Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, kdykoli v poslední době, kdy se mám vyjádřit na téma privatizace Ostravskokarvinských dolů, bývalého státního podniku, tak se dostávám do takového zvláštního rozpoložení, kdy jsem přesvědčena o tom, že na toto téma už bylo řečeno úplně, úplně všechno, ba dokonce možná pro některé z vás to už musí být svým způsobem nuda. Na druhé straně si ale říkám, že právě tím, kolik už na to téma zaznělo argumentů, je divné, že do této chvíle nebyla ustavena vyšetřovací komise, parlamentní vyšetřovací komise, právě proto, aby bylo důsledně a důkladně vyšetřeno, jak došlo k privatizaci celého OKD.
        Úplně na začátku totiž byla jako zástava do banky vložena jedna šachta, jeden důl a peníze získané takto byly použity na privatizaci celého OKD. V souladu s takzvaným privatizačním zákonem se to tak mohlo stát. Prostě tak to bylo. Část horníků přišla o práci, jejich rodiny mnohdy o obživu na nějakou dobu. Došlo samozřejmě k tomu, že si našli práci, většinou si našli práci další. Já jsem viděla na vlastní oči poslední vozíky vyvezené z ostravských šachet, které byly postupně zavřeny. Viděla jsem havíře, kterým tekly opravdu slzy po tvářích. To přitom ještě zdaleka netušili, co bude následovat. Na Ostravsku se objevili takzvaní poradci pro privatizaci a doporučili některé šachty ne zaslepit nebo zakonzervovat, ale doporučili je uzavřít definitivně, a tak v hloubce mnoha set metrů skončily těžní věže, skončily tam těžní vozíky, koleje a spousta dalších věcí, které by jinak bývaly sloužily mnohá léta ještě k tomu, aby se v těch šachtách dál těžilo. Tam totiž bylo zjištěno, že v nich zůstaly zásoby na několik desetiletí. Ale nikdy už se tam v nich těžit nebude - nebo nikdy. Pokud používám slovo nikdy, tak to berte tak, že řádově v desítkách, možná stovkách let už se v nich těžit nebude. Na rozdíl od jiných zemí, v nichž došlo k postupnému zakonzervování dolů, tedy jejich doly, jako Německo, Belgie a další země je mohou kdykoli otevřít a pokračovat tam, kde před časem byly ty doly zakonzervovány.
        Privatizační projekt v souladu s tehdy platnými zákony počítal se záměrem těžit uhlí, takže mělo být privatizováno jen to, co bezprostředně souvisí s těžbou uhlí. Z bývalého státního podniku OKD se stala akciová společnost, v té době s majoritní účastí státu. A mnohokrát už byl popsán způsob, jak stát o rozhodující část tohoto majetku přišel, jak tu rozhodující část svého majetku pozbyl. Popsány byly i důsledky, které to mělo.
        Nikoho ještě nenapadlo, že tak jakoby jenom darem, jen tak mimochodem, přihodil stát novým takzvaným vlastníkům řadu firem, jako bylo třeba VOKD, nejméně 5 tisíc hektarů pozemků, více než 2 tisíce nebytových prostor, všechna rekreační a rehabilitační zařízení, která OKD vlastnilo, a mnoho dalšího majetku. Ono to zní opravdu neuvěřitelně, ale tento majetek nikdy nebyl oceněn. A já osobně jsem hluboce přesvědčena, že teprve dodatečně došlo k ocenění bytů OKD, že ani ty nebyly nikdy skutečně oceněny, že byly dodatečně... ta cena za ně, těch 40 proklamovaných tisíc za jeden byt, že ani to nebyla pravda, že teprve dodatečně byly implantovány do té celkové sumy, kterou stát za OKD získal. Když spočítáme dohromady to, co jsem teď vyjmenovala, to, co už tady jednou podrobněji rozebíral kolega Josef Hájek, když to dáme dohromady, tak možná jenom tento majetek má takovou cenu jako částka, kterou stát vlastně za celé OKD získal.
        Je toho hodně na toto téma, o čem by se dalo hovořit. Šlo v případě těch 44 tisíc, původně 48 tisíc bytů, šlo o státní byty, k nimž měl státní podnik OKD právo hospodaření. Bylo tomu stejně jako u NHKG, stejně jako u Vítkovic a některých dalších státních podniků. Takže ty firmy, které se s tím uměly vypořádat tak, že je nabídly přednostně svým lidem, kteří v nich bydleli, se s tím dokázaly slušným způsobem vyrovnat. OKD nikoliv. Je to strašně pro ty lidi ponižující, je to pro ně vlastně 25 let života v nejistotě. ***
        Někdy před deseti lety, možná více, mě navštívila skupina lidí, kteří v těch bytech bydlí a kteří byli zvoleni tisíci jejich obyvatel, aby je reprezentovali. Já jsem se tenkrát dozvěděla, jak noví vlastníci - tzv. vlastníci, já je dodnes za skutečné majitele nepovažuji - s nimi umějí zacházet. S těmi lidmi, kteří tam bydlí, jak s nimi nakládají, jak s nimi zacházejí. Když jeden z páru zemřel, okamžitě ho navštívil zástupce nástupnické firmy, ať už se jmenovala jakkoliv, RPG, nebo to je jedno jak, a tomu pozůstalému předložil k podpisu novou nájemní smlouvu. I přesto, že tam ten manželský pár nebo celá rodina bydlela řadu let, tak dostal nájemní smlouvu, ten, kdo tam zůstal bydlet, na jeden rok. To je jednom malá část toho, čím si ti lidé tam procházeli. Dneska je tam pět až deset tisíc bytů už volných, protože lidé z těch bytů utíkají. Utíkají i z toho důvodu, že jim je zvedáno nekřesťanským způsobem nájemné. Jsou tam byty, kde bydlí třeba jeden nebo dva lidé a nájem tam platí sedm osm tisíc běžně, což je skutečně neúnosné pro důchodce. Většinou jsou to lidé v důchodovém věku.
        Chtěla bych ještě upozornit na takovou věc. Po privatizaci OKD zůstali nejen nepotrestaní viníci toho stavu, ve kterém se OKD dnes nachází, ale dokonce ani nepojmenovaní. Od začátku 90. let se jako na sněhovou kouli nabalují obrovské problémy, a to jenom z toho důvodu, že jsme nikdy nepojmenovali základ toho, co se vlastně odehrálo. Nikdy nebylo pojmenováno to, že v případě konkrétně těch bytů OKD došlo k podvodu, čitelnému, jednoznačnému, neoddiskutovatelnému. Ty byty, 99 % lidí na ně mělo státní dekrety. Od různých možná jiných podniků, jiní je měli jako družstevní byty vyměněné. A tady došlo k tomu, že ty byty byly prostě přejmenovány na byty služební.
        Služební byt má pravidla. Když přijdete pracovat do nějaké firmy, tak vám dají klíče, a když končíte po dvou letech, po pěti, tak ty klíče vrátíte. To říkám samozřejmě zjednodušeně. Ale všichni víme, jak to funguje u tzv. služebních bytů. V privatizačním projektu nenajdete 44 tisíc státních bytů. Tam najdete 44 tisíc bytů služebních!
        Apeluji na vás, kolegyně a kolegové, říkám znovu, zaznělo toho tady už hodně a myslím, že každý z nás už měl možnost se, pokud měl zájem, seznámit do hloubky s tou problematikou. A ta je opravdu hodně bolavá. A já na vás apeluji, abyste odsouhlasili návrh usnesení, který přednese kolega Josef Hájek.
        Vím, že moje představa vynětí alespoň toho bytového fondu z majetku akciové společnosti patří asi do říše snů, že toho se asi těžko dočkáme. Nicméně prosím, nevzdávejme to a pokusme se najít v rámci možností cestu alespoň k částečné nápravě stavu, ve kterém jsme se s touto nešťastnou privatizací, kterou skutečně mohu nazvat s čistým svědomím za bílého dne zlodějnou, abychom alespoň částečně napravili tu situaci.