Možná je to někomu k smíchu, ale třeba ta situace může opravdu nastat. Tak jak jsem sdělil, že můžeme třeba uzákonit sologamii, kdy se oženíte sám se sebou, nebo se vdáte sama za sebe, což v některých zemích světa se již uskutečnilo, zatím naštěstí bez právního rámce. Rozumně uvažující člověk se musí ptát, kam ten svět spěje. Vždyť jsou to zákony proti lidské přirozenosti.
        Pokusím se spíše zamyslet, z jakých důvodů spějeme tímto z mého pohledu ne právě šťastným směrem. K odpovědi jsem si vypůjčil citaci, ale i další myšlenky Friedricha Augusta von Hayeka, filozofa a ekonoma. Tento nositel Nobelovy ceny za ekonomii za přínos v teorii měnové politiky a hospodářského cyklu uvádí: Ekonomickou nadvládu nelze oddělit od nadvlády nad životem lidí, neboť při kontrole zdrojů nelze kontrolovat i cíle. Co bylo dříve získáno válkou, v současné době lze dosáhnout např. šířením falešných hodnot. V tomto ohledu se jako nejvhodnější terč jeví instituce rodiny. Rodina je základní pilíř sociálního společenství.
        Rodinu považuji, jak doufám i mnoho další poslanců a občanů, jako základ státu a národa. Je zřejmé, že rodina v průběhu staletí procházela vývojem. V 21. století čekají rodinu jiné výzvy, než tomu bylo v minulosti. V současném období multikulturalismu je nutné se však přičinit o zachování funkční tradiční rodiny. Je třeba hájit její práva nejen v naší vlasti, ale i v zahraničí. Skrze institut rodiny se kromě jiného uskutečňuje reprodukce společnosti ve dvou rovinách. První je demografická, druhá spočívá v určité hierarchii hodnot. Tato druhá rovina je spojena se socializační funkcí rodiny. Základním prvkem determinujícím stav rodiny je síla tradice udržovaná ve společnosti. Rozvrat společenské tradice má za následek současný pokles reprodukčního potenciálu. Existuje přímá závislost mezi četností velkých rodin a mírou podílu tradice na životě společnosti. Geneze reprodukčního chování moderního typu byla podmíněna především odklonem od náboženské tradice, procesy odposvátnění a ateismu. Význam velké rodiny osvětlený tradičními náboženstvími byl systematicky zničen. Globální charakter procesu sekularizace byl spojen s trendem modernizace porodnosti. Ty civilizace a národy, které byly schopny odolat globalizačnímu odklonu od víry a úpadku tradice, si zachovaly vysokou míru porodnosti.
        Možná že si nyní položíte otázku, proč o tom nyní hovořím. V předložené novele občanského zákoníku jsou navrženy úpravy v rodinných vztazích. Je zde snaha o to, aby společné osvojení, přiosvojení a společenská (?) pěstounská péče mohly být umožněny i osobám stejného pohlaví. V důvodové zprávě se předkladatelé odkazují na výzkumy, které tvrdí, že děti vychovávané lesbickými nebo gay páry mají stejně vhodné prostředí pro výchovu dětí a jejich zdárný rozvoj. Údajně mají tyto děti normální sociální vztahy s vrstevníky i dospělými.
        Jak jsem však zjistil z vědecké Sullinsovy studie, závěry této studie dokládají úplný opak. Závěry ukazují, že děti vychovávané páry stejného pohlaví vykazují v dospělosti silný sklon k depresím, hlásí větší počet sexuálně motivovaných násilných činů než děti klasických biologických rodičů. Každý psycholog vám řekne, že ať chceme, nebo nechceme, to, jací byli naši rodiče, nás bude ovlivňovat celý náš život. Matka a otec jsou nám podvědomým vzorem ženského a mužského světa. Přesto jsou to však ti samí psychologové, kteří dnes také tvrdí, že vlastně ani nezáleží na tom, zda dítě má matku, nebo otce, nebo jinou kombinaci rodičů. Záleží přece na lásce. A potřebuje dítě matku nebo otce? Nebo matku a otce? Sullinsova studie říká, že ano, a potvrzuje tím, co víme z běžné lidské zkušenosti a napovídá nám zdravý rozum. Přesto jsou podobné pravdy dříve považované za banálně samozřejmé dnes popírány lidmi, kteří trvají na tom, že zájmu dítěte je nutno nadřadit touhy dospělých.
        Studie, kterou vedl profesor sociologie Paul Sullins, zjistila, že u 28letých dospělých, již byli jako děti vychovávány rodiči stejného pohlaví, existovalo více než dvojnásobné riziko propuknutí depresí než u osob vychovávaných matkou a otcem. Kromě toho byla u těchto lidí zvýšená rizika spojená s nevhodným poměrem blízkosti a odstupu v rodině, sebevražedné tendence a úzkosti ve věku kolem 15 let, pocit stigmatizace a obezita. Vzhledem k těmto závěrům Sullins uzavírá, že je třeba další výzkum a pozornost zákonodárců směrem k potenciálně problematické situaci dětí se stejnopohlavními rodiči. Sullins dále konstatuje, že jeho studie je důležitá, neboť jiné studie, které nezjistily žádné rozdíly mezi dětmi z klasických a stejnopohlavních rodin, obvykle užívaly nespolehlivé psychometrické ukazatele deprese či úzkosti, což v důsledku vedlo k zanedbání politiky zaměřené na zvláštní potřeby podobných dětí. Sullinsův výzkum je v ostrém kontrastu s výsledkem jiných studií, jak už jsem uvedl.
        Sullinsova studie byla sice relativně malá, nicméně sledovala reprezentativní vzorek amerických dospívajících metodou pohovoru ve věku zhruba 15 let, což byla první vlna. Potom v roce 1995 - bylo to nejdříve v roce 1995, kdy proběhla první vlna. Potom proběhla další vlna ve věku 22 let v roce 2002. A ve věku 28 let to bylo v roce 2008. Její závěry byly poměrně překvapivé. Zjistila, že sice během dospívání děti stejnopohlavních rodičů vykazovaly méně známek deprese než děti v klastických rodinách. Jenže v okamžiku, kdy dětem bylo mezi 24 a 32 lety, se situace dramaticky změnila. Depresi potom hlásila více než polovina z dětí od rodičů stejného pohlaví, zatímco u dětí z klasických rodin pokleslo totéž číslo pod 20 %. Děti rodičů stejného pohlaví také vykazovaly vyšší míru násilí v rodině, objevilo se více případů fackování, bití, kopání dítěte a slov od rodičů, která zraňují city nebo člověku vnucují pocit, že není chtěn a milován. A také sexuálních doteků od rodiče, donucení k dotýkání se rodiče sexuálním způsobem nebo donucení k sexuálním praktikám.
        Sullins nesouhlasí s tvrzením, že k docenění pravé povahy stejnopohlavního rodičovství je třeba minimálně další výzkum.
        Americké ministerstvo práce a zdravotnictví před několika lety publikovalo rozsáhlou studii, která dokazuje zásadní význam biologických otců pro zdravý vývoj dítěte. Kromě tohoto nejpečlivější vědecky přesná a metrologicky správná studie, která kdy byla provedena v oblasti homosexuálního rodičovství, našla početné a podstatné rozdíly mezi dětmi biologických rodičů a dětmi homosexuálů, přičemž výsledky pro děti homosexuálů byly podprůměrné v téměř každé zkoumané kategorii. ***
        Přesto se najde řada zastánců stejnopohlavního rodičovství, kteří tvrdí, že děti nepotřebují biologickou matku a otce, a hájí praktiku, při níž se děti rodí již se záměrem vynechat jednoho z rodičů z jejich života. A je to právě ta záměrnost, kterou je třeba zdůraznit. Nemluvíme o vdovách, sirotcích a náhodných těhotenstvích. Mluvíme o dospělých osobách, které se promyšleně rozhodnou přivést na svět dítě, které bude stejně promyšleně zbaveno možnosti navázat vztah se svou matkou či otcem nebo je vůbec poznat.
        Co je tedy důležitější? Pocity a touhy dospělého, nebo reálné a přirozené pocity dítěte, kterému bylo odepřeno to základní - (mít) maminku a tatínka? Mám z tohoto zákona takový tísnivý pocit, že je určen k tomu, aby si mohly stejnopohlavní páry kupovat děti, protože když si člověk odpoví na otázku, kde ty děti budou brát, dojde jen k tomu, že si je prostě musí někde koupit. A budou rovnou úmyslně vyrábět polosirotky, kteří sice budou v péči dvou lidí, ale pro děti to nejsou ani matka, ani otec, na které mají právo už z Úmluvy o právech dítěte. Abych to vysvětlil blíže. Jedná se mi o to, že Česká republika z hlediska zákonů je velmi liberální v oblasti asistované reprodukce a anonymního dárcovství. Tudíž jsem přesvědčen o tom, že potom nebude problém zařídit spermie či vajíčko prostřednictvím různých lékařských institucí, to znamená na zakázku, pro stejnopohlavní páry.
        Tuto novelu občanského zákoníku, tak jak je předložena, jak už jsem řekl v úvodu, nepodpořím. Rád bych však vyhověl těm, kteří žádají, aby se na stejnopohlavní páry, dnešní registrované partnery, vztahovala obdobná pravidla jako na manžele v otázkách dědění a společného jmění. Pokud se tedy zákon dostane do druhého čtení, jsem potom ochoten podpořit pouze dílčí právní úpravy pro stejnopohlavní páry, které se nebudou týkat jejich vztahu k dětem. V případě, že do druhého čtení zákon neprojde, potom rád podpořím jiný návrh, který se bude týkat právě otázek dědění a společného jmění registrovaných partnerů.
        Zaměřme se prosím ve Sněmovně raději ještě více na prorodinnou politiku. Pokud budeme institut rodiny oslabovat, bude dětí z nefungujících rodin více. Podporujme například dosažitelné hypotéky pro vlastní bydlení pro mladé rodiny, funkční zkrácené úvazky pro matky, případně zvýšení přídavků na děti, výstavbu mateřských školek, jeslí a řadu dalších opatření.
        Právě tématem institutu rodiny se budou zabývat přednášející z České republiky i zahraničí na mezinárodní konferenci Rodina a její práva v 21. století, která se uskuteční 5. dubna letošního roku v prostorách Poslanecké sněmovny. Na tuto konferenci vás všechny srdečně zvu a vítám. Děkuji vám za pozornost.