Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, vážení kolegové a kolegyně, já bych si dovolil reagovat na několik vět pana předsedy Filipa, které opakovaně zmínil před námi včera a předevčírem v souvislosti s projednáváním jednak syrských událostí a jednak tohoto návrhu zákona ve vztahu k Íránu.
        Myslím si, že dnes se nacházíme v citlivém období. Nacházíme se v roce osmičkovém, kdy si připomínáme slavnější události našich dějin, ale také neslavné. Připomíná se rok 1918. Předpokládám, že v říjnu budeme velmi důstojně připomínat vznik naší státnosti, nebo obnovu naší státnosti. Připomíná se rok 1938. Připomínal se i v souvislostech s bezpečnostními složkami únor 1948 a připomíná se také nešťastná zkušenost ze srpna 1968.
        A já bych si dovolil odcitovat pro vás, jakým způsobem pan předseda Filip prezentoval tu část dezinterpretace naší historie, a znova opakuji, velmi citlivé právě v tomto osmičkovém roce, kterou je srpen 1968. Já jsem již jednou nebo dvakrát zde upozorňoval, že jsme v době přehršle informací, ale že tím spíše čím více o všech problémech dneška diskutujeme, tak se musíme stavět a musíme narovnávat ty informace, musíme se stavět dezinformacím a různým pokrouceninám, tím spíše, že mají vztah k našim dějinám a jsou využívány k podpoře projektů, zahraničněpolitických byznys projektů ve vztahu k problematickým zemím, jakými je dneska Írán anebo Sýrie.
        Takže dovolím si pana kolegu Filipa citovat podle stenozáznamu: "Slepá víra nás přivedla k Mnichovu 1938, k 15. březnu 1939 a přivedla nás také k tomu, že jsme v roce 1968 neměli už ten pocit suverenity a museli jsme tady mít cizí vojáky." To je velmi zvláštní formulace toho, co nám zůstává nejvíce v paměti, protože se to nestalo zase tak dávno, co velmi silně ovlivňuje naši zkušenost politickou, historickou, občanskou, a to je okupace tehdy spřátelenými armádami. Československá socialistická republika byla součástí Varšavského paktu, kdy to, jakým způsobem komunistická strana nezvládla vlastní vnitřní transformaci, liberalizaci systému, dovedlo Československo až k tomu, že sovětská armáda a další armády sovětského paktu okupovaly Československo. Ta okupace trvala nikoliv jen do listopadu 1989, ale do poloviny roku 1991. Dodnes počítáme mrtvé, kteří nebyli jenom důsledkem toho přímého vstupu vojsk, nebo té okupace, příjezdu tanků, letadel a půl milionu vojáků, ale také každého výjezdu sovětské armády z dočasných stanovišť, kde sovětská armáda byla.***
        Pokud pan kolega Filip srovnává, a to zase cituji z diskuse o Íránu, "a buď budeme slepě věřit našim spojencům a možná dopadneme jako v roce 1938 nebo 1939", myslím si, že je nutné říci, že ten rok 1968 rozhodně nebylo snížení pocitu suverenity, ale okupace tehdy spřátelené země, porušení veškerých mezinárodních norem. A myslím si, že do diskuse, která má svůj hodnotový základ, o podpoře nedemokratických teokratických režimů a o komplikování situace, která v regionu Blízkého východu je, to rozhodně nepatří. A je nutné si tedy zamést před vlastním prahem a říci tuto zkušenost, která je pochopitelně zkušeností nejenom české a slovenské veřejnosti, ale také komunistické strany, byť se komunistická strana tomu dnes vyhýbá, a velmi prazvláštně, místo aby to nazvala pravými jmény, pravým názvem, že to byla okupace, tak jak se to čas od času komunistickým představitelům dařilo po roce 1989, pod tím obrovským společenským tlakem politické a společenské změny, tak dnes už to máme, že byl snížen pocit suverenity.
        Já si myslím, že je to hozená rukavice, že je to urážka nás všech, zejména těch, kteří tuto dobu pamatují, kteří byli zaskočeni a byli překvapeni, že toto je možné, byť v tom společenství, které dnes známe mnohem lépe, než jsme znali tenkrát.
        Dále bych ještě zmínil jednu souvislost, která na to do určité míry navazuje, a to, jakým způsobem přistupoval komunistický režim k Íránu a musím říci i k Iráku, protože zde byl zvláštní dvojí metr - připomínám íránsko-irácký konflikt. Proto podporu toho návrhu zákona těmito historickými paralelami, těmi posunutými významy a těmi dezinformacemi považuji za nesprávnou a proto tady také vystupuji. Je nutné zmínit, že komunistický režim do určité míry bez skrupulí podporoval samozřejmě na základě dotazů a svolení Sovětského svazu obě válčící strany. Když probíhal ten velmi složitý, velmi vážný a velmi krvavý konflikt mezi Irákem a Íránem v osmdesátých letech minulého století, tak Československo dodávalo zbraně a zbraňové systémy do obou těchto států. Preferovalo sice Irák z určitých důvodů, byť režim Saddáma Husajna nebyl příliš nakloněn iráckým komunistům a řada z nich byla zavražděna, popravena a vyštvána z Iráku a skončili v Československu, na stranu druhou podporovalo v o něco menší míře i íránský režim. Byly sice utlumeny některé vojenské projekty, o jejichž povaze mimochodem dodnes nevíme, ani stát neodtajnil po roce 1989 všechny písemnosti a dnes k tomu historici přístup nemají, čili dodnes nevíme, na čem se Československo podílelo, ale je nutné v této souvislosti připomenout, že Československo rozhodně nebylo žádným mírotvůrcem, rozhodně nepodporovalo mírové řešení, komunistické Československo před rokem 1989 se vlastně podílelo na vyzbrojování a podpoře vojenské kapacity těchto dvou států, které v té době soupeřily o Blízký východ. A krizi a počty mrtvých na obou stranách není nutné, myslím, připomínat.
        Myslím, že to je nutné říci, to zde včera chybělo. Myslím, že bez toho bychom neměli přistupovat k hlasování. Je nutné tyto konsekvence zde sdělit, zejména ty konsekvence, které znamenají - a nechápu, proč se to takto děje, nebo chápu z politického hlediska, ale z věcného hlediska to rozhodně odmítám - snižování a dezinformování o našich vlastních dějinách, o tom, co se zde dělo. Proti tomu je nutné se postavit. Prostě srpen 1968 byl okupací, všichni si to dobře pamatujeme a není možné to formulovat při podpoře nějakého vývozního artiklu do rizikového regionu nepravdami o naší vlastní historii.
        Děkuji za pozornost.