Děkuji. Vážená paní předsedající, vážený pane předsedo vlády, členové vlády, paní a pánové, dovolte mi, abych se vyjádřil k otázce důvěry vlády České republiky a půjčil si jedno téma, které jsem musel, chtě nechtě, tady přednášet v roce 2006.
        Volby v roce 2013 měly znamenat velkou naději pro Českou republiku a lidé se v těch volbách rozhodovali pro odmítnutí určitých postupů, které tady po roce 2006 byly zavedeny. V každém případě Komunistická strana Čech a Moravy po ustavení vlády je v tomto ohledu nejsilnějším opozičním klubem Poslanecké sněmovny. Ale otázka důvěry je otázka nejen ústavního institutu, to znamená důvěry více než 101 poslanců v Poslanecké sněmovně, ale je to také otázka důvěry občanů ve vládu, v parlament a ve stát nebo v jeho instituce. Pan předseda vlády řekl, že by stál o to, aby se obnovila důvěra občanů České republiky ve stát. To ovšem není otázka důvěry v tom ústavním smyslu, nebo chcete-li, smyslu parlamentním. Je to otázka důvěryhodnosti těch institucí, které představujeme před veřejností. Získat důvěru u občanů je přece jen něco složitějšího a také to má jiné parametry než vyjádření více než 101 poslance. Koalice má více než 101 poslanců a je nepochybné, že by tedy měla sama v sobě najít dostatek sil na to, aby důvěra ve vládu České republiky byla přijata. To ovšem znamená, že vláda by se měla vrátit nejen k programovému prohlášení, ale také k tomu, jak bude schopna jednotlivé sliby vyplnit.
        V tomto ohledu jsem trochu zklamán vládním prohlášením, protože zejména sociální demokracie, a KSČM je kritikem této vlády zleva, opustila řadu programových bodů a nechala si vnutit program, který posunuje vládu České republiky proti výsledku voleb výrazně do pravého středu nebo zcela napravo. Mohl bych vzpomenout to téma, které je zcela zásadní pro Českou republiku a které hýbalo předvolební kampaní a nepřestalo s ní hýbat ani po volbách, a to je otázka církevních restitucí, nebo takzvaných církevních restitucí, lépe řečeno daru České republiky církvím za něco, co lze snadno zpochybnit, že někdy těmto církvím patřilo. Nechtějte, abych vypočítával jednotlivé žádosti a spojoval je s daty vzniku těch církví nebo s daty vzniku těch staveb, o které je dnes žádáno, které nemají nic společného ani s rokem 1948, ani s rokem 1960, dokonce ani s rokem 1970 nebo 1980. A mluvím o odborných učilištích, o bytových domech a ostatním.
        Co mě zarazilo nejvíc a nechápu to, že se ve vládním prohlášení nijakým způsobem nevymezuje, a dokonce ani předseda vlády to nevzpomenul ve svém projevu, zákon o obecném referendu. Již jsem připomínal, že obecné referendum bylo součástí československého právního řádu do roku 1992 a teprve zákonem č. 4/1993 Sb., tzv. recepční normou, se tehdejší pravicové vlády vypořádaly s tím, aby lidé mohli do politiky vůbec mluvit. Ano, v roce 1993 skončila možnost občanů České republiky se vyjádřit v referendu, a to proto, že pravice omezila možnost vstupovat do politiky jenom na akt voleb. V tomto ohledu se divím nové vládě, že to není jedna z priorit jako vstřícný krok vůči občanům, aby případná korekce vládní politiky byla možná právě referendem, aby případná korekce mohla obnovit důvěryhodnost vlády před občany.
        Na druhou stranu musím říct, že mě příjemně překvapilo v projevu předsedy vlády, že přece jen posílil pozici majetkových přiznání proti tomu, co je v textu vládního prohlášení. Nic neříkající věta nebo půlvěta o prokazování původu majetku mi totiž připadá něco jako propuštění Ivo Rittiga z policejní cely. Znamená to, že se u prokazování majetku zůstaneme jenom před branami onoho soukromého sektoru, který se podílel na rozkrádání majetku státu, na podivných privatizacích, na ještě podivnějších veřejných zakázkách a nebudeme to hodnotit ani jako sousední Německo nebo Francie? Tomu opravdu nerozumím a rád bych věřil slovům předsedy vlády, že přece jen zákon o majetkových přiznáních spatří světlo světa a bude tímto parlamentem schválen.
        Stejně tak se nemohu spokojit s tím, co bylo řečeno o daních. Je evidentní, že daňová soustava, která byla přijímána v posledních sedmi letech, jasným způsobem prohlubovala ekonomickou, a tím i společenskou a politickou krizi v České republice. ***
        Byla to právě daňová opatření pravicových vlád od roku 2006, která devastovala státní rozpočet, jeho příjmy. A všechny náklady na provoz státu se soustřeďovaly do nepřímých daní anebo do daní ze závislé činnosti. V tomto ohledu to byl strach pravicových vlád podívat se občanům jasně do očí a říci: na provoz státu potřebujeme tolik a tolik prostředků a budeme za ně dělat takovou poctivou státní službu. V tomto ohledu si myslím, že vládní prohlášení je chybné a prokáže se to velmi brzy. Nikoliv pouze na tom, jakým způsobem bude růst deficit, ale bude podvazovat i ty potřebné investice, na které bude muset vláda hledat zdroje úplně jinde.
        Na druhou stranu si myslím, že vláda mohla přece jen výraznějším způsobem ve vládním prohlášení ukázat na změnu komunikace nejen mezi vládou a opozicí, mezi vládou, odbory a svazy zaměstnavatelů, ale také se samosprávou. Ve vládním prohlášení mi chybí, a nevím, jestli to je z důvodů vnitřních sporů uvnitř vládní strany, vztah mezi centrem a kraji. Nepopsat vazbu mezi Asociací krajů a vládou České republiky je podle mého soudu chybný krok, který ukazuje na to, že vláda v tomto ohledu buď nemá jasno, anebo nechce řešit to, kam se dostal vztah mezi vládou a krajskou samosprávou. Neustále jsme svědky debaty o rozpočtovém určení daní, a byli jsme svědky mnohokrát, a připomněl bych to od roku 1995 přes rok 2006, 2008 přes rok 2011 k tomu, že když centru chyběly peníze, tak se to udělalo na úkor obcí a krajů. A v tomto ohledu je. řekl bych. málo platné, že pan předseda vlády ve svém projevu alespoň upřesnil to, jakým způsobem se chce chovat vláda vůči krajům v oblasti vzdělávání.
        Dovolte mi, abych ještě připomněl, že mě trochu mrzí, a očekával jsem přece jen zásadní změnu proti minulosti v oblasti zahraniční politiky. O změnách v zahraniční politice vlády České republiky se nedočteme téměř nic. Protože je potřeba si uvědomit, že Česká republika je součástí nejen Evropské unie, ale i ostatních mezinárodních institucí, a měli bychom alespoň přestat uvažovat o tom, že se zapojíme do jakéhosi podivného prostoru a nerespektujeme, že už není bipolární svět dávno. Jednopolární svět dávno skončil, nebo nedávno skončil, a my bychom se měli nějakým způsobem podílet na budování multipolárního světa. To mi vážně v programovém prohlášení chybí a byl bych rád, kdybychom v těchto debatách mohli pokračovat, protože podle mého soudu je to také otázka schopnosti České republiky přinést svůj díl k tomu, čemu říkáme, že je základní bezpečnostní architektura OSN a její Rady bezpečnosti. V tomto ohledu alespoň distanc od toho, že Česká republika hlasuje například jenom se Saúdskou Arábií, Katarem, případně nějakými ostrovními státy, a ocitne se na chvostu zahraniční politiky v celém Valném shromáždění OSN. A nemyslím tím jenom otázku hlasování o Palestině, která byla skutečnou ostudou. Čekal jsem od ministra zahraničí, že si přece jen do vládního prohlášení něco důraznějšího připraví.
        Co mě možná mrzí z pohledu občanů České republiky výrazně, je, že jsem čekal jiný tón v oblasti zdravotní politiky, v oblasti sociální politiky. Ale očekávám, že vláda bude plnit alespoň ty sliby, které tam jsou, a že budeme moci podílet nejen na zrušení druhého pilíře důchodové reformy, ale že se budeme moci podílet také na obnovení zákona o neziskových zdravotnických zařízeních, protože podle mého soudu není možné dále setrvávat na tom, abychom vytvářeli ve zdravotnictví ziskové organizace, které jsou tvořeny právě pro tvorbu zisku, nikoliv pro péči o nemocné samostatně.
        Očekával jsem ve vládním prohlášení, že se vrátí ty systémy k tomu, k čemu byly zřízeny. Přeci nemáme policii pro policii, ale pro bezpečnost občanů. Nemáme zdravotnictví pro zdravotníky, ale pro péči o nemocné. Nemáme sociální systém pro jednotlivé subjekty toho sociálního systému, ale právě pro ty, kteří sociální péči potřebují. V tomto ohledu mi alespoň zmínka o návratu k tomu, k čemu jednotlivé systémy státu mají sloužit, chybí. A nemohu jinak, než trpělivě kontrolovat jednotlivé kroky vlády a slova premiéra, která přednesl v tom svém úvodním slovu, abychom za čtyři roky se dočkali alespoň toho, že bude stát lépe sloužit, že bude méně zadlužený, že bude otevřenější potřebám občanů a že to, co tady bylo devastováno nepolitickou politikou, případně neschopností komunikace mezi vládou a opozicí, bude napraveno.
        Vnímám to tak, že vláda si zajišťuje svou důvěru. Mně na závěr dovolte, abych se vyjádřil k tomu, že důvěra, důvěryhodnost sestává jak z programu, tak z personálního obsazení vlády. Nechci hodnotit jednotlivé ministry jenom kvůli případným personálním rozhodnutím ještě předtím, než získali důvěru. Budu je hodnotit až podle jednotlivých kroků, které učinili. Ale zároveň jsem přesvědčen, že někteří ministři pravděpodobně neunesou tíhu toho ministerského angažmá a budou muset být vyměněni. To se tak v životě stává. A já bych přál předsedovi vlády, aby při případných výměnách měl šťastnější ruku než při samotném výběru této vlády. Děkuji vám.