Vážený pane předsedající, dámy a pánové, pokud Senát zamítl a následně vrátil Poslanecké sněmovně návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, beru to jako příležitost znovu zvážit všechna rizika i případné škody, které byl schválením tohoto svérázného dokumentu utrpěli nejen čeští občané a český stát, ale spolu s nimi, jak zde již dnes několikrát zaznělo, i církve.
        Jistě pozoruhodná diskuse nad vládní předlohou o daru církvím v Senátu potvrdila mnohé výhrady, které zazněly už při projednávání vládní předlohy zde na půdě Poslanecké sněmovny. Současně ale nově nebo s plnou otevřeností zazněly argumenty, důkazy a pozoruhodná přiznání ze strany některých senátorů, že nejde ani o restituce ani o nápravu, ale o pragmatickou snahu urvat kus státního majetku, získat za každou cenu peníze ze státního rozpočtu, získat nezávislost nejen na státu, ale i na vlastních věřících.
        "Pro stát je to nicméně řešení výhodné," cituji v této souvislosti slova místopředsedkyně Senátu Aleny Palečkové, "neboť s oprávněným restitučním nárokem církví spojuje ukončení financování jejich duchovních ze státního rozpočtu. Není to tedy žádné zadlužování státu, ale zcela naopak, rozpočtově odpovědné jednání." K tomu pak senátorka Palečková, reprezentující Občanskou demokratickou stranu, dodala: "Kolegyně a kolegové, právní stát a spravedlnost často stojí nad veřejným míněním, v našich podmínkách navíc zhusta manipulovaným. Veřejné mínění" - končí citace uvedené senátorky - "není a nesmí být v zastupitelské demokracii posvátnou krávou."
        Senátorka Palečková tedy zastává názor, že většinu české společnosti, kterou dokonce i reprezentanti pravice v Senátu odhadli na 80 %, kdosi k zásadnímu odporu proti takzvaným církevním restitucím manipuluje. Že by veřejnoprávní Česká televize či Český rozhlas? Nebo naopak je to stávající vládní koalice, která zadlužuje stovkami miliard dluhů naši republiku, nemilosrdně omezuje důchody, škrtá sociální dávky, příspěvky státu na školní pomůcky s argumentem, že i na těch sociálně nejslabších a nejzranitelnějších je prý třeba šetřit?
        Určující zde ovšem mohou být i velmi trapné a ostudné aféry či nekřesťanské asociální politikaření a hanebné majetkové požadavky nejvyšších církevních prelátů, jež připravily římskokatolickou církev za pouhá dvě poslední desetiletí o většinu těch, kdo se k ní ještě při sčítání lidu na počátku devadesátých let minulého století hlásili. Ano, se svou poctivou křesťanskou vírou mnozí věřící odešli od katolické církve do soukromí. Z mnohých pak pravicová a asociální politika římskokatolických špiček vychovala dokonce nové ateisty.
        Jistě, současný způsob státní podpory církví není udržitelný. A tak například senátor Šebek se vznesl do nebeských výšin a vybídl chudé české důchodce a sociálně slabé rodiny ke štědrosti ve prospěch církví. "Ačkoliv se společnost dnes deklaruje jako převážně ateistická," cituji jeho slova, "ve skutečnosti genius loci každého sídla i v dnešní společnosti vychází z hluboké a dávné církevní tradice, a to nejen římskokatolické." Co k tomu dodat? Možná to, že nemám vůbec nic proti církevní turistice. Nic by nemělo bránit tomu, aby i ateista, a možná právě on, měl citlivý vztah k takzvanému náboženskému umění, aby v něm dovedl odkrývat a nacházet hodnoty přispívající ke kulturnímu a duchovnímu obohacení člověka.
        Básník nad jiné národní, Josef Hora, se kdysi pokusil postihnout to naše češství ve svém celku. Napsal totiž následující slova: "Jdeme-li proti proudu času, najdeme tam v poezii Sovu i Březinu, Hálka i Vrchlického, Máchu i Čelakovského, hlasy země i nebes, sóla i orchestry, zjevy naivní i patetické. Z dálek století mluví k nám barokní chrám malostranský i gotický Týn, husitský chorál i píseň z kancionálu, mravní vznos Žižkova odboje, elegie Komenského i barokní misie. Nijak mi to nejde rozdělit, protože plnost češství věru nelze ochudit o jediný tón. Vzpomínám na Jana Nerudu, odbojného a vroucího. Češství je dialog jako život." Alespoň podle mého názoru jde o pozoruhodná slova, aktuální i dnes, kdy mnozí nechápou, či nechtějí pochopit, že k plnosti národní existence patří co nejširší spektrum názorové, politické a kulturní plurality.
        Vedle genia loci v podání senátora Šebka z řad Občanské demokratické strany a vedle neskromných potřeb majetku a moci ze strany římskokatolických prelátů je tu i zadlužená Česká republika, jsou tu i čeští občané, kteří si údajně žijí příliš nad poměry. Má-li být však Česká republika opravdu demokratická a sociálně přijatelná, pak nároky vybraných církví na nezanedbatelnou porci ze státního majetku je nutné konfrontovat s dějinami i se současností, je nutné je konfrontovat s křesťanskými hodnotami a sociální spravedlností.
        Právě tento přístup uplatnil vůči německým biskupům při své loňské návštěvě Německa papež Benedikt XVI. Církev se musí zbavit světských starostí, alespoň podle Benedikta XVI., a ještě lépe by bylo, kdyby se osvobodila od materiální a politické zátěže. ***
        I deník Der Spiegel k tomu napsal, že papež ve Freiburgu dokonce chválil proces sekularizace před dvěma sty lety, protože vyvlastnění církevních statků a zrušení privilegií podle něj podstatně přispělo k očištění a vnitřní reformě církve. Biskupy tím zaskočil, protože některá německá biskupství patří k nejbohatším ve světě. Navíc se o rok dříve, tedy v roce 2010, vzepřeli názoru některých politiků, že by se při všeobecném šetření měly o 10 až 15 % snížit státní výdaje na církve. Podle německých biskupů to prý papež ve Freiburgu nijak nekonkretizoval. O jeho údajné neomylnosti ve věcech církevních a neomezené moci v jednání a církevní správě nepadlo ani slovo. Možná to s tou neomylností hlavy katolické církve není nijak žhavé. Usuzuji tak nejen na základě postoje německých biskupů, ale i na základě farizejské reakce českých církevních prelátů na onen diskutabilní předvolební billboard s pytlem peněz.
        Troufám si dokonce tvrdit, že není dost seriózních argumentů pro to, aby kdokoliv vydal ze státního majetku tak ohromnou částku společensky upadající a poctivé křesťany ztrácející římskokatolické církvi, která se odchýlila ve svých špičkách od naprosté většiny občanů českého státu. Jistě. Leckdo mě může vyzvat, abych svou oprávněnou kritiku zaměřil raději na politickou konkurenci a nebral si do úst církevní hodnostáře. Leckdo mi může vytknout prý nevhodné útoky proti údajně naprosto ojedinělému a společensky hodnotnému konsensu sedmnácti církví. Skutečnost je ovšem taková, že jistá skupina ekonomů blízká kardinálu Dukovi zpracovala až neuvěřitelný paskvil, který si pak osvojila politická reprezentace pravicové vládní koalice. Jde tedy o určitý typ aliance konzervativních náboženských kruhů a politické pravice, která například pedagogům snižuje platy, výhledy na růst jejich mezd jsou chabé, nejsou peníze na další vzdělávání učitelů, slučují se třídy, dokonce i ročníky, nezbývají finanční prostředky na základní pomůcky a nové učebnice a pro vysokoškolské studenty připravuje poplatkovou agendu včetně zápisného. Naproti tomu například už zmíněná Apoštolská církev, která byla zaregistrována, jak zde naprosto přesně zaznělo, v roce 1989, takže těžko mohla v letech 1948 až 1989 přijít o nějaký majetek, má dostat více než miliardu korun! Fuj! To je ale špinavost! Bůh prý odpouští těm, kteří nevědí, co činí. Církev katolická to ovšem moc dobře ví! Těch šestnáct ostatních je jen docela průhledné křoví ostudně uplácené římskokatolickými preláty. Tedy naprosto zjevná špinavost či korupce, na kterou pak mohou doplatit například již dnes živořící důchodci.
        Ano, i o to v té církevní nastavované kaši jde. Po mnoha nestravitelných chodech dospěla málem na talíř už za vlády Mirka Topolánka, kdy mělo být započato vedle naturálních restitucí s vyplácením 83 miliard korun po dobu šedesáti let, s úroky tedy 270 miliard. V tehdejší atmosféře a rozložení politických sil pouhá utopie. Ve Sněmovně byl v roce 2008 tento návrh zamítnut nejen hlasy opozice, ale i racionálně uvažujícími poslanci Občanské demokratické strany. Opozice tehdy odmítla přímé finanční odškodnění církvi, neboť rozpočtová situace státu neumožňovala přímé výplaty církvím v mnohamiliardovém rozsahu. Řešení viděla v ustavení náboženské matice, z jejíhož výtěžku by se činnost církví pokrývala.
        Od srpna loňského roku, jak velmi dobře víte, je ve hře dílo Nečasovy pravicové koalice. Tedy druhá varianta majetkového vyrovnání s církvemi, která sice snižuje úhrn peněžních toků z eráru v objemu - to je těch 59 miliard - i v čase, tedy na třicet ročních splátek. O to víc v ní nabobtnala až neuvěřitelná štědrost pravicové vlády koalice v naturáliích. Ano, jde o pole, lesy, rybníky i mnohé domy. Manažeři, ekonomičtí poradci, právníci a makléři údajně bezpečných portfólií budou pak církvi dodáni samospádem, tedy vnitřní logikou korupčních a klientelistických poměrů. Smysl toho všeho? Prý náprava křivd z předlistopadového režimu a zajištění nezávislosti církví na státu, a tím i zvýšení jejich prestiže. A také konec obtížného rozvoje obcí dušených údajně ex-církevními katastry, na nichž je starostům s těžkou technikou vstup zakázán.
        Napravovat křivdy za vlády Petra Nečase, Karolíny Peake a Karla Schwarzenberga či Miroslava Kalouska je velmi, velmi ošidné. Jde přece o prokorupční a mnoha aférami zdiskreditovanou, ekonomicky neúspěšnou vládu, která má historicky nejnižší důvěru občanů našeho státu. Lze ovšem pochopit, proč vláda, která škudlí po tisícovkách na důchodcích a rodinách s dětmi, hodlá obdarovat desítkami miliard církevní preláty, tedy někoho, kdo cejchuje občany České republiky jako lůzu jen proto, že poměřují původní sliby občanských svobod, lidských práv, sociálních a právních jistot i lidské sounáležitosti a rovnost šancí s tím, co ti nahoře předvádějí. A obdobně je tomu s problémem rozvoje obcí vystavených majetkoprávní blokádě. Proč však předseda Svazu měst a obcí Dan Jiránek v září 2011 prohlásil, že takových obcí jsou desítky, možná stovky. Tak málo?, ptám se. Tak málo? Proč to pak nemají přesně spočítáno! Dívám se, jestli mě slyší paní ministryně. Tak je to dobře, tak je to dobře.
        Politická a hospodářská korupce, klientelismus a arogance k dolním deseti milionům a lokajské posluhování Nečasovy vládní koalice nejen zahraničním protektorům, ale i církevním prelátům, šlechtě a tu a tam i představitelům sudetoněmeckého landsmanšaftu obsahově vyprázdnily demokratické procedury rozhodování.
        Jistě, z takzvaných církevních restitucí je těžké oddělit striktně to, co bylo církvím zabaveno komunistickým a co Benešovým a Masarykovým Československem. To by ovšem nemělo vést k lstivému návratu před 25. únor 1948 ani před Masarykovu republiku ani před Josefa II. ani někam k husitům. Šlo totiž takřka o periodické přesunování majetku, kdy jedni vyvlastňovali druhé. Ano, nalézt v takových dějinách tu pravou spravedlnost, je z hlediska vyššího principu mravního značně ošidné, protože případné finanční kompenzace církvím by mohly zcela absurdně platit ze svých daní i mladí lidé, kteří nemohou za něco, co se přihodilo v době, kterou na vlastní kůži ani nezažili. Právě z jejich řad se často ozývá: "Chtějí-li církve dělat nějakou bohulibou činnost s podporou z veřejných rozpočtů, nechť soutěží o granty jako jiné nevládní organizace. Chtějí-li prostředky na provoz či mzdy, nechť každý křesťan pošle procento či dvě z platu. Když je takové desátky schopna mezi sebou vybrat lůza z odborů, jistě to dokážou i věřící." ***
        Ano, jde o demokraticky smýšlející a k hodnotám sociální spravedlnosti a lidské sounáležitosti inklinující mladé lidi. Nevidím jediný důvod, proč bych neměl stát na jejich straně a jednoznačně oponovat těm, jejichž mysl ztemněla touhou po majetku a zákulisním kšeftováním s mocí.
        Dámy a pánové, děkuji za pozornost. (Potlesk z levé části sálu.)