Vážené dámy, vážení pánové, návrh Zastupitelstva Ústeckého kraje na vydání zákona o některých opatřeních při zajišťování ubytování osobám v hmotné nouzi je velmi smělým krokem, kterým se kraj snaží řešit problém pouze ze svého úzkého pohledu. A já ho trochu chápu, samozřejmě. Nicméně tento návrh neřeší problémy dnešních dnů. Neřeší problém ubytoven a příspěvků či doplatků na bydlení.
        Pojem sociálního bydlení nesmíme chápat jako pouhé poskytování blíže nespecifikovaného bydlení z veřejných prostředků. V § 2 odst. 1 tohoto navrhovaného zákona, který vymezuje pojem sociálního bydlení, je uvedeno následující: "Sociálním bydlením se pro účely tohoto zákona rozumí udržitelné, přiměřené a lidsky důstojné bydlení poskytované ve veřejném zájmu a s použitím veřejných prostředků osobám v hmotné nouzi, které splní podmínky tohoto zákona." ***
        Problém je ve spojení bydlení poskytovaného ve veřejném zájmu, neboť právě pojem veřejného zájmu není nikterak legislativně definován a v jeho pojetí může dojít k velkým rozdílům napříč krajskými a obecními úřady s rozšířenou působností. Na nedostatečnost definice bydlení ostatně poukazuje i vládní stanovisko.
        Jsem přesvědčena, že státní a veřejná správa má být partnerem každého občana, který řeší nezaviněnou tíživou životní situaci, a to i v otázkách bydlení. Aby však takové partnerství mohlo být naplněno, je zapotřebí vypracovat komplexní legislativní úpravu, která bude jasně definovat sociální bydlení jako celek, bude definovat prostupnost bydlení, lhůtu, po kterou je takové bydlení poskytováno, kompetence a ochranu všech účastníků. To znamená majitele bytu, nájemce, možnost samozřejmě i podnájmu, tak i případnou sociální službu, pokud je s daným typem bydlení spojena.
        Když hovoříme o definicích, považuji za velmi důležité jasně definovat prostupné sociální bydlení. Co je to přístřeší? Co je to azyl? Tréninkové bydlení, chráněné bydlení, utajené bydlení, zprostředkované bydlení a další typy s tímto spojené. K tomu je nutné podotknout, že nejde jen o státní byty, ale sociální bydlení se přímo dotýká i soukromých pronajímatelů, které tento návrh nikterak nemotivuje, spíše naopak.
        Dovolte mi ocitovat obecný úvod z materiálu Strategie boje proti sociálnímu vyloučení vypracovaného kolektivem odborníků na tuto otázku: "Sociální bydlení získává stále více podobu, jež je jen těžko generalizovatelná do jednoho univerzálního přístupu. Zahrnuje celou řadu programů pro různé cílové skupiny, celou řadu aktérů provozujících takové bydlení, stále více i soukromých pronajímatelů. Pořád si všímejme toho, že vždycky všichni berou v nejrůznějších strategiích v potaz i soukromého vlastníka, nikoliv pouze o stavění bytů a rozdávání bytů, které jsou ve vlastnictví státu, celou řadu typu bydlení včetně bydlení polovlastnického či sdíleného vlastnictví a celou řadu nástrojů. Na koncept sociálního bydlení je možné nyní nahlížet spíše jako na koncept bez jasných rysů, plný variability, inovací, flexibility, dočasnosti, změny." Takto mluví o sociálním bydlení doktor Lux ze sociologického ústavu Akademie věd České republiky a další autoři. Ve vší úctě k předkládanému návrhu, takovou komplexnost může zajistit pouze vládní návrh vycházející ze spolupráce Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva práce a sociálních věcí. Nutno podotknout, že Ústecký kraj absolutně zapomněl na to, že strategii bydlení vytváří například Ministerstvo pro místní rozvoj navazující na další již platnou legislativu.
        Problematikou sociálního bydlení se zabývám řadu měsíců a diskutuji jak s organizacemi, které poskytují přechodné či chráněné bydlení, tak i s autory studií o fenoménu sociálního bydlení. Pan doktor Tomislav Šimeček, předseda Občanského sdružení majitelů domů a bytů a dalších nemovitostí v České republice, k tomuto návrhu řekl: "Návrh Ústeckého kraje zcela ignoruje ústavní princip diferenciace přístupu k pomoci občanům v zaviněné i nezaviněné nouzi. To je rozdělení péče na trvalou, ale velmi omezenou hmotnou pomoc a velmi intenzivní výchovnou pomoc obcí občanům v zaviněné nouzi a poměrně štědrou, ale časově omezenou pomoc státu všem v nezaviněné nouzi tak, aby se co nejrychleji vrátili do samostatného života. Návrh neřeší příčiny, ale jen následky."
        Musím s panem doktorem Šimečkem souhlasit. Společným jmenovatelem při všech jednáních, kterých jsem se k sociálnímu bydlení účastnila - a na kterých jsem mimochodem neviděla žádné zástupce Ústeckého kraje -, je podmínka kvalitní legislativní normy, definice jednotlivých stupňů bydlení, pojistka práv, lhůt a kompetencí všech účastníků. Návrh zákona v § 2 odst. 2 definuje, že nárok na sociální bydlení má pouze osoba v hmotné nouzi, a návrh však neřeší situaci, kdy je takováto osoba, byť dočasně, sankčním způsobem z nároku vyřazena. To by chtěl například Ústecký kraj na dva měsíce někoho vystěhovat z bydlení? Je tedy naprosto nezbytné definovat, kdo a za jakých podmínek má právo na sociální bydlení a v jaké kvalitě a na jak dlouho.
        Tyto atributy ve sněmovním tisku postrádám. Návrh považuji za nedomyšlený a jeho propuštění do druhého čtení by mohlo natropit více škody než užitku.
        Proto je velmi důležité zamýšlet se nad tím, co vede Zastupitelstvo Ústeckého kraje k tomuto kroku. Snad volby? Proč situaci neřeší s dotčenými ministerstvy, Asociací krajů či Svazem měst a obcí? Podle mého názoru jde pouze o populistický krok a v žádném případě o promyšlený a ucelený koncept skutečného sociálního bydlení.
        Stanovisko vlády k tomuto sněmovnímu tisku poukazuje na fakt, že návrh zákona, který ukládá úkoly Ministerstva práce a sociálních věcí krajským a obecním úřadům, má být zpracován na vládní úrovni. Vláda považuje tento návrh za nepřipravený. Kvůli jeho věcným, legislativně technickým nedostatkům poukazuje na jeho neslučitelnost s koncepcí bydlení České republiky do roku 2020.
        I s ohledem na stanovisko vlády navrhuji, abychom tento návrh zamítli již v prvním čtení. Děkuji za pozornost.