Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně, kolegové, já bych chtěl především poděkovat za tuhle věcnou rozpravu, protože ona je skutečně věcná. Nejsou tady žádné osobní útoky, nikdo, kdo tady vystupuje, není zcela zjevně podnapilý. Prostě ta debata je věcná a já si toho velmi vážím.
        Ta historie ale nezačala v roce 1998, když sociálně demokratické vlády musely prostě začít řešit některé problémy transformace. Transformace probíhala v devadesátých letech, byly tam chyby, které následně byly vyjádřeny ve ztrátách. A v době, kdy jsem byl na Ministerstvu financí, tak jsem požádal odborné útvary, aby vyjádřily náklady, které stála transformace a které bylo potom potřeba sanovat z hlediska veřejných rozpočtů, a ty celkové náklady vysoce překročily půl bilionu korun, které musely být sanovány v důsledku ztrát a chyb transformačního období, zejména tedy v letech 1990 až 1998.
        A já vám řeknu jednu věc, která je velmi důležitá. Ony ty náklady v těch devadesátých letech nebyly vidět také proto, že tehdy Česká republika nevykazovala skutečný stav veřejných rozpočtů v souladu s evropskou metodikou. Na tu evropskou metodiku přešla až vláda Miloše Zemana počínaje rokem 2001. Teprve počínaje rokem 2001 začala Česká republika zveřejňovat údaje o svých veřejných rozpočtech v mezinárodně srovnatelných číslech. Bylo to v souvislosti s přípravou na vstup do Evropské unie. Proto je velmi obtížné hodnotit období před rokem 2001 prostě proto, že je obtížné se dostat k relevantně srovnatelným číslům, která se týkají celkového veřejného dluhu a také ročního schodku státního rozpočtu.
        Nepochybně ty transformační náklady ovlivňovaly hospodaření státu ještě deset let poté. V roce 2006 Česká republika musela zaplatit ze svého státního rozpočtu 20 miliard korun za garanci, kterou poskytl v roce 1996 tehdejší ministr financí Ivan Kočárník na deset let. Na deset let v roce 1996 poskytl Ivan Kočárník garanci, která byla splatná v roce 2006 a tehdy těch 20 miliard korun jsme museli zaplatit ze státního rozpočtu. Samozřejmě že to byly také náklady, které v daném roce prohloubily rozpočtový schodek ještě po deseti letech.
        Já myslím, že je dobré si uvědomit, že to hospodaření státu v devadesátých letech nebylo transparentně vykazováno. Dluhy se vršily v polostátních firmách, jako byly České dráhy. Dluhy se vršily v bankách, nikde nebyly evidovány, nikde nebyly vykazovány. Dluh z devadesátých let byl potom zviditelněn a zveřejněn teprve za vlády Miloše Zemana v rámci standardní metodiky, kterou jsme přijali v rámci přípravy na vstup do Evropské unie.
        A poslední věc, kterou bych chtěl říci, pokládám ji za důležitou. Já si myslím, že jestliže my tady dnes máme pravicovou vládu, která má velkou většinu v Poslanecké sněmovně, tak přece tato pravicová vláda vůbec nemusí slibovat někde v nějaké zářné růžové budoucnosti vyrovnané rozpočty a zákon o věčně vyrovnaných rozpočtech. Vždyť přece ta pravicová vláda, jestliže je takto rozpočtově odpovědná, tak by přece ty rozpočty měla předkládat. Měla by je předkládat jako vyrovnané a neměla by vršit další dluhy. Vždyť přece vy jste vyhráli ty volby, v součtu jste je vyhráli tím, že jste slibovali, že nebudete vršit žádné dluhy a že nebudete zvyšovat daně. Ale ani jednu z těchto věcí neplníte.
        Čili já bych doporučoval zástupcům pravice v této Poslanecké sněmovně, aby přestali mluvit o věčně vyrovnaném rozpočtu, o ústavní reformě, která zajistí věčně vyrovnané rozpočty, a využili v těch příštích letech většinu 118 hlasů v Poslanecké sněmovně k tomu, aby začali konečně ty vyrovnané rozpočty předkládat. To, co máme na příští rok, schodek přes 130 miliard korun, v žádném případě není věčně vyrovnaný rozpočet.