Jednání vlády ČR - textová podoba dokumentu

                Příloha
                                                                             usnesení vlády
                                                                             ze dne 20. listopadu 2015 č. 930

                                              STANOVISKO VLÁDY

          k návrhu poslanců Gabriely Hubáčkové, Marty Semelové, Ivo Pojezného,
               Vojtěcha Filipa, Karla Šidla, Miroslava Opálky a Zdeňka Ondráčka
                         na vydání zákona o úředním jazyce České republiky
                                               (sněmovní tisk č. 629)

         Vláda na své schůzi dne 20. listopadu 2015 projednala a posoudila návrh zákona
o úředním jazyce České republiky, a vyslovila s tímto návrhem nesouhlas z těchto důvodů:

1. Vláda je především toho názoru, že předložená zákonná úprava úředního jazyka a jeho
    ochrany není nezbytná, jakkoli v obecné rovině souhlasí s tezí o hodnotě českého jazyka
    jakožto součásti kulturního dědictví českého národa.

2. Stávající právní úprava používání českého jazyka je podle názoru vlády vyhovující, a to i
    ve srovnání se zahraničními právními úpravami, kde existují nejrůznější modely
    zakotvení úředního jazyka. Právní řád České republiky stanoví jazyk, ve kterém se vede
    trestní či správní řízení, stanoví vyučovací jazyk, rovněž se znalost českého jazyka
    vyžaduje pro získání českého občanství apod. Lze tedy shrnout, že užívání českého
    jazyka je upraveno zákonem tam, kde je to nutné. Aplikační praxí nejsou detekovány
    žádné nedostatky či problémy, které by vyžadovaly legislativní řešení.

3. Navrhovaná právní úprava se nedostatečně zabývá vztahem k jiným právním předpisům,
    je z větší části shrnutím právních úprav obsažených v jednotlivých zákonech a v tomto
    ohledu je duplicitní, a tedy nadbytečná. Vláda dále upozorňuje, že vzhledem k zvolené
    struktuře návrhu zákona a nízké legislativní úrovni jeho zpracování, jakož i četným, avšak
    nepřesným recepcím, resp. parafrázování ustanovení jiných právních norem, by jeho
    přijetí způsobilo řadu aplikačních potíží. Upozorňuje, že předložený návrh zákona
    obsahuje taktéž řadu věcných i legislativně technických chyb, jež jej činí namnoze
    rozporným se základními principy právního řádu České republiky. Jedná se zejména
    o následující okruhy problémů:
                                               2

a) Omezení principu bezformálnosti soukromoprávního jednání z hlediska jazykové
    formy smluv, jež plyne z § 6 odst. 1 písm. g) návrhu zákona. Podle právě
    uvedeného ustanovení se „v českém jazyce sepisují smlouvy uzavřené fyzickými
    a právnickými osobami a jiné právní akty, které jsou v České republice
    předmětem soudní nebo jiné právní ochrany…“. V souvislosti s tímto ustanovením
    se v prvé řadě upozorňuje na nevhodné použití obratu „které jsou předmětem
    soudní nebo jiné právní ochrany“, jehož nesprávnost plyne ze skutečnosti,
    že soudy poskytují ochranu jednotlivým subjektivním právům, jež z právních
    skutečností (tj. i smluv) vznikají, a nikoliv právním skutečnostem samotným.
    Především se však nespatřuje jakýkoliv důvod pro stanovení povinnosti uzavírat
    smlouvy, jimž by měla být poskytnuta soudní ochrana podle právního řádu České
    republiky, pouze v českém jazyce, když takovouto povinnost považuje
    za neopodstatněný zásah do soukromoprávních vztahů. Upozorňuje se přitom
    na skutečnost, že právní řád České republiky již ve své stávající podobě pro
    odůvodněné případy stanovuje výjimky z principu svobodné volby jazyka, v němž
    bude smlouva uzavřena, jakož i na fakt, že shora uvedené povinnosti nelze
    vyhovět ani vzhledem k požadavkům plynoucím z mezinárodního práva
    soukromého. Za zcela neodůvodněnou je třeba v této souvislosti považovat taktéž
    povinnost připojit k doposud sepsaným smlouvám úředně ověřený překlad do
    českého jazyka (§ 6 odst. 3 návrhu zákona), jež by pouze znamenala
    neodůvodněné finanční zatížení kontraktačních stran. Konečně, se považuje
    v této souvislosti za nutné taktéž upozornit na skutečnost, že návrh zákona
    nestanovuje následky porušení shora citovaného ustanovení, pročež není zřejmé,
    jaké následky by toto mělo vzhledem k platnosti smlouvy a možnosti dovolat se
    ochrany práv z ní plynoucích u soudu.

b) Zákon nikterak nezakládá příslušnost správních orgánů k dohledu nad užíváním
    úředního jazyka, když se v § 8 odst. 1 toliko omezuje na konstatování, že tento
    dohled „přísluší místně příslušným správním úřadům“. Tato skutečnost přitom
    fakticky vede k nemožnosti výkonu dohledu nad užíváním úředního jazyka, jelikož
    jakákoliv činnost správních orgánů by v tomto ohledu byla v rozporu s čl. 79 odst.
    1 Ústavy České republiky, podle něhož lze působnost správních úřadů stanovit
    pouze zákonem.

c) Souhlasit nelze ani s navrženou novelizací zákona č. 200/1990 Sb.,
    o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Návrh nově zaváděné skutkové
    podstaty, podle níž se přestupku dopustí osoba, která „poruší zvláštní právní
    předpis o úředním jazyce České republiky“, je třeba pro její obecnost považovat
    za rozpornou se zásadou dostatečné určitosti, jasnosti a přesnosti skutkových
                                          3

podstat správních deliktů. Takto obecná definice skutkové podstaty může vést
ve spojení s mnohdy velmi neurčitými formulacemi ustanovení předloženého
návrhu zákona (např. § 1 odst. 3) k interpretacím rozporným s principem právní
jistoty a předvídatelnosti práva, pročež považuje za nutné takto definovanou
skutkovou podstatu odmítnout. V souvislosti s návrhem novelizace zákona
o přestupcích taktéž se upozorňuje, že stanovení možnosti opakovaného uložení
pokuty za tentýž přestupek je třeba chápat jako nepřípustné vzhledem k porušení
zákazu dvojího trestání za týž správní delikt.