Vážený pane předsedající, pane kolego ze zkušeného tandemu, já bych začal tedy tím druhým. No, ono kdyby Ministerstvo zdravotnictví bylo tou soukromou firmou, tak by asi dokázalo nakupovat velmi efektivně. Akorát že by nedodržovalo zákon o veřejných zakázkách, o registru smluv, zákon číslo 106 a mnoho dalších, které to bohužel komplikují. Ale to jsem si jenom tak posteskl.
        U těch zpětných bonusů musím protestovat proti tomu, že to zkresluje účetnictví, protože ty musí být zavedeny do účetnictví. V podstatě jde o slevu. A teď si řekněme, z jakých je důvodů. Samozřejmě že ta sleva může být z několika důvodů. Jeden z nich je skutečně ten, že ne všechny nemocnice dodržují zákon, že platí do 30 dnů. Dokonce bych řekl, že většina z nich to nedělá. Ty, co to dělají, většinou bývají jaksi bonifikovány, protože samozřejmě té firmě šetří náklady. Z mého pohledu je tam ten určitý problém mezi tím, že se účtuje za ceníkovou cenu, přičemž je tam bonus, pokud se týká konkrétního léku nebo konkrétního zdravotnického prostředku. Na druhou stranu je ale pravdou, že tyhle peníze většinou slouží k dotování těch zdravotních služeb, jejichž úhrada většinou nepokrývá náklady. A tady si prostě musíme odpovědět na tu otázku, jestliže lék stojí tisíc a zdravotní pojišťovna za něj platí tisíc, tak v podstatě ta nemocnice, která s tím lékem má náklady, protože ho skladuje, ošetřuje, má kvůli tomu kvalifikované lékárníky atd. atd., tak vezme tisícovku tady takhle od pojišťovny a tady ji dá firmě. Sama z toho nemá nic.
        Takže jedním z řešení, jak tuto praxi, která je neblahá a kterou zavedl v roce 2006 jeden z mých předchůdců David Rath, je vrátit zpátky marži, což jinými slovy znamená, že nemocnice nebudou muset žít z těch zpětných bonusů, ale že si to prostě nahradí marží. Upřímně řečeno, nezdraží to náklady zdravotnictví ani o korunu, ale můžeme to zprůhlednit. Takže jednou z věcí, kterými se zabýváme, je skutečně znovuzavedení marže i na léky, které jdou z lékárny do nemocnice, ne z lékárny přes táru. To je jedna z možností a velmi vážně o tom uvažujeme. Musíme propočítat, jestli to skutečně tuhletu věc přinese.
        Faktem je, že ještě je tady druhá věc, a to je velká diskuse, protože jaksi ve chvíli, kdy zmizí zpětné bonusy a budeme účtovat, nebo budeme přesně vidět na ty ceny, které vidíme, dneska může dojít k tomu, že v podstatě nahrajeme těm firmám. Protože upřímně řečeno, ony si řeknou, proč jim budeme dávat bonusy, budeme jim to účtovat jenom za ty plné ceny. A ty odhady zní, že potom nám mohou skokově vzrůst náklady také o miliardy. To je jedna z věcí, z kterých nemám radost, protože představa, že celá úhradová vyhláška příštího roku, nebo to navýšení padne na to, že se prostě tímto způsobem bude vidět na ty ceny, tak ta mě netěší. Já do jisté míry musím přijít na to jako ministr zdravotnictví, jakým způsobem opravdu pokrýt náklady nemocnice.
        Paradoxně ještě musím říci, že z hlediska finanční kontroly se ta nemocnice chová špatně. Protože z hlediska finanční kontroly, má-li s nějakým procesem náklady, tak je má vyúčtovat. A tady ta možnost není. Prostě a jednoduše bylo řečeno, že když je lékárna součástí nemocnice, tak se ty náklady někde ztratí a prostě byly uříznuty. Tímto způsobem se v roce 2005 nebo 2006 takzvaně ušetřilo, ale výsledek je tristní. Takže my do jisté míry musíme napravit to, co se děje dneska tím principem zpětných bonusů, a musíme to nahradit tím, že tam vrátíme tu marži. Nic jiného. To je tedy u léků. U zdravotnických prostředků to tedy bude větší problém, protože tam vůbec si neumím představit, jak to je, a jejich ošetřování a skladování a náklady na technickou údržbu jsou daleko horší.
        Takže já si nemyslím, že by šlo o nějaký zločin. Já si spíš myslím, že je to nedostatek v metodice systému a my se musíme podívat, jak se na něj dostat.