Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, malajsijské letadlo sestřelili Rusové, Ukrajinci, proruští separatisté, ozbrojenci, rebelové, ruští nacionalisté, ukrajinští nacionalisté, americké tajné služby, Putin. Člověče, vyber si! Důkazů nalezneš ke každé variantě spoustu. Odposlechy někoho, nevíš koho, fotografie jakýchsi raket, o nichž nevíš, ze kdy a odkud jsou, jestli odjíždějí nebo přijíždějí a kam. Každý věří, čemu chce. Stejně tak verze o událostech na Majdanu atd. Ale pozor! Oficiální, politicky korektní a v médiích přípustná verze je u nás vždy jen jedna. Jak se v tom vyznat? Jak nepodlehnout mediální masáži, neztratit se v informační mlze, neohluchnout v dezinformačním šumu? Jak nepodlehnout tezím o humanitárním bombardování, kdy raketami jsou na východě Ukrajiny ostřelovány civilní čtvrti? Jak reálně podpořit snahy o jednotnou demokratickou Ukrajinu tváří v tvář lidí v uprchlických táborech?
        Jedinou cestou je pečlivě věci studovat kritickým rozumem. Ukrajina za to stojí. Je i významnou součástí našich českých dějin a o tom tady vůbec nehovoříme. Na Ukrajině dlouho žila velká česká menšina, která se velmi zasloužila jak o podobu dnešní Ukrajiny, tak o náš stát. Migrace Čechů na území dnešní Ukrajiny, tehdy samozřejmě Rusko, začala přes 300 lety. Masově se Češi stěhovali na Ukrajinu v druhé polovině a na konci 19. století. Za zemědělskými kolonisty následovala inteligence, obchodníci, vědci, odborníci nejrůznějšího zaměření, učitelé, hudebníci, umělci a také podnikatelé, inženýři, technici a kvalifikovaní řemeslníci a pracovníci. Česká a slovenská migrace v tehdejším Rusku čítala před první světovou válkou na sto tisíc lidí. Byli to právě Češi, kteří se podíleli na vybudování základů ukrajinského průmyslu a dalších odvětví včetně bankovnictví. Následovníci bývalých českých továren fungují často dodnes. Třeba základ ukrajinského gramofonového průmyslu - Jindříškova továrna Extrafon. Nebo dopravně strojírenský závod Česká vozovka, Křivánkova a Gretherova strojírna a slévárna, která byla přímým konkurentem Škodových závodů a ještě donedávna pod názvem Bižšovyk patřila k předním průmyslovým podnikům i ve světovém měřítku. Dnes z průmyslového koncernu nezbylo nic. Ungermannovy a Nejedlého slévárny kujné slitiny jsou předchůdcem dnešního ukrajinského strojírenského gigantu ATEK. Dnešní kyjevský závod automatiky Petrovského je bývalá fabrika autoinženýra Homoly. Strojírna Františka Paula se dnes jmenuje Radar. Vondrákův hotel Praha stojí v Kyjevě také dodnes. Jen v Kyjevě do roku 1918 měli Češi školu, divadlo, kde hrál Zdeněk Štěpánek se dvěma divadelními soubory. Vlastní časopisy, kam psal Jaroslav Hašek, pěvecký sbor, řadu spolků, působil zde Sokol, knihovna, kavárny, a dokonce tu Češi měli vlastní park, který založili. Jmenoval se Stromovka. V Kyjevě bylo založeno Čechy zde žijícími české vojsko, později nazývané Československá legie. Několik dnů po vypovězení války Rusku ruský car souhlasil se založením českých jednotek. Ty se vyznamenaly na ruské frontě od začátku první světové války. Československé legie se pak staly jedním z hlavních pilířů vzniku Československa.
        O období, kdy tzv. Podkarpatská Rus neboli Zakarpatská Ukrajina patřila pod československý stát, není ani nutné hovořit. Bylo to období vzrůstající prosperity a rozkvětu této oblasti. Pro představu, ještě v roce 1947 po obrovských vlnách brutální nacistické a stalinské genocidy jen na Volyni, což je malá oblast v severozápadní části Ukrajiny, žilo 40 tisíc Čechů v 638 obcích, z nichž mnohé byly ryze české, a má rodina z nich pochází. Ukrajině se dařilo vždy, kdy nikdo nikoho nekádroval, zda je Ukrajinec, Čech nebo Rus, kdy vedle sebe stál hotel ruského a českého podnikatele a vzájemně si ho nepodpalovali, kdy české strojírny zaměstnávaly vedle Čechů i tisíce Ukrajinců, kdy v kyjevské Stromovce se hrálo české divadlo.
        Nejhorší pro Ukrajinu byly doby, kdy bolševici zdecimovali české fabriky, kdy většinu Čechů poslali do koncentráků nebo postříleli jako cizácké špiony. Nejhorší doby byly ty, kdy německé jednotky vypalovaly české vesnice, kdy u Kyjeva v rokli zvané Babí Jar jen pár kilometrů od Majdanu, kde si dnes otevřeně kdosi troufá nosit nacistické symboly, nacisté zmasakrovali na sto tisíc jiných Židů, Romů, Ukrajinců, Rusů, Čechů. Nejhorší doby byly pro Ukrajinu, kdy se hlásal nacionalismus a nesnášenlivost.
        Dodnes žijí na Ukrajině tisíce Čechů. Podle sčítání z roku 2001 se jich hlásí k naší národnosti 5 912. Podle střízlivých odhadů zde žije nejméně 20 tisíc Čechů. Pracuje tu na dvacet národnostně kulturních spolků. Když začaly ukrajinské události, prosily nás mnohé české rodiny o pomoc. ***
        Nedařilo se jim dobře. Byli vystaveni i atakům ukrajinských nacionalistů. Na rozdíl od Polska nebo Maďarska, kde se o své krajany postarali, jsme nepomohli nikomu. Nestálo by nás to skoro nic. Jen projevit zájem. Zeptat se. Naše společné ukrajinsko-české dějiny za to stojí. Stojí za to se ptát, porovnávat, zamýšlet se a opatrně zvažovat, zda hospodářské zájmy jsou v tuto chvíli přednostnější než zájmy společenské a morální.
        Děkuji za pozornost.