyplývá z logiky věci. Není to žádné diskriminační opatření. Prostě když máte majetek nicotný, logicky se to na vás nevztahuje.
        Za další bych podtrhl, že povinné přiznání majetku vzniká i proto, že rekonstrukce majetkových poměrů občanů ze stávajících rejstříků, popř. na základě zákona o střetu zájmů, nepostačuje, nepokrývá potřebu jak boje s daňovými úniky, tak proti sporným majetkům. Je to pokus z našich lavic již pátý a logicky se vyvíjel, tak jak se vyvíjel i právní řád, aby byl konzistentní se schválenými právními normami. Ale podstata toho návrhu je stále stejná, čili buď chceme povinné majetkové přiznání pro majetné osoby, nejenom pouze pro politiky nebo některé vybrané kategorie, anebo nechceme. A pokud ho nechceme, tak musíme nahlas říci, proč ho nechceme, a nevymlouvat se na problémy legislativního či jiného charakteru, protože ty nepochybně se dají řešit v následujících čteních, popřípadě ti, kteří přicházejí s podobnými iniciativami, mohou se navzájem inspirovat a dovést tento boj do úspěšného konce. Zkrátka ten, kdo chce, hledá způsob. Ten, kdo nechce, hledá důvod. Je to staré, ale platí to.
        Možná že bych měl připomenout, že takový návrh, který je teď předkládán, není nějakým bizarním excesem, že už i v našem domácím českém právním řádu existoval. Možná netřeba se vracet až do časů Masarykovy republiky, snad jen jako memento, že toto údobí našich dějin, které je někdy skoro jakoby výhradně označováno za demokratické, tento institut mělo, a dokonce ho několik let i prakticky uplatňovalo. Co je zajímavé, že tento institut byl do našeho právního prostředí zaveden i po roce 1989, konkrétně zákonem číslo 337/1992 Sb., o správě daní, kde příslušná pasáž existovala. Tím vstřícným, kdo na zavedení tohoto prvku jaksi reagoval pozitivně, byla tehdejší vláda České republiky. Bylo to v dobách federace a správa daní spadala pod kompetenci české vlády, tedy byla to vláda pana Petra Pitharta, tedy rozhodně nikoliv komunistická vláda, abychom v tomto měli jasno, a tato právní úprava byla zrušena až po rozpadu republiky, konkrétně zákonem v roce 1994, nejen proto, že se měnil právní systém, to by se dalo uvést do souladu, ale že zesílila politická pozice těch, kteří se z nějakého důvodu této právní úpravy obávali. ***
        Čili po těchto dvou úspěšných schváleních institutu majetkového přiznání, je tady celá řada neúspěšných pokusů. Od roku 1993 až do dneška jsem jich, jestli dobře počítám, napočítal osm, a to některé z nich byly dokonce vládní. Bylo to v období, kdy premiérem byl Miloš Zeman, konkrétně v letech 1999 až 2001, ale tento manifestační krok naplňující tehdejší volební program vládní sociální demokracie narazil na limity opoziční smlouvy a hlasovací poměry ve Sněmovně. Pak už přicházely jenom poslanecké iniciativy, z nichž většina přicházela z našich lavic, konkrétně 2005, 2008, 2010. Nyní před vámi stojím znovu.
        Troufnu si říct, že některé mouchy, které nám vlády vyčítaly, jsme v těch návrzích vychytali, že tento návrh je v mnoha ohledech vypilovaný a je dobrým základem pro diskusi. Neříkám, že je už v tuto chvíli nekritizovatelný, absolutně dokonalý, ale je vhodným základem pro diskusi. To říkám proto, kdyby se snad narodil opět nápad tento návrh zákona zaříznout hned v prvním čtení, abychom tady z toho dneska udělali rituální obětiště a toto nadějné jehňátko prostě zařízli hned na katafalku jaksi dnešních vládnoucích kněží, protože já se domnívám, že tato vláda má mnohem víc a jiných starostí, než aby zablokovala nadějnou diskusi v samém počátku.
        Uvítám - musím teď, musím uvítat - na palubu ty, kteří přicházejí opakovaně v této Sněmovně s návrhy na majetkové přiznání. Musím uvítat dnes opoziční, dříve koaliční Věci veřejné. Vítejte na palubě. Jsem rád, že i vy jste pochopili, že majetkové přiznání je důležitý instrument a že přicházíte i s vlastním návrhem. Já věřím, že jak jsme připraveni my diskutovat nad vaším, tak vy jste připraveni diskutovat nad tím naším. Koneckonců můžeme se navzájem inspirovat. To, že jste do svého návrhu zakomponovali snahu řešit majetek v zahraničí a omezit tyto toky do daňových rájů nebo se inspirovat posunem v našem trestním právu, to je samozřejmě určitě hodno také diskuse.
        Kromě srovnání s minulostí bych se možná měl jenom stručně dotknout srovnání se zahraničím. I v jiných zemích tento institut existoval a někde existuje dodnes. Asi nejznámějším případem jsou naši bratia na východ od nás, tedy Slovenská republika, která tento zákon, obdobný zákon, má ve svém právním řádu již zakotvený od roku 2010. Ve většině zemí, zejména evropských zemí, tento institut byl spojován s majetkovou daní, daní z bohatství. To je pravda. Například to myslím bylo Norsko, Francie, a když byla třeba daň z majetku, z bohatství, zrušena, tak byl zrušen i tento institut. Ale také je pravda, že existuje i bez vazby na majetkovou daň, konkrétně je to Pobaltí, bylo to, myslím, že snad to dokonce je, i v Srbsku. Speciálním případem je Švýcarsko. Ve Švýcařích to řeší tak, že to mají v kompetenci kantony, a tam samozřejmě tento institut je také používán.
        Když se vrátím k meritu zákona, tak co je nepochybně vždy připomínáno, je okruh povinných osob. Již jsem řekl, že se jedná o osoby majetné. Čili ti, jejichž majetkové poměry jsou nicotné, tak jsou z toho vyviněni, což má za prvé smysl ten, že u těch méně majetných osob nevzniká podezření z podivných čachrů, to za prvé, a za druhé to zjednodušuje agendu. Kdybychom měli obejít všechny občany České republiky, i ty, kteří jaksi lidově řešeno mají jenom tu holou zadnici a bydlí v paneláku za vysoké nájemné, no tak ta agenda by nepřiměřeně narůstala. Čili rozsah povinných osob.
        Co je posunem, je, a odvolávám se i na poměry první republiky, kdy to podobně bylo řešeno, že tou povinnou osobou nejsou jenom osoby fyzické, ale i právnické.
        Samotné měření toho majetku funguje tak, že na začátku se zkrátka dá přihlášení majetku, zjistí se počáteční stav, a pak se dávají majetková přiznání, která když vykazují příslušný rozdíl, tak jsou důvodem k zahájení činnosti především orgánů berní správy, které mohou doměřiti sankční daň. Sankční daň, kterou jsme v minulých návrzích navrhovali relativně nízkou, ale vzhledem k tomu, že se dá konstruovat právní fikce, že takto dohledaný - post festum dohledaný - majetek není v pořádku, tak jsme tu sankční daň zvýšili na rovných sto procent. A nemyslím si, že takto konstruovaná sankční daň je něco, co by nemohlo existovat v našem právním řádu. V jiných zemích je tomu tak rovněž. To s odvolávkou na výhradu, která je ve vládním stanovisku.
        Logické, že takovýto režim má nějaké náklady a je třeba stavět náklady proti efektům. Ty náklady by neměly být až zas tak dramatické nejenom s ohledem na okruh oprávněných osob, ale jde o to, že výroba tiskopisů, případně - žijeme v digitální době - tedy zvládnutí tohoto režimu v elektronické podobě by nemělo být nějakým kruciálním nákladem a dalo by se včlenit do již fungujícího systému finančních úřadů, popřípadě do rozvoje informačního systému. To by neměl být nějaký nákladný systém. Samotná agenda by neměla ani vyvolat dodatečné nároky na přijímání nových pracovních sil, a tudíž i nároky na mzdové prostředky by neměly být velké.
        Přínos je jasný. Za prvé je to daňové inkaso z onoho sankčního zdanění a za druhé je to preventivní efekt, to znamená, když se bude méně švindlovat v této oblasti, tak si myslím, že to může ozdravit poměry v celé ekonomice.
        Pokud jde o stanovisko vlády, ještě bych se zmínil o argumentu ústavní konformity. Už jsem se o tom zmínil, když jsem hovořil o tom, že nezakládáme dvě kategorie občanů, z nichž jedni jsou šanováni před touto údajně byrokratickou buzerací a ti druzí těžce trpí a jsou trestáni za to, že se domohli majetku. Ó nikoliv. Každý, kdo se domůže majetku a má ambici stanout před občany, před zraky občanů, že tohoto majetku nabyl čestným způsobem a že si plní řádně všechny povinnosti včetně daňových, tak do tohoto režimu spadne, čili tam žádná diskriminace a rozdělování občanů na více kategorií není.
        Další úvaha, nebo spíše výhrada, která se ve vládním stanovisku objevuje, je výhrada vztahu k daňovému řádu, k zavádění dvojího režimu. Samozřejmě že jsme četli daňový řád, koneckonců máme ho tu už dva roky, a já se nedomnívám, že by tím vznikala nějaká duplicita. Zkrátka náš návrh je svého druhu lex specialis a pro tyto případy je logické, že se podle něj daňový úředník bude řídit, a nikoliv podle obecnější úpravy, která je daná v daňovém řádu.
        Myslíte si možná, že ty efekty jsou příliš obecné, abstraktní, že jsou pouze deklaratorní. Vláda to alespoň píše ve svém stanovisku. Já si to nemyslím. Koneckonců proto je kolem tohoto návrhu tak mnohaletý politický boj. Já myslím, že nejlépe uděláte, vy kteří jste dosud ještě s tímto návrhem bojovali tak, že jste odmítali dokonce o něm diskutovat v klidu ve druhém čtení, když to zvážíte a když prostor pro takovou debatu dáte. Aspoň vyvrátíte podezření, že vaše motivace je jiná než formálně technokratická.***
        Samozřejmě návrh byl psán na jaře letošního roku. Pokud legislativní trysk za ty měsíce urazil hodný kus a bude třeba tam něco odladit, myslím, že ve druhém čtení se to nepochybně dá zvládnout.
        Všem děkuji za pozornost a těm, kteří zvažují, že nebudou hned chtít sekerničit v prvním čtení a prostor vytvoří, tak těm předem děkuji. Na takovou diskusi jsme samozřejmě připraveni. Děkuji. (Potlesk z lavic KSČM.)