Děkuji a také vám přeji dobré ráno. Pokusím se odpovědět na interpelaci paní poslankyně Chalánkové. V úvodu bych ale jenom řekl, jak tady zaznělo z úst paní poslankyně, že bych se měl přímo obrátit na norského ministra zahraničí v téhle věci - jenom než začnu odpovídat, navrhl bych, abychom si představili, jak by to bylo, kdyby to bylo opačně, kdyby se ten případ opačně týkal nějakých norských dětí tady v Česku a na mě se přímo obrátil norský ministr a řekl by mi, že chce, abych v případu zjednal nějakou nápravu nebo změnu. Tak co já bych dělal? Já bych stál zřejmě jako on před soudem - a jaké mám tedy možnosti jako ministr, kdybych mu chtěl vyhovět? Jít pohovořit se soudcem a říci mu, aby rozhodl jinak? Nebo jakým způsobem se snažit, abych obnovil ten soud, jsa člověk, který nemá přímo vstup do těch materiálů? Já nemám možnost, nejsem stranou toho sporu, nemám možnost se seznámit s tím, oč meritorně jde, normálním způsobem se k tomu nemám jak dostat. A vy jste možná zaregistrovali ve vystoupení paní poslankyně, že tam samozřejmě byla vznesena poměrně vážná obvinění vůči rodičům. Třeba nebyla prokázána, ale my se ocitáme na ledě něčeho, k čemu se nejsme schopni dostat, my to nejsme schopni sami posoudit. Já sám nejsem schopen nebo nebyl bych schopen v takové obrácené situaci samostatně zkoumat celou tu kauzu a dobrat se toho, na čí straně je pravda. To je přece role soudu, soud posuzuje vinu rodičů, tu soud posuzuje.
        Takže já jenom říkám, kdybych se ocitl v opačné situaci a podobně na mě norský ministr, nebo dokonce jakýkoli jiný se obrátil, tak si představuji, že bych mu najednou musel říct: Nezlobte se, ale v našem systému já nemám možnost ovlivňovat rozhodnutí soudu, a já dokonce ani nemám přístup k tomu, abych to zkoumal, já k tomu nemám žádnou kompetenci. Z Ústavy, z toho systému rozdělené moci já k tomu nemám vlastně žádné nástroje. Takže já se jen snažím vysvětlit, že to není nějak, že by se člověku nechtělo, já si nemyslím, že se mi prostě nechce mluvit s norským ministrem. Připadá mi, že bych se ocitl v podobné situaci, jak jsem to popisoval zrcadlově, že by se na mě díval, co po něm vlastně chci, že si neuvědomuji, že přece on nemůže ovlivňovat rozhodnutí soudu. Snažím se vysvětlit, že to není nějaká neochota jednat nebo to, že bychom nebyli ochotni udělat více pro děti, které zřejmě nejsou v jednoduché situaci, a to si dovedu představit, ale naráží to na to, že ten systém nám logicky neumožňuje být v tomto moc efektivní.
        A pak tady samozřejmě je to, že narážíme na právní systém jiného státu, k čemuž, jak všichni dobře víte, máme zřízený Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dítěte nebo dětí, který sídlí v Brně a který se právě zabývá narážením dvou právních systémů do sebe v případě, že máme kauzu rodičů, kteří žijí v jedné zemi, a ti rodiče samozřejmě jsou různého původu.
        Takže já vám mohu pouze říci, abych řekl fakta, že náš zastupitelský úřad v Oslo byl v červnu 2011 už informován o této kauze právě prostřednictvím Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. Když jsem se seznamoval s tím, co se dělo, tak jsem zjistil, že bezprostředně poté naše velvyslanectví požádalo nótou norské Ministerstvo zahraničních věcí o vysvětlení toho případu a od té doby, jak jsem si ověřil, je tomu případu věnována maximální pozornost z mého pohledu ze strany zastupitelského úřadu, kdy náš český velvyslanec v Norsku se tomu osobně věnuje.
        Já jenom tady mohu říci, co možná nezaznělo, že obě děti se vlastně narodily v Norsku, jejich obvyklým bydlištěm je Norsko a obě děti hovoří pouze norsky.***
        Rozhodnutím norského soudu byly tedy ze závažných důvodů odebrány svým biologickým rodičům a svěřeny do pěstounské péče, neboť norské úřady staví zájem dítěte nad zájem biologických rodičů. To je právě ten právní systém, který nejsme schopni změnit a ani do něj nějak moc vstupovat. Norsko není signatářem Haagské úmluvy o pravomoci orgánů ve věcech výkonu rodičovství, a proto se norské úřady řídí v péči o děti jiných národností zákonem o péči o děti z roku 1922. Veškeré informace, které se týkají péče o děti jiných národností, norské orgány poskytují v souladu pouze s tou zákonnou úpravou, a to pouze rodičům, příp. dětem, pokud dosáhly příslušného věku.
        Přesto tedy, že nám bylo norskou stranou sděleno, že české velvyslanectví není účastníkem řízení, a tudíž nám nemohou být poskytovány informace, přesto se náš zastupitelský úřad snaží aktivně komunikovat s norskými úřady, zprostředkovává kontakty s Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně a nadále je také ve styku s paní Michálkovou a její advokátkou paní Bokovou.
        Tady už zaznělo, že v celé věci jednala vrchní ředitelka sekce právní a konzulární tady na našem ministerstvu s norským velvyslancem. Já se domnívám, že ona je kompetentní člověk, který se věnuje právě této problematice, a je schopna odhadnout možnosti, aby právě toto jednání vedla.
        Já si samozřejmě dobře uvědomuji, že to je velmi citlivé a že osud těch dětí je zřejmě velmi těžký a složitý. Ale připadá mi, jak jsem se seznamoval s průběhem těch událostí ze strany českých úřadů, já jsem z naší strany neshledal nic, co bychom zanedbali a co bychom mohli udělat a na co bychom mohli mít ještě nějakou kompetenci.
        Takže to základní, co mi z toho plyne, je, že české Ministerstvo zahraničí opravdu nemůže ovlivňovat činnost a především rozhodnutí nezávislých norských soudů, že další kroky je možné učinit pouze soudní cestou. A proto vzhledem k tomu, že v případě dětí Michálkových byla vydána řada soudních rozhodnutí, tak jediný možný případný zvrat je právě touto cestou. A náš zastupitelský úřad v Oslo i naše ministerstvo doporučilo paní Michálkové obrátit se na Evropský soud pro lidská práva, což tady bylo, jak jsem zaregistroval, paní poslankyní řečeno, že to pokládá za nedostatečné. Nicméně paní Boková, tedy právní zástupce paní Michálkové, skutečně podala tuto stížnost, 25. listopadu 2013 byla zaregistrována a nyní tedy dle nás bychom měli vyčkat rozhodnutí.
        Takže já se domnívám, že nástroje, které by tady mohly být užity, jsou poměrně dost vyčerpané. Samozřejmě že se nebráním pokračovat v diskusi o téhle kauze ani hledat způsoby, ale ze svého pohledu skutečně narážím na to, že já nemám možnost se s tou kauzou seznámit tak důkladně, abych mohl s plnou kompetencí něco požadovat po norském soudu, po norském ministrovi apod. V tom si myslím, že žádnou jistotu toho, že bych postupoval správně, nemám. Poměrně snadno si představím, pokud nebudu rovnou nasazovat psí hlavu tomu norskému soudu, že on zřejmě jedná s daleko větším množství informací, než v té kauze můžeme postupovat my.
        Takže tolik k tomuhle obtížnému případu, ale asi jsem paní poslankyni Chalánkovou moc neuspokojil. To je mi jasné. Ale pokud bych zjistil, v čem je tedy ten nedostatek, tak bych ho rád napravil.