Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, musím říci, že jen chvíli jsem měl z nějakého záměru této vlády docela dobrý pocit. Snížení počtu dětí v kojeneckých a dětských domovech se mi zdálo jako krok správným směrem. Jenže vše má své ale. Podporovat více výchovu dětí v rodinách, ať už v jejich širší rodině původní, nebo pěstounské, považuji za trend, který je rozhodně trendem správným. Co více může dětem prospět i po citové stránce než život a výchova v tradiční rodině? Musím ale říci, že po seznámení se zákonem mi došlo, že jsem byl tak trochu naivní.
        Domnívám se, že tento zákon směřuje spíše než k zájmu dítěte k postupnému rušení dětských domovů a postupnému rušení kojeneckých ústavů. Bohužel takovýto dojem jsem z tohoto zákona nabyl a nejsem bohužel sám. Hovořím často se zaměstnanci dětských domovů, navštěvuji dětské domovy, znám tedy tak trochu jejich situaci, i když se nechci pasovat do nějakého odborníka, ale myslím si, že vím, o čem hovořím. Neříkám, že dětský domov je to jediné správné pro dítě, které nemá vlastní rodinu nebo o které se vlastní rodina nemůže z různých důvodů starat nebo se nechce starat a vychovávat je. Pouze mi vadí, když se dětské domovy možná pohledem určité minulosti stavějí do špatného světla a jedině pěstounská péče se pokládá za to správné. Přitom si samozřejmě vážím poctivých pěstounů, kteří se ujímají opuštěných dětí. Patří jim určitě celospolečenský dík, náš dík a vyjádření naší úcty k nim.
        Co je největším problémem dětského domova? Hmotné zabezpečení? Nemají tam děti co jíst? Nemají děti co na sebe? Nemají kde spát? Samozřejmě že tomu tak není. Ale pojďme dál. Nemají děti dost soukromí a osobního prostoru? Spí v neosobních ložnicích po dvaceti? Jsou odloučeni od svých sourozenců, protože ti jsou umístěni v domově pro jinou věkovou kategorii? Nebo nemají všechny potřebné školní pomůcky? Nemohou se z finančních nebo i jiných důvodů připravovat na své budoucí povolání? Nemají dost kulturních a společenských podnětů? Nemohou navštěvovat zájmové kroužky? Myslím, že ani to není pravda. Děti rozhodně hmotnou nouzí v dětských domovech netrpí a mají i všechny potřebné věci k životu, o čemž jsem mluvil. Samozřejmě žijí v určité citové nouzi. To je pravda.
        Přes to všechno si nedělejme iluzi. Samozřejmě je to jenom děcák, jak se hanlivě říká. Ano, to, co je problémem dětských domovů, je, jak jsem již řekl, třeba i citová nouze. Děti sice bydlí v rodinných buňkách po nejvíce osmi dětech, mají své stálé tety, ale pořád to není ta pravá rodina. Nemají nikoho svého, nikoho, kdo tu pro ně je pořád a kdykoliv bude, i když jim bude už 18 a více. Mají třeba oblíbenou tetu, která je na ně hodná, má je i ráda, ale třeba na Vánoce dává přednost svým vlastním dětem než dětem pro ni možná cizím, i když řada těchto zaměstnanců, kteří se dětem věnují, to tak třeba nebere.
        A teď se podívejme na to, jaké zlepšení pro tyto děti připravil bývalý pan ministr Drábek. Děti už nebudou umísťovány do těch ošklivých kojeneckých ústavů a dětských domovů, ale k pěstounům. Ne ale proto, jak jsem se zpočátku domníval, aby jim poskytli pocit stálosti, jistoty a citového zázemí, ale aby se o ně jen přechodně starali, než se jejich rodinná situace vyřeší, což samozřejmě může trvat i roky, pokud je to vůbec reálné a vůbec k tomu někdy může dojít. ***
        Nemají jen v pravém slova smyslu nahradit rodinu. Správně by si podle tvůrce zákona ani neměli vytvářet se svěřenými dětmi nějaké pevné citové pouto. Budou to jen takoví státem placení pečovatelé a dohlížitelé. Když si s dětmi nesednou nebo nastane nějaký problém, tak je prostě vrátí, děti půjdou o dům dál, třeba i několikrát.
        A já se musím zeptat: Tak jaký je rozdíl mezi takovou pěstounskou péčí a dětským domovem? Proč chceme bourat zavedené a fungující a narychlo a nepřipraveně budovat něco, co nepřináší žádnou novou kvalitu, spíš naopak? A to jsem se vší vážností řekl, že si vážím lidí, kteří si vezmou děti do pěstounské péče. Proč raději neusnadníme adopce? Proč neomezíme práva rodičů, kteří si v některých případech jen odloží děti do státní úschovy? Ale bohužel takových rodičů je také dost.
        Mám z tohoto zákona pocit, že má řešit problémy někoho úplně jiného než opuštěných dětí. A můžu se domnívat, čí problémy má řešit. Má snad řešit, s tím že se postupně budou rušit dětské domovy, problémy státního rozpočtu? Někomu se možná líbí lukrativní budovy, ve kterých jsou tato zařízení. Nebo už je tak málo příležitostí, jak kořistit na státu, že přijdou vhod i sociální služby? Teď mám na mysli třeba všelijaké agentury, které budou vyhledávat a vzdělávat nové pěstouny. Nevím, mohu jen hádat, to samozřejmě ukáže až budoucnost.
        Kdyby však státu šlo opravdu o ty děti, zaměřil by se také na to, co s nimi bude, až opustí dětský domov nebo pěstouny. Prozatím je to tak, že pokud skončí svou přípravu na vzdělání a bylo jim osmnáct, musí si sbalit kufry a jít. I to je problém a myslím problém, který by se měl nějakým způsobem řešit. Některým domovům se podařilo zřídit takzvané startovací byty nebo byty takzvaně na půl cesty. Není jich tedy dostatek, je to opravdu jen na chvíli. Ale myslím si, že i stát by měl toto podporovat. Měl by podporovat, aby při dětských domovech vznikaly právě startovací byty a byty takzvaně na půl cesty. Dětem prostě chybí zázemí rodiny, která jim poskytne ubytování, radu, třeba i finanční pomoc do začátku, než se mladý člověk postaví na vlastní nohy. Tohle pěstounská péče, tak jak s ní počítá zákon, bohužel nijak neřeší.
        A nemohu samozřejmě také souhlasit, že v tomto zákonu se objevil přílepek sKarty. To už v žádném případě. Myslím si, že tady o tom hovořil i pan kolega Sklenák, který vyjadřoval názor celého poslaneckého klubu sociální demokracie. Já se samozřejmě k tomuto názoru sociální demokracie, našeho klubu, připojuji a i pro to, co jsem řekl ve svém projevu, nebudu pro tento zákon hlasovat. Nepodporuji jej. (Potlesk poslanců sociální demokracie.)