Vážená paní předsedající, vážená vládo, vážené dámy, vážení pánové, několikrát v průběhu dnešního velmi dlouhého projednávání a jednání mi vytanul film Jima Jarmusche Mrtvý muž. Jestli jste ten film viděli, tak je tam, nebo kdo jste neviděli, tak je tam indián, který má velký strach, že dostane indiánské jméno Skibiči, což je ten, kdo hodně mluví, a málo říká. Takhle mi to tu občas připadalo, a já se pokusím nebýt Skibiči.
        Byl jsem do Poslanecké sněmovny zvolen za kraj, který s krajem Severomoravským bojuje o jakýsi nelichotivý titul "kraj, ve kterém se nejhůře žije". Řečeno ústy klasika, furt dva metry od maléru, když není máslo, jíme heru, tak se žije u nás na severu. A pravda, i náš Ústecký kraj je pěkně rázovitý. Kraj s největší nezaměstnaností, druhou nejnižší vzdělanostní strukturou, kraj s nejnižší kupní silou obyvatelstva i firem.
        Nevím, jak ve vašich regionech, ale u nás je to teď pěkně vidět na billboardech. Ti z nás, kteří vyvěsili svou mordu u dálnice na billboardu, budou na mnohých místech viset ještě dlouho a dlouho, než omoknou, neboť není firmy, která by si plochu s naší maličkostí pronajala. Když jedu do práce na univerzitu, míjím jeden obzvlášť zajímavý billboard. Je na něm krásně vystajlované duo Andreje Babiše a Richarda Brabce, kteří slibují Urbi et orbi: Umíme dát lidem práci. V Ústeckém kraji středopravicově vnímané hnutí ANO se ale v koaličním kompromisu pouští do zvyšování minimální mzdy. Byl jsem v kampani ještě více mezi lidmi než obvykle, takže mohu na praktických příkladech ukázat, co u nás v Ústeckém kraji udělá zvýšení minimální mzdy v praxi. Takže i pro pana ministra Zaorálka, který nechtěl obecnosti, ale chtěl příklady, řeknu tři, které mě napadly.
        Josef, žijící v horách, když jsem tak jel po kampani, 25 km od Ústí, automechanik, a řekne: No, proč bych já za tu minimální mzdu nastupoval, vždyť mně se vyplatí být na dávkách. Teď se zvýší minimální mzda, on bude namotivován, ejhle, uděláme si čárku. Jenomže to místo už nebude volné, protože majitel autoservisu nebude ochoten zvyšovat své náklady. Další člověk, kterého mohu jmenovat, Jana od nás z domu, prodavačka u řezníka, dlouhodobě nezaměstnaná, po návratu z mateřské dovolené šťastná, že je jednou z pěti prodavaček u řezníka. Co to přinese, když se zvýší minimální mzda? No poslední přijatý půjde ze hry ven, protože ten řezník si řekne, proč bych držel pět prodavaček, budu si držet jenom čtyři. Co lidé z vyloučených lokalit? Těch my tam máme požehnaně. Ty už nikdo nezaměstná za současnou minimální mzdu, takže za vyšší ani omylem.
        Vůbec malý exkurz k těm vyloučeným lokalitám. Tady v Praze mě šokovala dáma zajímavou hláškou: Hele, na Žižkově vždycky bylo tolik nepřizpůsobivých a teď v posledních letech je to fajn. Oni někam úplně zmizeli. Pro všechny, kteří si to tady myslí taky, odpovídám: Oni nikam nezmizeli. Jejich bydlištěm je nyní Janov, Chánov, Předlice, Šluknovský výběžek a další místa u nás na severu. To náš kraj se tak stává republikovým odkladištěm těch, které já nazývám lidé v sociální hibernaci, takzvané sociální spáče, které je potřeba nějakým způsobem probudit.
        Zpátky ke hnutí ANO, které je hnacím motorem této jasně levicové koalice, které slíbilo mnohé, doleva i doprava. Opět v kampani v ulicích jsem viděl mnoho lidí s knírkem pod nosem. Nejednalo se o ten olympijský, který je teď tak populární - velká gratulace našim olympionikům. Knírek, o kterém mluvím, byl bílý od cukru. Od cukru z předvolebních koblih, na které lidi skočili. Lidé, kteří podle mého budou velmi, velmi zklamáni.
        Nemám důvěru v to, že by vláda uměla, a kroky, které naznačila v programovém prohlášení, uměla dát lidem z mého kraje práci, pokud by je tedy všechny nezaměstnala v agrofertské Lovochemii, v což nevěřím. A já vládě nesplnitelných slibům a střetů zájmů prostě důvěru nedám.