Hezké odpoledne, dámy a pánové. Pochopitelně je mou povinností jako doktora také k tomuto tématu promluvit. Původně jsem si to vymyslel velmi rafinovaně, protože jak pravděpodobně víte, tak nejvýznamnější autor vědecké publikace je buďto první autor, nebo ten poslední. Přihlásil jsem se tedy tak, abych byl poslední, bohužel kolega Fiedler mi to zkazil, takže tady mluvím jako ten nejobyčejnější, protože ten předposlední ve vědecké práci je nejméně významný. ***
        V prvé řadě bych chtěl říct, že děkuji ministerstvu a ministrovi za to, že dostali na stůl zákon, o který jsme se pokoušeli všichni my předcházející už na půdě historické lékařské komory, proto, že jak asi nevíte, nejnižší běžný počet specializačních vzdělávání ve světě je 28 a nejvyšší zhruba 42. My jsme měli fázi, kdy jsme těch oborů měli přes 100. Když se to dneska podařilo snížit na 33, je to poloviční zázrak, ale samozřejmě přináší to spoustu problémů, protože to znamená, že někdo byl od toho stolu jakoby odstrčen na něco, co je možné chápat jako méně významné číslo.
        Myslím si, že problematika toho, které obory a kolik oborů, bude určitě tématem, kterým se zdravotní výbor bude zabývat. Bude to téma, kterým se budeme všichni probírat. Proto bych velmi podporoval návrh kolegy Kasala na to, aby doba byla prodloužena na 60 dnů. Věřím, že ve zdravotním výboru se tím budeme zabývat velmi, velmi podrobně. A je to také důvod, proč my jako Občanská demokratická strana podpoříme tento zákon, aby postoupil do dalšího kola.
        Řada problémů, která tam je, tady zazněla. Hovořilo se o praktických lékařích pro děti a dorost, hovořilo se o délce vzdělávání. Tento nový zákon uvádí délku vzdělávání v rozmezí tří až šesti let. To je doba jistě velmi dlouhá, když si uvědomíte, že šest let je také doba studia medicíny, a že tedy to dává dohromady dvanáct let. A pokud někdo bude dělat nějakou další nástavbu, může to přerůst vysoko přes deset let.
        Vzdělávání lékařů je ve světě a v Evropské unii různé. Tady to někde zaznělo, že si nedovedeme představit, že by někdo pracoval po promoci - v Řecku to je tak, že po promoci lékař nastoupí na některý z ostrovů a pracuje tam jako praktický lékař dva roky, aniž by předtím jakékoli vzdělání prodělal. A také to funguje. Třeba na tom ostrově, na těch rekreantech, na těch pár domácích lidech se tu základní medicínu naučí. Vychvalovaná Velká Británie má vzdělávání, které je také velmi zvláštní, protože v nemocnici, kde mají být ti lékaři vzděláváni, žádný zkušený lékař není. Doktoři tam přicházejí jednou za týden, udělají si svoje privátní pacienty, a mezitím jako pacient nenarazíte na nikoho, kdo by byl déle po promoci než dva roky.
        Systém, který byl u nás vytvořen, byl systém velmi zajímavý. Zaručoval určitou variantu vzdělávání a samozřejmě časem dospěl na své limity, protože medicína pokračuje dál. Ty složitosti, se kterými se musí dnes lékaři vyrovnávat - už není jen medicína, je to otázka informatiky, je to otázka počítačových systémů, velmi složitých a sofistikovaných přístrojů a vzdělávání samozřejmě začíná být složité.
        Za svou osobu bych daleko více uvítal, kdyby systém vzdělávání byl postaven na otázce toho školitele. Já bych si dovedl představit, když mám někoho, koho vzdělávám, že v nějaké fázi jeho vzdělávání řeknu: ano, ty už umíš to a to z té medicíny a to znamená, že budeš na mé klinice dělat takovou a takovou činnost. Já můžu říct i obrácenou věc. Já ze své praxe - a učil jsem celý život, vzdělával jsem na největších klinikách a fakultách, které v této zemi existují, že jsou fáze, kdy tomu lékaři já řeknu: podívej se, ty sis sice vybral tento obor, ale já bych ti radil, aby sis vybral něco jiného. Prostě proto, že ta medicína, kterou dělám já, je taky o tom, jestli je handy, nemusí být jenom brainy. A jestliže ty ruce prostě nemají to nadání, nejsou schopny tu věc udělat.
        Proto si myslím, že by tento zákon měl více stavět na tom, jak ta vlastní výuka je provázaná, dát maximální možnou zodpovědnost tomu školiteli. Já si dovedu představit, že každý lékař, který potom nastoupí třeba na místo primáře, bude, jako to bylo za mého otce, až do smrti říkat: já jsem se vzdělal na klinice pana profesora Klause. A jméno jeho školitele je zárukou toho, že to bylo dobré. To by mělo vyčlenit z toho všechno to, na co si dneska školenci nejčastěji stěžují - že vlastně nejsou na těch pracovištích vzděláváni. Že tam přijdou, dělají nějakou práci, ne úplně odbornou, že se k těm složitým věcem nedostanou a že vlastně to, co se potřebují naučit, jsou schopni se naučit na svých základních pracovištích. Samozřejmě pokud bychom takto postavili vzdělávání na zodpovědném školiteli, znamenalo by to, že by ten zodpovědný školitel musel být také v nějaké podobě financován. Nesměla by to pro něj být jenom nějaká práce navíc.
        To, co současné vzdělávání postgraduálních lékařů potřebuje a bude potřebovat čím dál tím víc, je prostupnost mezi obory. Já si samozřejmě dovedu představit - a nechci to říkat, protože tady je celá řada kolegů, kteří jsou záchranáři a jezdí s tou sanitkou. Ono se s ní dobře jezdí ve třiceti, ještě slušně to jde ve čtyřiceti, ale v padesáti letech už je to hodně namáhavé. Je to jako být tělocvikář a učit výmyk. Když je vám pětadvacet, tak ho střihnete, až vám bude padesát a máte osmdesát kilo, tak už to žákům nepředvedete.
        Ta prostupnost musí také umožňovat to, aby někdo, kdo si vybere klinickou medicínu, v nějaké fázi byl schopen tu klinickou medicínu opustit a dělat medicínu základní, ambulantní. Nechci říkat jednodušší, každá medicína je složitá, ale vyžadující jiné nasazení, jiné vědomosti a jinou časovou zátěž. A obráceně. Aby ta možnost přechodu z praxe do odborné specializace po nějaké době byla možná. Tady si můžeme představit jenom otázku žen, které by jistě možná chtěly v nějakém úseku svého života pracovat na pracovišti, které není zatíženo pohotovostními službami, které není zatíženo prací přes noc, které nevyžaduje tak velikou psychickou zátěž, které mají dost doma s těmi dvěma nebo třemi dětmi. Ale v okamžiku, kdy tu psychickou zátěž děti přeberou samy za sebe, by byla třeba celá řada lékařek, které svoji kariéru kvůli rodině odložily a dokázaly by se k ní v nějaké podobě vrátit. To jsou všechno věci, o kterých bychom měli hovořit prostě proto, že když vytváříme něco, co je zákon, tak vlastně od toho nebude výjimek. A my bychom měli najít prostupnost takovou, aby každý z těch lékařů kromě toho, že je fascinován tou medicínou, mohl také tu fascinaci uplatnit v tom, co mu ze všeho nejvíce vyhovuje.
        Já nechci hovořit o všech problémech, který ten zákon má. Znovu opakuji, je to poprvé, co se někomu podařilo postavit to číslo na nějaký reálný počet. Jestli ho zkrátíme, nebo rozšíříme o dva nebo jestli z toho něco vyhodíme, není podstatné. Podstatné je to, o čem já hovořím. Tento systém by měl umožňovat prostupnost. A o tu bychom se měli co nejvíc postarat. To je to, co tam vnímám ještě pořád jako nedostatek toho zákona. To je ten důvod, proč jsem pro to, aby se o tom hovořilo dlouho. Ne proto, abychom změnili ten princip, ale abychom v tom principu našli nějakou možnost toho individuálního, aby to prostě fungovalo.
        A druhá věc. Já jsem přesvědčen o tom, že vzdělávání nebude dobré, pokud za něj nebude přímo odpovídat někdo na tom pracovišti. Ten někdo na tom pracovišti, jistě, vedoucí šéf toho pracoviště, potažmo pod ním nějaký určený školitel. A to musí jít ad personam. Zodpovědnost toho, kdo školí, musí být taková, že mám možnost v nějaké fázi, když mám mimořádně schopného člověka, říct: Ano, ten kmen trvá tak a tak dlouho, vy jste dokázal ty výkony udělat, děláte je kvalitně. Vědomosti, které já nezkouším - já s vámi hovořím o tom oboru a vím, že to znáte -, jsou takové, že vám teď o půl roku umožním dřív to povolání dělat v rozsahu, jako kdybyste měl ty dva roky. Tam nejsou veliké rozdíly. Prostě věci načtete, to se můžete naučit za půl roku místo za tři. Ale nesetkáte se s těmi případy, abyste je viděl. Ale to, že jste je viděl a že je umíte používat, to neurčí žádná vyhláška. Neřekne, jsou to tři roky nebo pět let. Podívejte se na to, jak ty jednotlivé obory to natahují v průběhu toho, co se to vytvářelo. Ze tří roků už jsou na pěti a půl s odůvodněním, že jsou chirurgie, jiné specializace, ať už hlavová, nebo srdeční. Je tendence jenom to natahovat. Já říkám ne. Je-li tam schopný člověk, nemusí se to natahovat a já musím mít prostor pro to, abych toho schopného poslal do světa co nejdřív. Protože optimální věk pro medicínu je relativně nízký. Ve čtyřiceti už dál nepůjdete. Do těch čtyřiceti je to jediná doba, kdy rostete. Kdy rostou vaše vědomosti, vaše manuální zručnosti. A my vlastně dosahujeme toho, že věk těch superšpičkových lidí, kdy to mají možnost začít dělat, teoretickou možnost, začínat svobodně, už je limit i těch čtyřicet. A to je špatně. ***
        Proto říkám, že je tady řada míst, o kterých je potřeba hovořit. Ono se to možná nepodaří, ale musí se to na stůl dostat. Na ten stůl se musí dostat to, že vzdělání není žádná teorie. Že potřebujeme ty lékaře to naučit. Nejenom vědomosti, ale i řemeslo jako takové, protože je to řemeslo v nějaké fázi. I ta interna je dneska o řemesle, protože všecky ty katetrizace, které dělají, jsou o manuální zručnosti. A to je to, co já vnímám jako nedostatek zákona, který máme na stole. Ale je to nedostatek, který je nedostatkem všech nových věcí. A když najdeme vůli o tom hovořit, tak si myslím, že bychom mohli stvořit něco, co by bylo životaschopné. Pod pojmem životaschopné rozumím také to, že ti lidé to nejenom absolvují proto, že musí, ale že to budou absolvovat proto, že vědí, že to je smysluplné. Že se něco naučí. A to je dneska ten největší negativní důvod, který vám říkají mladí lékaři. Valná část mého postgraduálního vzdělávání pro mě není smysluplná. Prostě proto, že nedělám to, co potřebuji, abych se rychle naučil. Otázka výše úvazku, to všecko s tím jistě souvisí. Ale ta podstata je - my musíme vytvořit prostor pro to, aby to bylo naučitelné. A jistě ty komické příběhy, že skutečně v celé republice není tolik specializovaných gliomů, aby jich mohl odoperovat 20 v průběhu přípravy, tak to prostě nejde.
        Čili je to určitý apel na vás na všechny. Věřte tomu, že se tím zdravotní výbor bude zabývat velmi podrobně. Věřte tomu, že se pokusíme dát vám tu nejlepší možnou variantu. Ale ta nejlepší možná varianta bude určitě někoho bolet. Každá věc, která jde dopředu, je bolestivá. To říkám proto, že samozřejmě na nás na všecky budou vyvíjeny nejrůznější tlaky. My je budeme poslouchat, ale budeme se snažit najít konkrétní odpovědi na konkrétní námitky. A tím neříkám, že já jsem spokojen s tím, že zanikne praktické lékařství pro děti a dorost nebo že zůstala dětská gynekologie, urologie, protože to stejně nikoho neuživí. Ale prosím.
        Děkuji za pozornost. (Potlesk některých poslanců z pravé části sněmovny.)