Pane předsedající, kolegyně, kolegové, děkuji za tento dotaz.
        Na podzim roku 1981 na mě Státní bezpečnost zavedla svazek a byl jsem v kategorii "prověřovaná osoba". Ten svazek byl, pokud se pamatuji, 7. prosince 1989 skartován, takže bohužel jsem nikdy neměl možnost nahlédnout do jeho nitra.
        Tuším, že to bylo v roce 1982 nebo 1983, kdy jsem na hřbitově v Českých Žlebech na Šumavě, kde leží pochovaný bratr krále Šumavy Josefa Hasila Bohumil Hasil, zastřelený v roce 1950 při pokusu vstoupit na území Československa a vyvést odtud některé občany, kteří byli přímo ohroženi tehdejším komunistickým režimem, tak já jsem se na tom hřbitově pokoušel jeho hrob najít a při té příležitosti jsem tam opravoval některé zničené, naprosto zdevastované náhrobky a artefakty, které tam zůstaly. Já jsem byl udán, vím konkrétně kým. Přijela tehdy veřejná bezpečnost, auto, osobní automobil, který tam stál, tak zepředu jedno auto, gazík, zezadu druhé auto, vyskočili tam příslušníci a se samopaly nás začali vyšetřovat. Potom moje matka musela k výslechu. Mám ještě schované dokumenty o tom, že rozkrádám majetek v socialistickém vlastnictví, za to, že jsem tam opravoval ten hřbitov, a bylo mi zakázáno tam vstupovat.
        Poté, asi to zase mohlo být 1982-1983, jsem opět pod samopalem, namířeným i s prstem na spoušti, byl vyslýchán kvůli tomu, že údajně zakládám mrtvou schránku, když jsem opravoval zničená boží muka rovněž na Šumavě poblíž Českých Žlebů.
        A třetí moje zkušenost s palnou zbraní na mě namířenou byla rovněž někdy ze začátku 80. let, kdy jsem opět opravoval se svým kamarádem zedníkem jednu lesní kapli zase na Šumavě, a tentokrát příslušník vojenské kontrarozvědky v civilu přišel s pistolí a odtamtud nás vyhnal, že tam nemáme co dělat. Bylo to - já jsem si to tehdy ani neuvědomoval, jaký to byl risk, protože to bylo v podstatě poblíž hranice, a kdyby, řekněme, tvrdil, že jsme chtěli opustit území Československa, že jsme chtěli překonat hranice, které byly tehdy zadrátované, tak možná ještě dostal odměnu. Potom co nás vyslýchali pod tím samopalem, ti příslušníci udělali ještě další šikanu, že nám znemožnili, řekli, že okamžitě musíme odejít poté, co si všechno zapsali a vyslýchali, a nesměli jsme odejít po cestě, která tam byla, ale museli jsme odejít pod tím samopalem z takového kopce, pod kterým byla bažina, až jsme zmizeli pod tím obzorem. Že nebyl přímý oční kontakt, tak pak už nevím, kdy odjeli.
        Toto byla moje přímá konfrontace s palnou zbraní, kterou drželi v jednom případě příslušníci Sboru národní bezpečnosti, v jiném případě vojenská kontrarozvědka. Já jsem se tedy koukal přímo do té hlavně.