Děkuji za slovo, paní předsedkyně. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, přicházím sem s návrhem zákona o Českém národním povstání, kterým lze dosáhnout celonárodního uznání tohoto povstání proti nacistické totalitě.
        Uznávám, že někdo by mohl namítnout, že informace, které budou následovat, jsou všeobecně známé, nicméně úcta k těm tisícům mrtvých a desetitisícům raněných mě v podstatě zavazuje ke krátkému exkursu do historie tohoto období.
        Národně osvobozovací boj našeho národa proti nacismu vyvrcholil Českým národním povstáním ve dnech 30. dubna až 12. května 1945 - tady bych obrátil pozornost právě na tuto dataci -, přestože spojenecká vojska byla ještě poměrně daleko a poměr sil pro vlastence byl krajně nepříznivý. Podstatné je, že povstání nevypuklo pouze v hlavním městě Praze, ale na celém okupovaném území Čech a Moravy. S momentem překvapení a odvahou bojovníků došlo k ovládnutí mnohých obcí, komunikací i železnice a k získání zbraní a munice přímo od nepřítele. Proti okupantům rozmístěným v Čechách a na Moravě v síle 1,2 mil. vojáků s veškerou těžkou bojovou technikou povstalo ve 297 obcích s využitím překvapení více než 80 tis. občanů velmi slabě a chabě vyzbrojených a ti byli odhodláni obětovat mnohdy i své životy. V samotné Praze, centru povstání, pak byla rozmístěna německá posádka v síle do 30 tis. mužů. Přesto Praha dobyta nebyla. Těch, kteří v bojích proti přesile nepřátelských vojsk padli, bylo na tři tisíce a několikanásobně větší množství těch zraněných.
        Z těchto obětavých občanů, kteří proti nacistické okupaci povstali, dnes žije jen několik málo stovek, a z těch, kterým bylo vydáno potvrzení Ministerstva obrany České republiky dle zákona 357/2005 Sb., již jen asi do 150 osob průměrného věku 85 let.
        Absurdností doby však bylo, že revoluční Česká národní rada v čele s profesorem Albertem Pražákem, která vlastně povstání v Praze řídila a přijala kapitulaci německých vojsk, byla již koncem května 1945 vlivem sovětských představitelů i nedůrazným postojem Edvarda Beneše rozpuštěna a v krátkém čase i povstání českého lidu pak bagatelizováno. ***
        Vznikaly historické mýty o výlučném osvobození Sovětskou armádou. Po únoru 1948 byla velká část účastníků povstání, zejména z vojenských složek, perzekvována a vězněna, jako např. velitel vojenského velitelství Velké Prahy gen. Karel Kutlvašr a někteří byli i popraveni, jako např. štábní kapitán Nechanský, Veleslav Wahl další. Tato diskriminace a perzekuce se projevila i vůči jejich rodinným příslušníkům, ale potom i proti dalším účastníkům povstání.
        Povstání českého lidu v květnu roku 1945 bylo diskriminováno a zlehčováno též jako takové. Bylo zúženo pouze na tzv. Pražské povstání a teprve později se začalo pomalu zveřejňovat, že na povstání proti nacistické okupaci se podíleli občané i v jiných městech a obcích protektorátu, a začalo se pak používat i výrazu Květnové povstání českého lidu. V zájmu politického hodnocení v závěrečné etapě druhé světové války však osvobození českému lidu včetně Prahy musela přinést Rudá armáda. Proto tomuto hodnocení je podřízen i zákon č. 255/1946 Sb. a směrnice tehdejšího Ministerstva národní obrany k jeho provádění, které pak v úvodní části vyjmenovávají účastníky boje za národní osvobození. Jsou zde vyjmenováni příslušníci československých vojenských jednotek v zahraničí, příslušníci zahraničních armád, účastníci domácího i zahraničního odboje, českoslovenští partyzáni, účastníci Slovenského národního povstání a českoslovenští političtí vězni. Z účastníků květnového povstání roku 1945 jsou za tzv. plnohodnotné účastníky národního boje za osvobození uznáváni podle zákona č. 255/1946 Sb. pouze ti, kteří padli nebo byli těžce zraněni, jako by snad ti účastníci tohoto povstání, kteří přežili, nebojovali za stejných podmínek a jako by oni a jejich rodinní příslušníci snad nebyli stejně ohrožováni.
        Po roce 1948 docházelo k další perzekuci protagonistů Českého národního povstání. Od roku 1965 byl tento významný vojenský akt oslavován pouze ve verzi Josefa Smrkovského vždy dne 5. května jako povstání pražského lidu a 9. května osvobození Sovětskou armádou a konec druhé světové války.
        Oslavy se konaly i po roce 1989, ale zásluhou některých publicistů je tento zdroj národní hrdosti dosud soustavně zpochybňován. V současné době dochází na různých úrovních formou přednášek k dalšímu vysvětlování a vyjasňování stanovisek. Zlepšení do hodnocení povstání českého lidu jako povstání celonárodního přinesl zákon č. 357/2005 Sb. a potom někteří historici a spisovatelé, jako např. Jindřich Marek a jeho dílo Barikáda z kaštanů.
        Přesto lze konstatovat, že historický i politický pohled na toto období stále ještě nedoceňuje hrdinství těch, kdo tenkrát za naši svobodu a samostatnost pokládali své životy. To právě si klade za cíl návrh zákona, který prohlašuje toto Českým národním povstáním a v návaznosti na tento pojem v okruhu význačných dnů České republiky navrhuje i změnit dosavadní označení 5. května, neboť pouze těmito kroky, to je odpovídajícím pojmenováním odbojového aktu a vyhlášením významného dne, lze dosáhnout celonárodního uznání tohoto povstání proti nacistické totalitě.
        Dámy a pánové, zaměřím-li se na stanovisko vlády k návrhu tohoto zákona, pak jsem tuze rád, že se vláda ztotožňuje s cílem přiznat odpovídající význam povstání českého lidu proti nacistické okupaci v květnových dnech roku 1945 a vyjádřit hlubokou úctu ženám a mužům, kteří v tomto období nasadili vlastní životy k obraně svobody a demokracie.
        V prvé připomínce se vláda zmiňuje, že se zde zavádí zcela nový pojem České národní povstání, evokující spojitost se Slovenským národním povstáním. Ptám se, proč by to nemělo evokovat. Byl snad boj slovenských partyzánů jiný než boj lidí na Moravě, Slezsku a v Čechách? Mluví se o odlišnosti doby. Ano, srpen 1944 až konec roku a potom duben a květen 1945. A odlišnost okolností? S tím se asi moc srovnávat nelze, jelikož ty okolnosti jsou odlišné snad jenom regionálním pohledem. Vůle a odhodlání nežít pod nacistickou totalitou byla v tehdy Slovenském státě i v našem tehdy protektorátě stejná. Rozdíl by se tu našel, ano, v délce trvání. Zatímco Slovenské národní povstání bychom měřili v řádech měsíců, pak České národní povstání v řádech týdnů.
        Další připomínka vlády pak zní, že při vymezení účastníků povstání jako držitelů dokladů, které jejich účast na těchto událostech dosvědčují, je třeba přesněji odkázat na ta ustanovení příslušných právních předpisů, která upravují podmínky vydávání předmětných dokladů. Tady bych chtěl odkázat právě na § 2 odst. 1 písm. a) a b), kde se právě ti žadatelé specifikují.
        Nutno dodat, že nelze souhlasit ani s třetí připomínkou vlády, kde má vláda obavy o zvýšení žádostí splnění hmotněprávních podmínek pro účastníky boje proti nacismu podle už citovaného zákona 357. Ale v § 2 odst. 2 navrhovaného zákona se tvrdí, že za účastníka Českého národního povstání se pro účely tohoto zákona považuje také občan České republiky, který splnil podmínky - znovu říkám podmínky - pro vydání potvrzení uvedené v odstavci 1. A ten odstavec 1 daného paragrafu pak zmiňuje, co všechno musel ten daný žadatel splnit, aby mu byl prokázán statut bojovníka proti nacismu podle zákona 357 i s dostatečnými, nebo tedy s odpovídajícími majetkoprávními nároky. Znění tohoto zákona nevyžaduje ani neopravňuje žadatele o ten - předběhnu - pamětní odznak chtít nebo požadovat nějaké majetkoprávní výhody, jako to mají někteří jiní.
        Ve čtvrté části vláda argumentuje tím, že není tak úplně pravda, že navrhovaná právní úprava nebude mít negativní dopad na státní rozpočet ani na rozpočty krajů a obcí. Mluví se tu o tom, že budou úpravy spojené přinejmenším s návrhem a výrobou pamětních odznaků. Ano, budou to řádově desetitisíce korun. Ano, budou tam náklady personální pro možná dvě zaměstnankyně Ministerstva obrany pro období necelého roku. A při projednávání s patřičným odborem na Ministerstvu obrany jsem byl ubezpečen, že to všechno půjde hradit ze současného rozpočtu tohoto ministerstva, nebude to mít tedy nárok na navýšení státního rozpočtu, resp. rozpočtu daného ministerstva.
        Poslední připomínka pak byla časově věcná a tady bych prosil obrátit vaši pozornost. Jak zaznělo už z úst paní předsedkyně, žádáme vás o schválení v režimu, tak jak paní předsedkyně navrhovala. Účinnost tohoto zákona se navrhuje 28. října letošního roku. Uvědomuji si, že na mě můžete koukat trochu s překvapením, ale vzhledem k nějakým nedopatřením se tento tisk neprojednával na předcházející schůzi Poslanecké sněmovny. Při dostatku vůle a pochopení a při vašem kladném vyjádření k tomuto zákonu technicky lze zvládnout, aby do státního svátku zákon vyšel ve Sbírce zákonů. ***
        Nelze samozřejmě říci, že od 29. října budou vydávány pamětní odznaky. Jejich návrh je připraven na Ministerstvu obrany. To datum bylo vyloženě symbolické a žádosti budou přijímány po tom datu, náležitě zpracovány, takže i obava, že od začátku listopadu se nemohou, promiňte mi ten výraz, předávat pamětní odznaky, je lichá. (Neustálý hluk v sále.)
        Dámy a pánové, uvědomuji si, že před vás předstupuji s požadavkem, na jednu stranu, jenž chce uctít a ocenit úsilí těch, kteří měli to štěstí, že České národní povstání přežili, na druhou stranu s požadavkem rychlého projednání. Kde je vůle, tam se daří. Já bych vám přál, abyste té vůle měli dost.
        Další část bych si pak nechal na případný výsledek - ne na případný, ale na výsledek hlasování Poslanecké sněmovny. Zatím těm, kteří dávali pozor, za tu pozornost děkuji.