Ing. Hana Aulická Jírovcová (*1981) Youtube ze dne 11. 08. 2021 00:00:00

Mluvčí 2: A začíná pro a proti. Dobrý poslech přijeka Rodina Koubová. Dlouhé roky debat o budoucnosti kojeneckých ústavů u nás ukončili minulý týden poslanci, když odsouhlasili jejich zrušení. Pokud návrh schválí I Senát a podepíše prezident, začne v Česku od roku 2025 platit zákaz umístování dětí do tří let do ústavní péče. Jde o přínos pro nejmenší děti nebo jsou zrušením kojeneckých ústavů, kde jich je aktuálně 228, některé z nich ohroženy. Najde se pro děti dostatek pěstounů, kteří jim zajistí kvalifikovanou péči. Pro a proti Karolíny Koubové. A do vysílání zvu dvě dámy debatovat budou předsedkyně vládního výboru pro práva dítěte a spoluzakladatelka iniciativy Dobrý start pomáhající ohroženým dětem, Kláda Laurenčíková, dobrý den.
Mluvčí 1: Krásný den, díky za pozvání.
Mluvčí 2: A pozvání přijala také místo předsedkyně sněmovního výboru pro sociální politiku, poslankyně KSČM Hanna Aulická-Jirovcová. Dobrý den I vám.
Mluvčí 0: Hezký den z Jižní Maravy.
Mluvčí 2: Dámy, prosím, na úvod je otázka stručná, jasná, poprosím o stručnou odpověď, pak to probereme do podrobna. Je zrušení kojeneckých ústavů správným krokem, paní poslankyně?
Mluvčí 0: Musím říct, že aspoň to pro mě není správná otázka, protože paní kolegyně Laurenčíková mi potvrdí, že my jsme od začátku byli proti, aby se vůbec touto myšlenkou legislativně poslanecká sněmovna zabývala, protože bereme, že v súčasné době, a bohužel v ní máme I do budoucna, ta situace, která v České republice je, tak si myslíme opravdu a jsme o tom přesvědčení, máme k tomu I oprávněné důvody, že součástí systému péč, ohrožené děti, ty kojenecké ústavy mají být.
Mluvčí 2: Podle vás ne, paní Laurenčíková?
Mluvčí 1: Tak nejenom podle mě, ale I podle názoru mnoho odborníků, už opravdu spoustu let, máme nespočet vědeckých důkazů, protože rané dětství, prožité v ústavným zařízení, prostě není dobré pro celkový další psychosociální výhoj dětí. Nejde tady o to, co si myslíme, ale opravdu o to, co je vědecké dokázáno. Dítě potřebuje, zejména v raném dětství, svoji stálou vztahovou osobu a potřebuje vyrůstat v bezpečném prostředí ideálně rodinného charakteru. A to žádné ústavní zařízení I při sebe lepší snad zaměstnanců nedokáže zajistit.
Mluvčí 2: Na úvod vám děkuji. Tak paní Aulická Jirovcová, není zřejmé, že péče o dítě, a zvlášť o ty nejmenší děti, je lepší na individuální úrovni, nikoliv na instituciální, že zkrátka vždycky je lepší, když má svého člověka, a ne společně s dalšími dětmi, jednu tetu nebo zdravotní sestřičku?
Mluvčí 0: Tak samozřejmě nám by se taky všem asi líbilo na to, jen schoda I v posledké sněmovně, myslím, že I paní z kolegyní, že dítě by mělo vyrůstat vždycky ve své rodině. Samozřejmě pokud je milující, tak je to to nejlepší, co může být. Pěstonská péče tady víceméně od roku 2013 funguje ve velkém rozsahu. A vlastně ta instituciální péče, neboli ústavní, jak chcete, to je takové to poslední místo, kam se dítě umístí, pokud není vhodné do péče pěstonské, nebo není volný pěston, anebo dítě má bohužel tak závažné zdravotní důvody nebo stav, že je nutné, aby měl tu zdravotní péči. A víceméně jinak ten pobyt by byl vlastně v tom zdravotním zařízení, to znamená v nemocnici. A tady je vlastně ta možnost právě té odborné péče zdravotní a v tom kojeneckém ústavu.
Mluvčí 2: Pani Laurenčíková, neměly by zůstat kojenecké ústavy, alespoň pro ty případy, o kterých teď mluvila pani poslankyně, to znamená pro děti, které mají nějaký zdravotní handicap a podobně?
Mluvčí 1: A tak není tomu tak. Umova o právech dětí, skvělně tak umova o právech osob se zdravotním postiřením dětem se zdravotním handicapem jednoznačně přiznává stejná práva, jako dětem tzv. zdravým. Každé dítě potřebuje opět ho zopakovat, zůstat v rodinném prostředí s svojí starou vztahovou osobou a představit si, že děti se zdravotním postiřením
Mluvčí 2: Já vám rozumím, promiňte, že vám do toho vstupuje pani Laurenčíková, ale co když se nenajde pro takové dítě pěstoun a nebude moci být ani ve své rodině? Tak pro tyto případy o tom umluvím, jestli není zapotřebí, aby tady přece jen v nějaké formě, jako je dneska, ústavy zůstaly?
Mluvčí 1: My si umíme představit, že může být důležité, aby v nebídce služet byl v budoucnu třeba opravdu majá komunitní obytová zařízení specializovaná na skutečně péč a podporu o děti, které mají nějaké těžké zdravotní postiření. Ale domníváme se, že vedle toho je naprosto zásadní uzákonit právo na vyrůstání tedy v rodinném prostředí I pro dětí zdravotně postižené a podpořit rozvoji specializované pěstounské péče. Tak máme tyto zkušenosti ze zahraničí, dokáže potřeby dětí I těžce zdravotně hendikepovaných velmi dobře naplnit. Tyto specializované pěstouny potřebují, ale od států lepší finanční ohodnocení, protože ta péče je opravdu intenzivní a náročná a potřebují také specializovanou intenzivní podporu, například odlevčovací služby a podobně. Toto vše je miní priorita, které se musíme v příštích přechvatech věnovat. Vedle toho, že samozřejmě musíme dále rozvědět kapacity všech pěstounských rodičů a musíme také uzákonit nárok na včasnou pézovou pomoc biologickým rodinám, které častokrát dnes na velmi vážných situacích potřebné podpůrné služby a toto je mimo jiné začastnou vývodem proto, proč jsou malé děti v ústavních zahyzeních.
Mluvčí 0: Myslím, že se můžeme bavit o všech dětech, které se ocitnou v systému péče ohrožené děti a jsou prostě takhle malé, protože zaprvé stále nemáme dostatek těch kvalitních pěstounů. Takže se otevřeně musíme říct, že to není jenom o hromadném náboru pěstounů, ale probujeme především kvalitní pěstouny. Bohužel v systému se nám objevují třeba I návraty nejenom z dlouhodobé pěstonské péče, ale bohužel I z adoptivní péče. Jsou to děti, které mají opravdu velmi závažné zdravotní komplikace a nejsou schopni být v žádné rodině. A máme tady I spoustu dětí, o které prostě pěstouni nemají zájem, protože mají určitý handicap, s kterým prostě se pěstouni nemůžou nebo nechtějí stotřnit a více méně tu péči se potom odrazuje. Co znamená, že
Mluvčí 2: No a neobsahuje především ten návrh také, promiňte to, že kojenecké ústavy se do Bruce mají transformovat na ta menší centra, která by do budoucna zajišťovala tu péči právě pro ty děti, o kterých mluvíte?
Mluvčí 0: Ale to je přesně ono. Pokud tu tady bavíme, že se budou transformovat, to znamená, ta transformace u dětských centr probíhá už strašně dlouhou dobu. My tady zapomínáme, že oni dneska poskytují daleko rozsáhlé služby právě jak ambulantní formou, tak samozřejmě I pobytovou formou, a to pro rodiče, kteří potřebují prostě třeba pomoci při výchově nebo při vůbec péči o dítě. Jsou tam další věci jako rehabilitace, jsou tam další věci jako fyzioterapie atd. A já musím říct, že právě ty menší centra budou vezt tomu, že nám budou právě z těch některých krajů myzet úplně. A my ztady budeme dostávat do fáze, že nám třeba budou odcházet děti z jednoho kraje do druhého. A my třeba I znemožníme to, aby se děti potom vrátily zpátky do té biologické rodiny, protože jim přerušíme ten styk. A bohužel jsou to velmi často ekonomicky a sociálně slabé rodiny. A ty prostě potom vlastně ten zájem díky tomu, že nebudou mít finanční prostředky na to, aby se stýkali s těmi dětmi, jezdili za nimi. Tak bohužel si myslíme, že to bude mít třeba I ten opačný efekt, že vlastně děti nám budou zůstávat z systému.
Mluvčí 2: Takových rizik se paní Laurenčíková neobáváte?
Mluvčí 1: Jasně, že neobávám. Já bych ráda, jestli dovolíte, řekla nějaké základní čísla, abychom tu debatu zracionalizovaly. V tuto chvíli je v klinických ústavech 228 dětí od 0 do 3 let. Ta transformace, ta změna má závazně proběhnout k 1.1.2025. Tudíž lze předpokládat, že máme tři roky na to, abychom v každém kraji vlastně sehnali náhradní také rodinné prostředí pro zhruba 200 dětí, pokud budeme vycházet těch dnešních čísel. Lze ale důvodně předpokládat, že z těch 20 dětí ještě velká část může zůstat ve svých rodinách, pokud právě zlepšíme dostupnost podpůrných služeb těm rodinám, které se ocitly v nějaké krizové a zátižové situaci. Tudíž opravdu nejde o žádná vysoká čísla. Třeba v tuto chvíli, pro vaši informaci, máme přes 50 volných pěstůní na přechodnou dobu pěstůní, kteří si právě berou ty nejmenší děti. A jejich kapacity nejsou dostatečně využívané. A to je, co opravdu velmi kvalitní.
Mluvčí 2: Řekněte mi, že vám do toho vstupuje paní Laurenčíková. Právě ráda bych se předržela toho dostatku či nedostatku kvalitních pěstůnů. O tom paní poslankyně také mluvila. Říkáte, je tady 50 volných pěstůnů na přechodnou dobu, ale ten trend, že pěstůnů není dostatek nebo mírně ubývají, je patrný. Je tedy na místě, nebo jak to jde dohromady se zrušením koneckých ústavů? Opravdu se bude mít kdo o děti postarat?
Mluvčí 1: My věříme, že ano. Pokud opravdu tuto změnu, jich mnoho let před námi zvládlo Haďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko, není důvod, abychom změnu systému nedokázali zvládnout I dnes Česká republice. Věřím, že jsme toho schopni a můžeme si také vzít prostu dobrých zkušeností právě od našich sousedů. To, co bych chtěla říct, je, že každoročné kraje přijímají 550 nových žádostí o pěstůnskou páči, tedy nových žadatelů, kteří se chtějí stát pěstůny buď na přechodnou dobu, nebo dlouhodobými pěstůny, či adoptivními rodiči. Opět bych připomněla, že v tom roce 2025 budeme potřebovat rozhruba dvacítku dětí na každý kraj, buď pěstůny, anebo se předpokládat, že ještě z té dvacítky třeba více než polovina dětí budeme moci být doma ve svých rodinách, pokud vlepšíme dostupnost třeba terénní podpory rodin v krizových situacích, anebo třeba konečně uzákoníme zákon o podpoře v bydlení těch rodin, které potřebují třeba pomoci s chodobou a tak dále. Tudíž já se toho, co paní poslankyně vlastně vyjmenovává, úplně naobávám. Myslím si, že naopak konečně je jasně řečeno, co má být ten sírový stav a co má být prioritou státu I krajů, a to je tedy rozvoj pěstůnské péče, lepší finanční hodnocení pěstůnů, vlepšení podpory pro pěstůnské rodiny, tak aby opravdu se rozvíjala I ta specializovaná pěstůnská péče, třeba pro dítě těžcestrovotně handicapované, nebo starší, nebo těžcetraumatizované, tak jako se to dávno děje v okolních evropských zemích. A samozřejmě je také důležité uzákonit právě včesnou pomoc a podporu rodinám v zátěžových situacích. To je to, na co se máme soustředit a na co máme nyní tři roky, a to opravdu není malá doba. Jednoznačně ještě podporuje to, co říkala I paní poslankyně, a to je vlastně transformace ústavních služeb klinických ústavů do nových typů podporných služeb, právě třeba pro ty rodiče, kteří potřebují pomoci rozvinout své rodičovské kompetence, nebo potřebují třeba na nějakou dobu krizové lůzko, nebo třeba odlehčovací služby, pokud pečují o těžce hendytěkované vlastní věřátko. To jsou přesně ty služby, do kterých se klinické ústavy už postupně transformují a my věříme, že je to velmi dobrá cesta. A jsme také připraveni krajů na to zařízení, na todecky pomoci.
Mluvčí 2: Já zdovolím paní Laura Žiková, dám prostě také paní poslankyni v tento okamžik. Podle vás bude pěstounů nedostatek? Vy jste se vyslovila tak, že se obáváte, že kvalitních pěstounů bude nedostatek, ale za předpokladu, tak jak o tom mluvila paní Laura Žiková, máme tři roky na to, aby se systém pěstounské péče nějakým způsobem transformoval, aby pěstouni měli větší podpora a tak dále. Tak není to optimální vývoj jít tímto směrem a ne se držet kojeneckých ústavů?
Mluvčí 0: Já musím říct, že my se nechceme držet jenom kojeneckých ústavů. Opravdu vnímáme, že je potřeba, aby byly součásti toho celého systému, protože pokud se tady budeme bavit I o několika dětech, kteří budou potřebovat tu zásadní odbornou péči a nebudeme moci umístit pěstounské péči, tak si myslím, že by tady mělo být odborné kvalitní pracoviště, které má právě ty odborníky a kvalifikované zaměstnance, kteří jsou schopni se postarat o jakékoliv dítě. Obecně nebudeme asi říkat, o jaké se jedná. A jedna věc je, paní Orenčková tady hovoří o číslech. 20 dětí na kraj, super, ale moc dobře ví, že prostě v každém kraji je to jiné a v každém kraji je I pokrytí pěstounu jiné. To znamená, že přesně odpovídá na to, že potřebujeme zhruba 20 dětí umístit v kraji, ale to jsou čísla, to znamená, někde to je 10, někde to je 50 a někde v ústavském kraji se bavíme o 70. Máme sourozenecké skupiny, máme děti, které opravdu mají kombinované vady. A to prostě bohužel, máme jen jednotky pěstounů kvalitních odborných, kteří se dokážou, buď ty sourozenecké skupiny, protože mají bohužel I vývojové vady a další dysfunkce, tak je potřeba se opravdu kvalitně o ně postarat. A tam máme opravdu málo pěstounů. To znamená, přesně hovoříme o tom, že ty děti budeme strkat na příští republikou, zamezíme vlastně I tu možnost komunikace s tou rodinou a opět přetrháváme ty vazby. A pokud se budeme bavit o tom, co vlastně nám to přináší z těch jiných zemí, tak právě ta zkušenost těch jiných zemí jsou víceméně negativní. My se furt tady bavíme, že chceme být pro evropský a zároveň tady vlastně likvidujeme systém, který je unikátní právě nejenom ve Evropě, ale I jinde. A přijímáme tady situaci, která může právě uškodit dětem. Ať se bavíme o desítkách nebo jednotkách, každopádně systémově a odborně to přinese jenom problémy.
Mluvčí 2: Říká místo předsedkyně sněmovního výboru pro sociální politiku s KSČM Hanna Aulická Jirovcová. A dnes diskutujeme také s předsedkyní vládního výboru pro práva dítě T. Klárou Laurenčíkovou. Posloucháte diskuzní pořad pro a proti. Každé pondělí, středa a pátek po půl jedenácté na Plusu. Pani Laurenčíková, k tomu, co právě zaznělo, neměly by být přece jen kojenecké ústavy součástí toho systému a nějakým způsobem mít ruku v ruce právě s pěstounskou péčí. Není pravda, že třeba by zajistili kvalifikovanější péči než pěstouni v těch závažných případech dětí se závažnými poruchama?
Mluvčí 1: Jednoduché říkáme, že kojenecké ústavy a zaměstnanci, kteří dnes v těchto zařízeních pracují, patří do systému, do nového systému podpůrných služb pro rodiny a pro opravdu všechny rodiny. Jednoznačně ale říkáme také to, že je důležité transformovat současné ústavní služby. To služeb, které nám nyní v síti chybí a které častokrát právě jsou zatím, proč hrada rodin svůj roli třeba úplně nezvládá. A víme, že je to častokrát opravdu o tom, že nedostanou včas potřebného pomoci a podporu. Právě třeba staréní službu, nebo třeba kriz hladouřku, nebo třeba nějaký respitní odhravčovací pobyt, pokud pečují o čeště postižené děťátko. Chceme, aby do těchto služeb se tato zařízení transformovala. A víme, že na mnoha úředních v České republice už se to děje. To, co paní Aulická připomíná, a tudíž to, že musíme vlastně myslet na to, že zde vždycky budou děti třeba s češtím zdravotním postižením nebo vážným onemocněním, to samozřejmě víme a myslíme na to. V České republice vznikají malá, pobytová, specializovaná komunitní zařízení, například v Parbubeckém kraji, která velmi dobře pečují právě o děti s češtím postižením, pro které zatím bohužel třeba se nenašla pěstůnská rodina. Ale je také potřeba říct, že tyto pěstůnské rodiny se budou nacházet lépe, pokud těmhle pěstůnem dáme lepší podporu. A ta dnes chybí a máme opravdu teď tři roky na to, abychom právě rozvoj schopňov zvané pěstůnské pěče podpořili. V současných chodních záhů ta podpora byla velmi slabá a to se nyní má říct a je to jednoduché dobře. Pokud se nám, jako běžným rodičům, narodníkům s češtím postižením, máme dostupnou odbornou pomoc v našem vlastním rodiném prostředí. Není důvod, aby naše dítě muselo končit v ústavném zařízení a vyrůstalo bez vlastně blízkých osob.
Mluvčí 2: Já se ještě doktám právě na tu námitku, promiňte paní Lourenčíková, o čem mluvila paní poslankyně, nezlete si, že vám do toho vstupuji, ale ještě ta námitka, když jste mluvila o tom, že už to fungují, proč je tam malá komunitní zařízení. Tak ale co ta námitka, že právě to tak není, jak si napříč kraji a že by se muselo to dítě třeba přesunout dál od biologické rodiny, zpřetrhá se tím ta vazba?
Mluvčí 1: Znovu bych řekla, vlastně jestli dovolíte, řekla jeden údaj a sice, že z toho celkového počtu 228 dětí je těch dětí s těžkým zdravotním dostižením 10%. To znamená, že se tady bavíme o jednotkách dětí, možná opravdu 4-5 dětí na kraji, které potřebují buď specializovanou pěstou z kupajči anebo právě malé komunitní pobytové zařízení, kde skutečně je stálý tým pečovatelů a to prostředí připomíná více rodinu, než samozřejmě jakékoliv kustevní zařízení. To myslím, že důležité do té debaty podotknu. Ještě bych ráda vyvrátila jeden tuž, který zazněl a sice tu, že sourozenci budou nějak roztrhováni, pokud projde tedy nebo začne platit tato novelizace a bude v té sourozenické skupine dítě mladší 3 let. Není to tak. Sourozenické skupiny mají výjimku a pokud například by se v dětském domově ocitla sourozenická skupina, kde jeden ze sourozenců je mladší 3 let, tak může samozřejmě zůstat spolu se svými sourozenci, ale I pro tyto děti, kteří samozřejmě chtějí rozvědět dostatek a platit třeba v přístupných rodinách a zároveň snažit o to, aby jejich vlastní rodiny měly včas potřebnou podporu a nemuselo vůbec k rozdělování dětí od rodičů v budoucnosti docházet takové míře, jako je tomu dnes.
Mluvčí 2: Pani Aldicka Jirovcová neukazuje například krajů, které sami v řadě případů už přistoupili dřív v krušení kojeneckých ústavů, že ten přechod na Pistonskou péči a na ta menší komunitní centra je možný?
Mluvčí 0: No, tak pani, kdybych mě tady uvedla na příklad Pardubického, tam bych řekla, že opravdu ta snaha velká je, aby vlastně ta transformace popošla než u těch jiných krajů. Každopádně stále tam mají dětské centrum ve Svitavách, myslím si, že opravdu tam pečují o ty děti velice dobře a nikdo se ani nechce vzdávat a opravdu mají z toho velké obavy, aby v konečném důsledku vlastně rušili Pistonskou péči, to je jedna věc. A pokud se budeme bavit o Olomouckém kraji, tak tam bych zdůraznila, že zrovna jsem včera navštívila dětské centrum v Kijově, kde jsme se právě bavili o statistikách, kolik dětí z Olomouckého kraje vlastně umístěno třeba do Kijovského dětského centra anebo do dalších vlastně dětských centrov v okolních krajích. To znamená, že jako se musíme bavit opravdu ráně, jaká situace je. Jeden kraj řekne, že vlastně se mu to podařilo děti ze svého kraje umístěnit v okolních krajů do dětských centrů, do dětských ústavů, jak chce, jenom z důvodu toho, aby se mohlo třeba někteří kolegové pyšnit, jak vlastně to vyřešili. To je jedna věc. A pak bych jenom chtěla zdůraznit, že
Mluvčí 2: Počkejte, to skutečně takovou praxi vy jste zaznamenala?
Mluvčí 0: Ano, a to víme dlouhodobě, ale bohužel jak samozřejmě někteří kolegové z poslanecké sněmovny, tak bohužel některé nemciskové organizace a někteří zásobci v příslušných krajů hlásí, jak je to všechno v pořádku, ale prostě statistická data a údaje z těch dětských centr mluví jednoznačně. K tomu bych se ještě chtěla vyjádřit vlastně I to, jak jsou velké tlaky na samotné hospody, jak potřebují umístěvat děti a jak vlastně I víceméně ten systém dneska, metodik, ministerstvo práce a sociálních věcí, jak opravdu se oni bojí sami říci, že dítě potřebuje tu ústavní péči a víceméně se opravdu třeba řeší nebo přes soudní cestu, aby vlastně dítě bylo umístěno a aby oni vlastně jako samotné hospody to neudělali na krku, I když víš, že ta péče je o ní vlastně v té ústavní péči to nejlepší.
Mluvčí 2: No a nemluví, nemluví, nebo paní Lovrenčková, abyste chtěla reagovat. Skutečně se tady setkáváme s praxí, kdy se takto účelově nějakým způsobem přesouvají děti.
Mluvčí 1: Já bych to ráda vyvrátila.
Mluvčí 0: No nemůžete vyvrátit, já se ohládám.
Mluvčí 2: Promiňte, nechme reagovat paní Lovrenčkovou. Dostanete prostor paní Poslankyně.
Mluvčí 1: Ano, paní Poslankyně může mít určitě nějakou vlastní zkušenost z návštěvy třeba jednoho konkrétního zařízení. A myslím, že je důležité dívat se opravdu na data. A data I právě Ministerstvo práce a sociálních vědí říkají, že polovina dětí v kovineckých ústavech má trvalý pobyt ve třech krajích. V Ústeckém, Středočeském, Plzeňském. Můžeme předpokládat, že možná je to, protože v těchto krajích je větší procent rodin v nějakých zážižových situacích, ale slabá nedostatečná dostupnost včasné podpory, nebo třeba podporu v bydlení. Zatímco třeba právě děti z Pardubického a Zlínského kraje, což jsou kraje, které opravdu se cestou transformace vydali nejdříve a transformovali svá zařízení velmi úspěšně, tak pouhají jedno procento dětí ze všech dětí v kovineckých ústavech je právě z Pardubického nebo Zlínského kraje. To jsou fakta, to jsou data Ministerstva práce a sociálních vědí. A myslím, že je důležité se skutečně na to dívat takto globálně.
Mluvčí 2: Řekněte mi, paní poslankyně, opravdu není potřeba tady se zaměřit na podporu ať už biologických rodin, ale také pěstounů, aby ten systém fungoval, aby se transformoval a vlastně jste docílili I toho, o čem vy mluvíte, tedy aby to byla péče pro nejohroženější, pro děti s handicapem a podobně, ale zároveň, aby děti nebyly zbytečně v ústavní péči?
Mluvčí 0: Já si myslím, že nikdo v tom systému nechce, aby děti byly zbytečně v ústavní péči. Já teda samozřejmě souhlasím, že z velkého procenta obetně jsou děti odebírány z důvodu těch špatných bytových podmínek. To, že si rodina dostane do bytových problémů, to samozřejmě je jedna velká oblast. Na druhou stranu bych se vrátila ještě právě třeba k tomu holomockému kraji. Já bych si nevymýšlela, to jsou prostě fakta, data, které jsou k dispozici a které jsem včera dostala statisticky, samozřejmě bez měna, jenom čísla od roku 2016 a prostě je vidět, jak ten kraj, ať prostě řešil nějaký svůj systém, tak prostě na úkol těch vlastně dalších krajů. A já bych tady jenom chtěla říct, že mě velmi mrzí, že paní Pegyně Vavrenčíková používám globálně ty čísla, procenta a my za ním vidíme naopak ty děti. A já si myslím, že bychom takhle postupovat neměli, protože za nás vždycky vidíme konkrétní dítě, konkrétní případ a konkrétní život toho dítěte. A pokud se bavíte, že v těch klinických ústavech máte velmi často děti, které bohužel ani vlastně vlastní rodiče nenavštěvují, nemají o ně zájem, z jakýchkoliv důvodů, až prostě to, že tě mají třeba další jiné děti, nebo dítě má závažný handicap a oni se o něj nechtějí starat, tak se tady bavíme o tom, že buď budeme mít dostatek kvalitních pistonů, my jsme teď legislativně vás povedli to dítě zvaníčkou, a teprve teď řešíme, jestli budeme mít o tři roky dost pistonů. Nemělo by to být naopak, než jste hnal dost kvalitních pistonů a pak se bavit o tom, že bude změna legislativy.
Mluvčí 1: Tak my samozřejmě vycházíme z toho, co děti potřebují, známe jednotlivé případy, jezdíme do těch zařízení, komunikujeme s celou řadou z nich a také metodické spolupracujeme právě třeba na transformaci jejich služeb. Já bych ještě musela říct, že to, co paní Auletka právě zmínila, právě nebylo třicet let dost dobře možné, třeba mimo jiné, protože systém financování nebyl spravedlivý a byl v podstatě diskriminačný. Néž na jednoho hlouzku dítěte v komunickém ústavu jde 75 tisíc korun měsíčně, kdežto na podporu dítěte v biologické rodině něco kolem 2000, pokud ta rodina je v krizové situaci, to je naprosto neospravedlnitelné, naprosto nechvarní si těm dětem a těm rodinám. A tak je to jeden z důvodů, proč se transformace tak vdlouho táhla. Já věřím, že jsme tady na startu.
Mluvčí 2: My bohužel jsme ve finále naší debaty, dámy. Já se velice omlouvám. Určitě bychom to mohli rozebrat ještě na dalším prostoru, který pro tento okamžik nemáme. Já děkuji předsedkyně vládního výboru pro práva dítěte, Kláře Laurenčíkové a také poslankyni KSČM, Hanie Auletské, Jirovcevé. Dámy nashledanou.
Mluvčí 1: Díky za pozvání.
Mluvčí 2: Od mikrofonu se loučí Karolina Koubová. Pěkný den. Titulky vytvořil JohnyX.
                                                            
  

Všechna vyjádření Ing. Hana Aulická Jírovcová (*1981)

Zdroj: Youtube
Detail politika: www.hlidacstatu.cz/osoba/hana-aulicka-jirovcova

Originální příspěvek

---

Záznam v JSON

https://api.hlidacstatu.cz/api/v2/datasety/vyjadreni-politiku/zaznamy/a9ec0aaa70671710391246c4a778b3c6 Popis API